pondělí, 27. červenec 2009

Do světa s violoncellem a kvartetem - Michal Kaňka

Napsal(a) 

Michal Kaňka, foto archiv Michal Kaňkafoto: archiv

Letos uplyne pětadvacet let od chvíle, kdy stál na stupni vítězů mezinárodní soutěže Pražského jara violoncellista Michal Kaňka. Vedle něj, o stupínky níž, Michaela Fukačová, Jitka Vlašánková a Natalija Savinová. Od té doby zapsal do svých diářů bezpočet koncertů a nahrávek a do letošní sezony vstoupil se sedmi velkými prezentacemi: V září hrál s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem na Moravském podzimu s Carmine Lauri Brahmsův dvojkoncert, v listopadu se SOČRem a Rostislavem Štúrem první violoncellový koncert Bohuslava Martinů, v prosinci znovu s Českou filharmonií na mimořádném koncertě Dvořákovy skladby Rondo a Klid, v únoru s FOK a Petrem Altrichtrem koncert Kabalevského a se Slovenskou filharmonií první koncert Martinů. V květnu vystoupí dvakrát na Pražském jaru s Pražákovým kvartetem, jehož je členem, v pozoruhodném programu souborného provedení děl Antona Weberna, v kombinaci s Haydnovými kvartety.

Dá se říci, že pražskojarní vítězství z roku 1983 bylo bezezbytku zúročeno a že se v dnešním umělci zobrazily všechny další soutěže, koncerty a studium? Byl to odrazový můstek a potvrzení toho, že si člověk může troufnout vstupovat na koncertní pódia. To jsem ještě studoval na AMU a absolvoval jsem řadu dalších soutěží. Mimo jiné jsem vydobyl roku 1982 laureátství v Mezinárodní soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě a roku 1986 v mnichovské soutěži ARD. Byl to úspěch, ale teprve začátek.

Vrhal jste se na další soutěže s vášní pro hru nebo s touhou prodrat se do světa? Byla to svým způsobem vášeň. Nijak mne na rozdíl od mých kolegů nestresovaly ani netrápily. Spíš mne motivovaly. Chtěl jsem si potvrdit srovnání s ostatními kolegy, i to, zda dokážu být lepší. Nejúspěšnější bylo ale Pražské jaro a Mnichov.

Jaká byla tehdejší konkurence a úroveň soutěžících ve srovnání s dneškem? Kvalita stoupá pořád výš a výš, do neuvěřitelných výkonů. Nedá se to ani popsat. Dnes jsou vítězové naprosto hotovými sólisty, a přitom jsou to stále děti. Nevím, kam to povede dál? Ovšem generační vývoj se opakuje a nakonec se z neznámých důvodů prosadí z vítězů vždycky jen jeden, ten dravější. To já určitě nejsem. Nikdy se nikam nederu. Mně přinášely soutěže a koncerty především radost.

Prošel jste školou Mirko Škampy, Viktora Moučky a Josefa Chuchra. Můžete ještě dnes porovnat odlišnost přípravy a jejich osobní vklad? Na pedagogy jsem měl neskutečné štěstí. Profesor Škampa je dodnes znám neuvěřitelným startem, jímž žáka motivuje a žene kupředu. Kdo to vydrží, získá obrovský základ. Profesor Moučka vyzařoval klidem a diplomacií, s nimiž předával posluchači rozvahu a nadhled. Profesor Chuchro pak navozoval pódiovou schopnost interpretace a sólistický lesk.

Posunuly vás nějak výrazně dopředu semináře v Los Angeles u André Navarry, Maurice Gendrona a Paula Torteliera? Byla to v letech 1982 a 1983 jen krátká setkání uprostřed padesátky naslouchajících interpretů. Spíš šlo o vlastní prezentaci pedagogů, nežli o snahu něco víc posluchače naučit. Rozšířil jsem si ale obzor a získal mnohé kontakty s kolegy a nové zážitky.

Během mnichovské soutěže jste se najednou dozvěděl, že byste měl zasednout za onemocnělého Josefa Pražáka v Pražákově kvartetu. Šlo vlastně o náhodu a v prvním nadšení jsem s ní souhlasil. Před tím už jsem deset let hrál v Kvartetu Martinů (dřívějším Havlákově). S Pražákovci jsem tedy z podnětu profesora Kohouta vyjel na záskok na turné do Japonska. Myslel jsem si, že pak znovu zasednu v Kvartetu Martinů, ale po návratu jsem s Pražákovým kvartetem už zůstal. Dodnes hrajeme v sestavě s Václavem Remešem, Vlastimilem Holkem a Josefem Klusoněm. Tím jsme se u violoncellového pultu v Kvartetu Martinů bezbolestně vystřídali s Jitkou Vlašánkovou. A s Pražákovci jsme předloni oslavili už dvacetiletí úspěšné spolupráce.

Kam se dnes dostal váš způsob hraní a také výběr repertoáru a kudy vede orientace sólové a komorní hry? Uskutečnil jsem svou vědomou mnohaletou snahu o to být univerzálním hráčem, jak komorním, tak sólovým. To nejsou stejné disciplíny. Je to dvojí dráha, která mě dvojnásobně uspokojuje.

Zvládl jste k dnešku hodně bohatý repertoár. S Pražákovým kvartetem jsme od roku 1986 nastudovali sto smyčcových kvartetů a asi sto devadesát šest dalších komorních sestav. Sólový repertoár nemám sepsaný. Teď už kromě základních klasických koncertů dávám přednost hraní z not, a proto je to repertoár značné obsáhlý. Jenom je třeba skladbu vždycky obnovit.

Rozlišujete svůj vztah k sólovému a komornímu hraní? Bližší je mi samozřejmě sólová hra, zvlášť před početným publikem, ale komorní hra mne uspokojuje z mnoha jiných důvodů. Kvartetní repertoár je daleko širší než sólový a komorní hudba má jakoby větší hloubku výrazu.

Jsou autoři, které byste nehrál? Napadá mne něco ze soudobé oblasti. Nahrávali jsem třeba nedávno kvartet francouzského skladatele Pasquala Dusapina a přiznávám, že to pro mne bylo utrpení. Nebyla to hudba, spíš zvuky a šoky, bez základních prvků harmonie, melodie a rytmu. To ale neznamená, že bych soudobou hudbu nehrál. Naopak. Jak víte, měl jsem dokonce v rodině skladatele, dr. Jindřicha Felda, a hrál jsem všechen jeho violoncellový repertoár. Napsal pro mne také velmi náročnou a efektní Partitu pro sólové violoncello, která se u publika setkává s mimořádným ohlasem. Premiérovali jsme nedávno kvartety Otomara Kvěcha a Jiřího Gemrota a v březnu budu premiérovat druhý violoncellový koncert Zdeňka Šestáka. Existují tedy v soudobé tvorbě co do kvality zřejmé výjimky.

Pražákovo kvarteto Pražákovo kvarteto

Vaše nahrávky získaly řadu ocenění, zejména francouzských hudebních časopisů jako je Diapason d'or, Repertoire a Le Monde de la Musique. Jsme na tu oblast hodně zaměřeni. Právě teď jsme dotočili s Ivanem Klánským CD tří sonát Camilla Saint-Saënse, Césara Francka a belgického skladatele z počátku minulého století Bellmanna. Nahráváme celý repertoár výhradně pro label Praga Digitals, francouzskou firmu z Paříže, která má distribuci u Harmonia mundi.

Hrajete s mnoha významnými orchestry. Vnímáte mezi nimi markantní rozdíl? "Papírově vzato" přísluším jako sólista k Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Vytvořil se mezi námi všemi osobní vztah. Spolupráce se šéfdirigentem Vladimírem Válkem je vždycky perfektní a precizní. Tak je to ale i s mnoha dalšími orchestry, jenže v rozhlase mne víc váže ta stálá, koncentrovaná spolupráce a trvalý kontakt, i to, že se koncerty natáčejí a že vznikají studiové nahrávky.

Kvalita kontaktu sólisty s orchestrem se určitě odvíjí od přístupu dirigenta. Na ně mám vždycky štěstí. Častěji sice potkávám ty, kdo říkají: Hraj si, jak to cítíš, a my jdeme s tebou. Jsem ale zvyklý na komořinu a potřebuji mít i s orchestrem partnerský vztah a vzájemné tvoření, ne si jet po svém. Ideální je spolupráce s Pražským komorním orchestrem, při absenci dirigenta, kdy se orchestrální hra vyvíjí jako komorní.

Procestoval jste s violoncellem a Pražákovým kvartetem už hezký kus světa, také Spojené státy, Japonsko a Jižní Ameriku. Jak vnímáte tamní publikum? Mentalita obecenstva je odlišná. Překvapilo mne jednou vystoupení s místním orchestrem v Montevideu. Orchestr mě zaskočil, když před koncertem zahrál domácí hymnu. Nevěděl jsem v tu chvíli, na čí počest, nebo zda je to jejich pravidelný zvyk. Také Japonci jsou zvláštní a spontánní publikum. Během večera skoro vůbec netleskají a na konci se mohou strhat. Jiný kraj, jiný mrav.

Vaším přítelem na koncertech a cestách je teď violoncello postavené roku 2006 francouzským nástrojařem Christianem Bayonem. Je to velice zdařilá kopie nástroje Carla Antonia Testoreho z roku 1741, zvukově mimořádně kvalitní instrument. Od první chvíle jsem mu naprosto důvěřoval. Vzápětí, co jsem jej získal, hned jsem vrátil violoncello Giovanni Grangina z roku 1710, zapůjčené ze státní sbírky. Hrál jsem na ně po profesoru Antonínu Kohoutovi sedmnáct let, ale můj dnešní nástroj je s Testorem srovnatelný. Je zvukově zdravý a průrazný, i do kvarteta dostatečně barevný.

Vlastníte ještě jiné nástroje? Zdědil jsem po svém tchánovi, Jindřichu Feldovi, z majetku jeho otce, houslisty a pedagoga, unikátní komplet čtyř nástrojů od Ferdinanda Augusta Homolky. Vytvářel je jako kvarteto pro pražskou Světovou výstavu roku 1891. Stalo se rodinnou relikvií.

Kolik máte k dnešku sólových a kvartetních nahrávek na CD? Hodně. Jen pro značku Praga Digital osmnáct sólových CD a pětatřicet kvartetních.

Nemůže mít tak velké množství ve výsledku trochu konzumní charakter? Někdy skutečně balancujeme s bojem o čas, s plány ostatních činností a s přípravou. Musíme to samozřejmě hlídat a hodně cvičit.

Už se u vás projevil nějak vyhraněný vztah k pedagogice a vyučování? Nevystudoval jsem pedagogiku a účastním se jen občas krátkodobých kurzů a masterclasses. V nich se spíš snažím méně mluvit, víc sám hrát a zaměřit výklad na praxi a k diskusi.

Většinu života prožíváte v hudebním prostředí. Žena je vystudovaná houslistka a tchán byl významný skladatel. Co ale vaše rodinné základy? Můj otec byl jako houslista skoro padesát let členem Smetanova divadla a mne a mé dva bratry vedl pečlivě k muzice. Za tu soustavnost jsem mu dodnes vděčný. S každým z nás hodinu denně cvičil. Jeden můj bratr je houslista, člen Pražského komorního orchestru, druhý, pianista, korepetuje a je zástupcem ředitele Pražské konzervatoře.

Co vaše dvě dcery, jsou muzikantky? Šestnáctiletá hraje na housle, dvanáctiletá na violoncello a obě k tomu ještě studují klavír a zpěv. Jejich perspektiva je zatím nejasná. Sotva mohu najít čas hodinu s nimi denně cvičit, jako to dělal můj otec. Dodnes ho za to velice obdivuju.

Vidíte jasně svou příští cestu světem hudby? Mám věk na to, abych zvažoval učení. Leží mi to v hlavě, ale trochu se to zatím střetává s mým bohatým koncertním životem. Nechtěl bych koncertovat v tom rozsahu jako dosud a přitom učit a být ke studentům neseriózní, odkládat a rušit hodiny, a ponechávat je jejich osudu. Je to pro mne zatím rozporuplná situace. Takový je ale život a jistě to budu časem řešit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.