Pražské kytarové kvarteto (www.pgq.cz) v současnosti hraje ve složení Marek Velemínský, Václav Kučera, Jan Tuláček a Martin Sauer. Bylo založeno na pražské konzervatoři. Oceňována je po celá léta nejen virtuozita jednotlivých členů, ale především perfektní souhra, osobitý hudební výraz a vkusný výběr repertoáru. Vedle současných skladeb jsou jeho zdrojem i vlastní transkripce skladeb různých stylových období. Soubor například také hraje Koncert pro čtyři kytary a orchestr od Joaquína Rodriga. Rozhovor pro HARMONII se uskutečnil s Markem Velemínským, uměleckým vedoucím a spoluzakladatelem Pražského kytarového kvarteta.
V této sezoně jste si připomněli dvacet let umělecké činnosti. Kolik už jste měli za tu dobu s kvartetem koncertů? Určitě přes tisíc, kolem dvanácti set. Těžištěm jsou samozřejmě domácí koncerty. Po Evropě jsme hráli téměř všude, nejvíce v sousedních zemích, často jezdíme do Francie. Ve Španělsku, Portugalsku a Itálii jsme zatím nebyli. Ale v Británii a Beneluxu ano, v Izraeli a v Americe také…
V Japonsku? Ne.
Vznikají pro vás ještě stále nové skladby? V Atriu na Žižkově jsme měli 24. února premiéru nové skladby, kterou napsal Zdeněk Lukáš. Nese název Preludio brevis . Je to opravdu moc pěkná hudba, jsme rádi, že zase po nějakém čase máme skladbu od soudobého českého skladatele – a nekytarového, protože se tak dostáváme do jiných hudebních vod.
A zahraniční provenience? Nedávno jsme zařadili skladbu, kterou nám napsal argentinský skladatel Jorge Morel, významná osobnost žijící v Americe. Setkali jsme se s ním kdysi v našich počátcích, v roce 1987, na festivalu v Polsku, kde nám napsal skladbu; od té doby naše přátelství trvá a jsme v kontaktu. Napsal nám nyní další věc. Je to lehčí žánr, trochu ve stylu Astora Piazzolly. Hrajeme i takovou hudbu, i když se jí věnujeme málo, spíše jen okrajově, ale lidé ji mají rádi. Dáváme ji na závěr koncertu jako efektní odlehčení.
Držíte se ještě stále spíše té klasičtější podoby hudby? Ano, doba spěje k lehčím žánrům, v kytaře zvlášť, a tak se naopak – navzdory tomu – snažíme udržet svoji linii.
Kolik už máte kompaktních desek? Natočili jsme páté CD, ještě nevyšlo. Směřovali jsme ho k výročí, nahráli jsme tam pilíře našeho repertoáru, včetně úprav, jako jsou Noci ve španělských zahradách , Griegův Peer Gynt , výběr z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku , Ravelova Alborada del gracioso .
Upravujete jen vy sám? Nově se do toho pustil i náš kolega Jan Tuláček, jsem rád, že už na aranžování nejsem sám. Upravil nám například Schubertovu Fantazii . Schuberta jsme ještě nehráli a čtyřruční klavír čtyřem kytarám sedí velmi dobře. Jsem také rád, že tak nápady, kam sáhnout, nepřicházejí jen z mé hlavy.
Hledá se snadno? Je škoda, že neexistuje více originálů, že není odkud vybírat bez transkripcí. Snažíme se, aby byl náš repertoár co nejzajímavější a také pestrý. Nemůžeme se omezit pouze na hudbu od konce minulého století. U přepisu je však vždycky možné se splést – může to být hudba, která se kytaře vzpírá, nemusí to úplně dobře znít…
Ale za ta léta už jste si v tomhle asi vypěstoval instinkt a odhad…? To je pravda, ale vždycky jsem napnutý až do prvního koncertu, protože až tam se to teprve s jistotou pozná.
Které současné nové kompozice pro vás vznikly? Za ty roky už bylo přímo pro náš soubor napsaných skladeb dost. Mezi jejich autory byli Jiří Matys, Štěpán Rak, Otomar Kvěch, John W. Duarte, který nedávno zemřel… Ale mnohé už z repertoáru odešly.
A kolik nyní hrajete soudobých děl? V programu koncertu obvykle dvě nebo tři. Je mezi nimi i hudba od Leo Brouwera, kubánského skladatele. Ten ji ale nepíše pro nás. Nemáme s ním osobní kontakt. Uvažujeme ale, že se zaměříme na novější hudbu o něco více, než tomu bylo v minulosti.
Máte někoho, koho byste chtěli oslovit? Teď zrovna ne. Spíše se porozhlédneme po skladbách, které už jsou napsány. Je jich mnoho, často však dost problematické kvality, takže hledání je obtížné.
Jste ještě pořád jako čtveřice tak ojedinělí? Situace se změnila. Konkurence je veliká, po světě existuje už padesát až sto kytarových kvartet, také spousta trií a dvojic… Konkurence je a musí se pořád vymýšlet, jak přijít s něčím specifickým.
Co je v takové konkurenci vaší silou? Myslím, že náš repertoár – takový ostrůvek té závažnější hudby, to je naše parketa. Také snaha o specifický zvuk a způsob interpretace.
Také česká hudba je něčím specifickým? Hrajeme ji a budeme ji hrát, samozřejmě. Ve světě je to cenná deviza. Janáček, Rak… Teď budeme hrát Lukáše a uvidíme, jaké přijdou další skladby. Kromě Janáčka úpravy slavných skladeb nemáme, spíše jsme se obraceli ke starší hudbě. Hráli jsme Myslivečka, Rejchu, Zelenku… To byly jeden čas hlavní pilíře našeho repertoáru.
A věci třeba jako Smetanova Vltava…? To bych nechtěl. Strašně dlouho už kroužíme třeba kolem Dvořáka, ale myslím, že to nakonec stejně neuděláme. Snad jen jako přídavek Humoresku nebo podobně. U nás by se to setkalo určitě s velkým nepochopením a navíc myslím, že oprávněným, že by tato muzika ke kytarám prostě nešla. Asi by to byla radost jen pro nás, a to opravdu nechceme.
Jaké je nejtypičtější odbytiště u nás? Kruhy přátel hudby. Stále fungují. A v Praze je naším přístavem Atrium na Žižkově. Je to zvukově i kapacitou vhodný prostor. Hrát na Pražském jaru ve Španělském sále je krásný zážitek, ale zvukově tak velký sál bez mikrofonů neutáhneme, a to je pak téměř marná práce.
Bráníte se amplifikaci? Nemáme to rádi – jen v nevyhnutelných případech. Ještě nikdy nás totiž nikdo nenazvučil tak, abychom byli opravdu spokojeni a aby byli rovněž spokojeni posluchači. Ono to podle mě snad ani nejde.
Jak vám vyhovují sály v menších městech? Musíme se vypořádat s různým prostředím. Někde je sálem kino absolutně bez jakéhokoli dozvuku. Tam s akustikou bojujeme. Jindy přijdeme do krásného sálu, kde se hraje s radostí… Akustika je speciálně u kytary podstatnou součástí výsledného dojmu. Pokud posluchače zvuk neobklopí, začne být hudba po čase jednotvárná. Navíc, když člověk zjistí, že zvuk do sálu nejde, tak má tendenci na to „přitlačit“, což by mohlo být zas na úkor techniky hry… Kytara prostě není jednoduchý nástroj.
Hovoříte při koncertech? Snažíte se posílit kontakt mimohudebními prvky? Někde to po nás chtějí, pak vyhovíme, ale já si obecně myslím, že mluvené slovo koncert narušuje. Já sám jako posluchač nemám moc rád, když mi k tomu někdo něco vysvětluje. Bojím se, že mluvení posluchače zbytečně zavádí na náš pohled, že by si v hudbě našel sám něco svého. Ale někdo jiný to zase vítá. Také jsou lidé různě vzdělaní – pro koho především tedy vysvětlovat? Odborností lze odradit někoho, koho to nezajímá, poučeného zase může rozladit, co mu to povídáme, když to vše ví… Takže si myslím, že nejlepší je přijít a zahrát. Aby si každý vybral. A přečíst si může něco v programu.
Měl jsem na mysli spíše současné směřování k zábavnosti… Čili ani ne tak poučovat, jako spíš pobavit. Být interpret a zároveň také bavič. Tímto směrem také nejdeme. Navíc na to musíte být typ. A to my zrovna nejsme. Je třeba si uvědomit, do čeho se může člověk pustit, znát limity své a limity nástroje… Vím, že si toto doba žádá, ale každý si musí vybrat cestu, která mu sedí. Když se do něčeho nutíte, lidé to stejně poznají. Hlavně ale stále věřím, že hudba není taková nuda, aby to potřebovala.
Znali jste Johna Duarta? Osobně, dlouhá léta. Jezdil roky do České republiky na kurzy. Pro českou kytaristiku to byla legendární osobnost. Zajížděl sem a byl pojítkem se světem už v letech totality. Byl to velice moudrý pán, měl krásný smysl pro humor. Takže když přiletěl do Prahy, nevynechal jsem příležitost, abych se s ním mohl setkat. Jedno své CD jsme věnovali jeho hudbě a hudbě Štěpána Raka. Byli přátelé a také jejich hudba byla k sobě přátelská.
Jaká je podle vás Duartova hudba? Dokázal vstřebat hodně stylů, v hodně stylech psal. Není to žádná experimentální hudba, spíš eklektická, vždy je velmi dobře nástrojově posazena a má myšlenku a vtip. Měl rád jazz, tak psal hodně skladby inspirované jazzem.
Jazz je vám žánrem blízkým? Máme k němu kladný vztah jako posluchači a občas jsme ke skladbám inspirovaným jazzem zabrousili. Ke Gershwinovi. A Duarte nás tam také zavedl. Hráli jsme i skladbu od pana profesora Jirmala, přídavky od Ježka… Záměrně tuto hudbu nevyhledáváme, to spíše jen tehdy, když nás k ní osud zavede.
Změnily se vám počty koncertů? Ano. Vše se proměnilo, příležitostí je obecně mohem méně a proměnila se i jejich podoba. V začátcích jsme mívali i přes stovku koncertů do roka, teď jich je tak třicet ročně. Ale přibyly zase jiné povinnosti. Máme rodiny, vyučujeme…
Všichni? Ne, náš nejmladší kolega ještě studuje – na Akademii.
Vyjíždíte častěji i do ciziny? Na jaře jedeme do Německa.
Hrajete tam pro podobné publikum, jako jsou naše kruhy přátel hudby? Ano, v Německu je také vždy velice vzdělané a znalé publikum. Na kytarových festivalech bývá publikum trochu jiné, zaměřené spíše na problematiku nástroje. Takové pak zajímá něco jiného. Ale když vyjíždíme k běžným koncertům, nejsou posluchači nijak specializovaní.
Je dvacet let předělem? Ani ne… Prostě jsme si jednou všimli, že to děláme už dvacet let.
Takže ani nebyl a nebude nějaký výroční koncert? Žádný jsme nedělali.
Není to škoda? Možná se nad tím ještě zamyslíme. A nebo to spíš necháme na pětadvacáté výročí.
