sobota, 25. duben 2009

Dokonalost Juana Diega Flóreze

Napsal(a) 

Juan Diego Flórez, foto Decca/James McMillan Juan Diego Flórezfoto: Decca/James McMillan

Peruánský tenorista Juan Diego Flórez, prvořadá operní star současnosti, a proto i jedna z hlavních očekávaných hvězd letošního Pražského jara, je podle svých slov perfekcionista. Právě proto ví, že dokonalosti nelze dosáhnout. Milovníci belcanta se možná pousmějí – kdo už by zpíval dokonaleji než on? Operní recitál šestatřicetiletého pěvce připravený jako jeho český debut na 15. května dá s největší pravděpodobností stejnou odpověď. A přece: Vždycky můžete být ještě lepší, říká tento umělec útlého zjevu a obrovského obdarování, nevelkého, ale pevného, vysoko posazeného, pohyblivého a technicky dokonale zformovaného hlasu „lyrico-leggiero“, lehkého lyrického tenoru.

Získat Juana Diega Flóreze stálo pořadatele pražského festivalu nemalé úsilí. Započalo před mnoha lety a úspěchem bylo korunováno až o několik sezon později, s příslibem tehdy ještě velmi vzdáleného termínu. Téměř stejně beznadějné bylo nyní získat dvacet minut na rozhovor. Osobně to nebylo možné dokonce ani tehdy, když byl autor následujících otázek na jednom z jeho zámořských představení. A tak nakonec zbyla až neuvěřitelně komplikovaně vyprošená možnost rozhovoru telefonického.

Dokdy máte vlastně zaplněný diář? Do roku 2015.

V květnu máte koncert na Pražském jaru. Co pro něj chystáte? Míváte připraven repertoár obvyklý pro takové recitály, nebo budete zpívat také něco nového? Do Prahy se těším. Jestliže mě u vás mají lidé mít poprvé živě, pak určitě chtějí slyšet to, co znají z desek nebo z rádia. Ale samozřejmě to budu kombinovat i s něčím, co zas tak často nezpívám.

Máte za sebou několik představení nové inscenace Belliniho Náměsíčné v Metropolitní opeře v New Yorku. Je tentokrát připravena značně moderně. Jak se na podobné režijní a scénografické přístupy díváte? Moderní inscenace mám rád, ale nemám už tak moc rád takové, které se příliš vzdalují příběhu. To se ovšem může stát nejen u současné inscenace, ale i u nějaké starší, konvenčnější.

A v tomto případě – je to daleko? Ani ne.

Jsou takové přístupy nezbytné? Pohodlné? Zábavné? U Náměsíčné to vypadá, že se režisér dost vzdaluje původní předloze. Na začátku představení jsme jakoby na zkoušce na tuto operu, ale v závěru je to nakonec skutečně Náměsíčná. Možná tam nicméně chybějí některé ingredience, které by toto představení učinily ještě zajímavějším. A vám se Náměsíčná líbila?

Ano. Ale slyšel jsem, že mnoha lidem naopak ne. To je pravda, mnohým ne. Při premiéře se poměrně silně ozýval i nesouhlas. Je tam dost nového, na co nejsou lidé zvyklí. Ale řekl bych, že ta inscenace nakonec docela funguje.

Jak si užíváte jevištní partnerství s Natalií Dessay? Musí to být velmi příjemné, i díky jejímu velkému smyslu pro humor...!? Rozhodně ano. Už jsme spolu mnohokrát zpívali mimo jiné v Donizettiho Dceři pluku. Je opravdu úžasná. Opravdu. Dá se s ní nejen skvěle společně zpívat, ale také hrát. Je nesmírně flexibilní a chce se dostat příběhu na kobylku. A to je právě fantastické, když si můžete takhle s někým užívat nejen zpěv, ale i herectví.

A jaké to bylo při galakoncertu ke stopětadvacátému výročí Metropolitní opery v polovině března? Byl to výjimečný a důležitý okamžik i proto, že jsme zároveň slavili čtyřicet let Plácida Dominga. To je úžasný zpěvák a dal světu opery tolik...! Ale samozřejmě šlo především o výročí Metropolitní opery. Zpíval jsem Verdiho La donna è mobile. Měl jsem o den dříve představení Náměsíčné, a tak jsem nechtěl zpívat nic obzvlášť těžkého. Můj obvyklý belcantový repertoár je proti Vévodovi z Rigoletta velice obtížný.

Rossini: Mathilda di Shabran, foto Studio Amati-Bacciardi Rossini: Mathilda di Shabranfoto: Studio Amati-Bacciardi

Jste často v New Yorku? Střídáte Evropu a Ameriku mnohokrát do roka? Jsem tam během roku častokrát, převážně pro představení v Metropolitní opeře. Je to výborné divadlo a v New Yorku tak lze zažívat šťastné chvíle, krásnou dobu.

Cítíte rozdíly? Pracovat v Metropolitní opeře je pěkné, mimo jiné i proto, že se tam setkáte s mnoha zpěváky, kolegy, které těžko kde jinde potkáte. Ten zpívá v Trubadúrovi, ten zase v Komediantech. Tohle divadlo pořádá velmi mnoho představení. V evropských divadlech to není tak časté. Snad jen ve Vídni je podobný provoz.

Jak se v Metropolitní opeře pracuje? Práce je velmi organizována, je přítomen vysoký podíl profesionality, což se mi moc líbí. A vezměte programy, které jiná divadla nemají a nedělají – třeba promítání do kin! – Náměsíčná byla v mnoha kinech v řadě zemí. To je bezvadné, když mi pak třeba volají přátelé a říkají: ... jo a viděl jsem tě v kině...!

Považujete přenosy do kin za zdařilou myšlenku? Příležitost, kterou vedení Metropolitní opery vytvořilo, totiž že tolik lidí může v reálném čase a ve vysokém rozlišení vidět naše představení v tolika rozdílných částech světa, to je skvělá věc.

Z hlediska publika určitě. A jak z vašeho? Jaké to je, být snímán a vysílán? Novým cestám prezentace a sdílení umění se musíme přizpůsobovat a užívat je. Beru na vědomí, že v současnosti šest z mých deseti představení je vysíláno – v rozhlase, televizi, v kině. Musíme na to být připraveni, musíme být připraveni být vždy perfektní, protože jsme skoro vždy vysíláni. Když jsem začínal, bylo to jen tu a tam některé představení. Časy se mění.

Znamená to, že vaše práce je čím dál náročnější? Ano.

Na scéně vyzařujete obrovskou energii. Cítíte se být se svými vysokými tóny králem? Králem...? Jo, kdyby to bylo tak lehké, kdyby stačilo otevřít ústa a vydávat nádherné zvuky. Pak by se dalo cítit jako král...! Ale ono je ve skutečnosti za zpěvem spousta skrytých věcí – mnoho a mnoho hodin studia a cvičení, sebekontrola, technika... Jsem velký perfekcionista. Vím, že nikdy nic není dokonalé, absolutní dokonalosti se nedá dosáhnout. Vždy zůstává prostor pro to, stát se lepším a lepším. Ale je to samozřejmě krásný pocit, když vám publikum dává najevo ocenění, když cítíte, že jsou lidé rádi, že vás vidí a slyší.

Kontrolujete zpěv víc hlavou, nebo srdcem? Troufnete si odhadnout, v jakém to bývá poměru? V belcantu je to o něco víc věcí rozumu, spíš než v jiném repertoáru, protože belcanto je hodně technickým zpíváním. Ale v každém repertoáru je potřeba i srdce. Speciálně v belcantu musíte techniku bezpodmínečně kombinovat s výrazem, aby to nebyla jen exhibice. Aby se zpěvák přesvědčivě vyjádřil, musí mít správnou a naprosto jistou techniku. Jinak by se soustřeďoval pořád jen na ni, myslel by na dostatek dechu, na scéně se bál a nemohl by výrazu dosáhnout.

Výraz tedy přichází, jen když dosáhnete určité úrovně techniky, abyste mohl jít kupředu, užívat si zpěv a sdílet s publikem svůj prožitek. Pokud se při zpěvu zpěvák čehokoli obává, nikdy nemůže být schopen opravdového výrazu.

A co přivedení publika k nadšené extázi? Je to cíl? Samozřejmě že jsou v belcantu, speciálně v Rossinim, prvky jako koloratura a vysoké noty, o nichž víte, že s publikem hýbou, že jsou jimi lidé nadšeni. Je to čisté, virtuózní zpívání. Ale v Belliniho legatu to takhle nefunguje. Tam musíte mít umělecký cíl a teprve jeho prostřednictvím ovlivníte publikum. Teprve dosažený cíl může u diváků a posluchačů vyvolat nadšení.

A co vy? Můžete být sám, když zpíváte, hudbou pohnut? Stává se to. Slyšíte krásnou hudbu, orchestr, žijete příběh. A můžete být dojat. To je samozřejmě krásný pocit.

Ale ne tak, abyste nemohl zpívat...? I to se může stát!

Máte před sebou nějakou novou roli? Čekají mě Bizetovi Lovci perel, Donizettiho Linda di Chamounix, Zelmira od Rossiniho.

Je pro vás ještě stále Rossiniho rodiště Pesaro, kde jste před lety debutoval, svými festivaly důležité? Jistě, často tam jsem, letos v létě opět.

Co považujete za důležité na operních domech? Akustiku, legendy, publikum...? Které divadlo je pro vás nejzajímavější? Možnost užívat si potěšení ze zpěvu dávají všechna hlavní operní divadla, ta nejlepší na světě. A na ta já se soustřeďuji. Metropolitní opera, Vídeňská státní opera, Covent Garden, La Scala, Paříž. To jsou skutečná operní centra. Zvláště Vídeň, tam bývám hodně, publikum je tam, řekněme, velmi vzdělané a divadlo není příliš velké, je tak akorát velké pro Rossiniho.

Žijete hlavně v Evropě. Udržujete kontakty v Peru? Jsem tam každý rok, nedávno jsem se zrovna vrátil a pojedu do Peru znovu v listopadu. Ano, kontakty do Peru jsou důležité. Chci dělat něco pro hudbu spojenou s dětmi a mládeží. Určitě víte o systému, který vypracovala Venezuela. Chtěli bychom mít něco podobného.

Takže váš jihoamerický původ není zapomenut? Ovšemže ne. A také oni jsou na mě náležitě hrdí. Jsem dokonce na poštovní známce.

Juan Diego Flórez, foto Decca/Uli Weber Juan Diego Flórezfoto: Decca/Uli Weber

Juan Diego Flórez (1973) se narodil v Limě, kde studoval na konzervatoři. Prvním učitelem mu byl Andrés Santa María, sbormistr sboru Coro Nacional de Peru, fanoušek belcanta. Tehdy budoucí umělec rozpoznal mimořádnou pohyblivost svého hlasu, podstatnou věc pro svou příští kariéru. Později studoval na Curtisově institutu ve Filadelfii, ale pravý zlom nastal, až když ho slyšel tenorista Ernesto Palacio, který se rozhodl mu pomoci. Sám rossiniovský specialista, učil ho v Itálii na Rossiniho opeře Cesta do Remeše jak zpívat s otevřenými vokály. „Když jsem se vrátil do Filadelfie, všichni se divili, že zpívám úplně jinak,“ vzpomíná Juan Diego. V roce 1996, ve třiadvaceti letech, měl na mezinárodním operním festivalu v Pesaru dech beroucí debut v Rossiniho opeře Mathilda di Shabran. Rossiniho virtuózní styl se stal jeho doménou, stejně tak ovšem i dramatická legata Donizettiho a Belliniho oper, při nichž, jak přiznává, mívá husí kůži. To když se na chvíli přestane kontrolovat a stane se na moment člověkem z publika.

Definitivní legendou se Flórez stal, když v roce 2007 zopakoval při představení Donizettiho Dcery pluku árii „Ah, mes amis“, proslulou díky jedinečné sérii vysokých „c“; porušil tak v milánské Scale sedmdesát let staré tabu a obrátil na sebe pozornost světového tisku. „Král mezi rossiniovskými tenory, král mezi donizettiovskými tenory, král mezi belliniovskými tenory...“, píší o něm v The New York Sun. A časopis Gramophone dodává: „V témbru a technice žádný oslnivější tenor na nahrávkách k slyšení není.“

Výběr z diskografie:

Rossiniana (Rossini)

Dirigent Manlio Benzi

CD: Agora G 164, 5/1998

Rossini Arias

Dirigent Riccardo Chailly

CD: Decca 470 024-2, 1/2002

Una Furtiva Lagrima (Bellini, Donizetti)

Dirigent Riccardo Frizza

CD: Decca 473 440-2 DH, 3/ 2003

Great Tenor Arias (Verdi, Gluck, Rossini)

Dirigent Carlo Rizzi

CD: Decca Classics 475 618-7, 9/2004

Sentimiento Latino

Dirigent Miguel Harth Bedoya

CD: Decca 475 6932, 2/ 2006

Arias for Rubini (Rossini, Bellini, Donizetti)

Dirigent Roberto Abbado

CD: Decca 4759079, 6/2007

Bel Canto Spectacular (Donizetti, Bellini, Rossini)

Dirigent Daniel Oren

CD: Decca 4780315, 7/2008

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.