Dolora Zajick je už více než 40 let stálicí operního nebe. Mezzosopranistka specializovaná v dramatickém verdiovském oboru je už přes dvacet let hostem skoro každé operní sezony newyorské Metropolitní opery. Její umění mohou obdivovat diváci všech předních světových scén: v milánské La Scale, v londýnské Covent garden, v operních domech v San Francisku, Houstonu, Los Angeles či ve Veroně. Do České republiky zavítala pouze při příležitosti natáčení nahrávky Dvořákovy Rusalky pro Deccu. Během své dlouhé kariéry natočila několik operních DVD v Metropolitní opeře (Aida, Don Carlo, Trubadúr – vše pod taktovkou Jamese Levina) i v milánské La Scale (Verdiho Requiem, Síla osudu – diriguje Riccardo Muti). Vloni jsem měla možnost položit paní Zajick několik otázek po premiéře Verdiho Trubadúra pod taktovkou Daniela Orena v jihoitalském Salernu.
Po celém světě jste se proslavila jako protagonistka dramatických mezzosopránových úloh Giuseppe Verdiho. Zpívala jste tyto dramatické role už od počátku vaší kariéry. Mladým zpěvákům se však doporučuje zpívat především belcanto. Zpěv jsem začala studovat pozdě, nejprve jsem vystudovala medicínu. Spousta mých pěveckých kolegů má alespoň několik semestrů medicíny. Jako lékař byste měl být empatický a dokázat se vžít do situace vašich pacientů, měl byste znát dokonale své tělo a být přirozeně inteligentní. Všechny tyto vlastnosti jsou nepostradatelné i pro operního pěvce. Od počátku své kariéry jsem zpívala svůj repertoár: Amneris ve Verdiho Aidě, Santuzzu v Mascagniho Cavalerii rusticaně, Azucenu ve Verdiho Trubadúrovi nebo Eboli ve Verdiho Donu Carlovi. S belcantem jsem začala až o mnoho let později. Můj hlas se hodí spíše pro dramatický pozdně romantický repertoár. Hlavně v Itálii jsou belcantové role obsazovány velmi lyrickými mezzosoprány. Ve Španělsku, Francii či Německu je situace více benevolentní. Chtějí hlas, který dokáže zazpívat širokou dynamickou škálu od pp až do fortissima. Velký hlas má daleko větší možnosti, protože mezi pp a ff je opravdu velký decibelový rozdíl.
Dramatický repertoár tedy mladému hlasu neublíží? Pro každého mladého zpěváka je velmi důležitá technická průprava. Pokud student není náležitě technicky vybaven, může si ublížit i na těch nejlyričtějších rolích. Dramatické role by měly být zpívány pouze dramatickými hlasy. Hlas vhodný pro tento repertoár má už od přírody tak velkou nosnost, aby i bez jakéhokoli školení přeletěl orchestr. Problémem je dnešní brzké hlasové školení. Děvčata začínají studovat operní zpěv už ve 13 letech, někdy dokonce dříve. Snaží se napodobovat dospělé operní pěvce, uměle tvoří tmavou barvu hlasu, a když se pak v 17 letech hlásí na konzervatoř, zní mnohem dramatičtěji než přirozeně dramatické neškolené hlasy. Zapomínají, že dramatický hlas by měl mít taktéž určitou nosnost, zpívají velmi dramatický repertoár už na konzervatoři, a tak si mohou opravdu ublížit… Už několik let provozuji vlastní pěveckou akademii. Vybírám si velmi mladé studenty, které vedu od úplného začátku jejich hlasového školení. Během prvních let studia si nepřeji, aby sami doma cvičili pěveckou techniku. Na akademii mají pět třicetiminutových lekcí týdně. Pro mladý hlas je toto zatížení naprosto dostačující.
V kolika letech je hlas vašich studentů připravený k opernímu debutu? Ke každému studentovi je třeba přistupovat velmi individuálně. Dospíváme fyzicky i psychicky v jiném věku, a tak je těžké uvést vhodný věk pro pěvecký debut. Většinou zhruba od 25 let je student schopen interpretace prvních úloh. Dramatický hlas je pak připravený pro hlavní role ve svém oboru většinou kolem 35 let. Nejúspěšnějším pěvcem se nestává ten, kdo má největší hlasový talent, nýbrž ten, kdo dokáže svůj hlasový materiál dokonale zvládnout.
Spousta mezzosopranistek během let přejde na sopránový obor. Existuje nějaká sopránová role, kterou byste si chtěla zazpívat? Mám v repertoáru Santuzzu, kterou zpívají i soprány. Spousta sopránů začne studovat mezzosopránový obor, protože mají potíže s vysokou polohou. Stejně tak z barytonů se „stávají“ tenoři. Je to však pouze návrat k přirozené vokalitě po vyřešení technických problémů. Každý hlas by měl zpívat svou vlastní barvou a v dynamické šíři jemu vlastní.
Váš hlas byl v několika recenzích označen za „přírodní úkaz“. Co pro vás bylo při studiu zpěvu nejtěžší? Položila jste komplikovanou otázku. Zpívání je o dechu, o bránici, která je základem hlasové opory, o využití všech dostupných rezonančních prostor a o správné pozici jazyka. Velmi mne zaujala studie o mongolských lidových pěvcích, kteří dokáží zpívat dvě noty najednou. Používají k tomu právě jazyk. Pokud se jazyk hýbe dopředu a dozadu, využívají znělosti podobné falzetu. Střed jazyka se zároveň pohybuje nahoru a dolů a tak docílí plného hlasu ve spodní poloze za současného znění falzetu. Tím vzniká dvojhlas.
Zpívání je velmi pocitová záležitost. My zpěváci se slyšíme úplně jinak, než nás slyší publikum. Sama na sobě jsem vypozorovala, že při nejefektivnějším využití rezonančních prostor mně začnou vibrovat ušní boltce. Používám to jako kontrolu, když sama sebe příliš neslyším například v odzvučeném sále nahrávacího studia. Zpívání samo o sobě je velmi jednoduché jako proces. Je však složité objevit těch několik jednoduchých pravidel. Většinou to trvá zhruba deset let, než objevíte, jak snadné to ve skutečnosti je.
Prý se zabýváte vědeckým studiem rezonance? Všechno ve vesmíru má svou vlastní rezonanci. Vědci zjistili, že můžeme změřit rezonanci všech předmětů, kapalin i plynů. Naměřili rezonanci lidské DNA, molekul a dokonce i černé díry. Lidé i zvířata komunikují pomocí rezonance – zvuků už od pravěku. Naše tělo reaguje na zvuk chemickými procesy. Zvukem lze léčit i zabíjet.
Věříte, že hudba může opravdu vyléčit? Výsledky muzikoterapie jsou vědecky potvrzené. Není to pouze záležitost zvuku, ale také rytmu. Zjistilo se, že když matce položíte novorozence na hruď, okamžitě přestane plakat, jen pokud matčino srdce bije rychlostí maximálně 72 tepů. Pokud matčino srdce bije rychleji, dítě se ještě více stresuje.
Jak se připravujete na nové role? Je pro vás těžší vcítit se do záporných nebo do kladných rolí? Každý z nás má v sobě něco kladného a něco záporného. Lidé, kteří sami sebe dobře znají, většinou nemají problém použít své životní zkušenosti při ztvárnění charakteru operní postavy. Pokud o sobě člověk pochybuje či se přeceňuje a nevidí objektivně všechny své klady a zápory, většinou se snaží na jevišti udělat co nejvíce – přehrává. Jevištní postava se tak stane svou vlastní karikaturou a postrádá realistický nádech. Přitom čím je postava realističtější, tím více je blízká divákovi. Já sama se snažím objektivně posoudit, jak bych se zachovala v dané situaci či zda jsem zažila podobnou emoci.
Loni jste poprvé dělala wagnerovskou roli – Ortrud v opeře Lohengrin. Je Wagner těžší než Verdi? Wagnerovi hrdinové umírají tři hodiny, kdežto Verdiho hrdinové nemají ani čas pořádně umřít. S výjimkou Desdemony nemají čas v klidu zavřít oči. Ale teď vážně. Ortrud je úžasná operní postava. Zpívat Wagnera je pro mě lehčí než zpívat Verdiho, protože Wagner nikdy nejde až tak vysoko. Pohybuje se víceméně ve střední poloze. Každá role je však individuální a má svá úskalí.
Během své kariéry jste nastudovala i několik rolí slovanského repertoáru. Je slovanská hudba stylově odlišná od italského belcanta? Ze slovanského repertoáru mi nejvíce přirostla k srdci Ježibaba z Dvořákovy Rusalky. Zpívám často i písně ruských klasiků, například Rachmaninov má krásné písně pro mezzosopránový obor. Zpívala jsem Marfu v Musorgského Chovanštině… Slovanská hudba je méně zpěvná než italské belcanto. Je v ní tolik souhlásek! Mnozí tvrdí, že se podobá spíše sprechgesangu než belcantu, ale já v ní vidím čistou hudební linii, která se dokonale snoubí s dramatickým textem. Studovat slovanský repertoár je pro mě vždy potěšením. Mám dokonce slovanské předky. Mé příjmení bylo původně Zajic, což znamená Zajícová. Moji předci pochází z Rakouska-Uherska.
