pátek, 11. červenec 2014

Dirigování se naučíte pouze zkušenostmi a vůlí stále objevovat

Napsal(a) 

Jonathan Nott, foto Ivan Malý / Pražské jaro Jonathan Nottfoto: Ivan Malý / Pražské jaro

Jedním z vrcholů letošního MHF Pražské jaro byl koncert Bamberského symfonického orchestru, který 24. května ve Smetanově síni Obecního domu v Praze řídil šéfdirigent Jonathan Nott. Jejich provedení Mahlerovy Symfonie č. 1 D dur slibovalo mimořádný zážitek. Ostatně po vydaném kompletu Mahlerových symfonií byli Jonathan Nott spolu s Bamberskými symfoniky označováni za dokonalý „Mahler team“. V první polovině programu Bamberští symfonikové rovněž připomněli 150. výročí narození mnichovského rodáka Richarda Strausse. Ve výběru Straussových písní s orchestrem vystoupila vynikající litevská sopranistka Violeta Urmana. Bamberský symfonický orchestr se řadí k předním německým tělesům. Orchestr vznikl v roce 1946 po odsunu Němců z Československa a sešli se v něm odsunutí hudebníci z tehdejší Německé filharmonie, protektorátního Národního divadla a dalších pražských i mimopražských orchestrů, což byly mimo jiné důvody, proč u nás do r. 1989 Bamberští symfonikové nemohli vystupovat.  Poprvé se tak stalo až na Pražském jaru v r. 1991 s tehdejším šéfdirigentem Horstem Steinem. Jonathan Nott se jako nový šéfdirigent se svými Bamberskými symfoniky v České republice poprvé představil až v r. 2004 na MHF Pražský podzim. Letošnímu „pražskojarnímu“ koncertu ještě v r. 2011 předcházelo společné pozvání na MHF Dvořákova Praha. Jonathan Nott přijel podpořit Pražské jaro ještě před svým festivalovým koncertem. Jako vážený host byl pozván na slavnostní tiskovou konferenci k zahájení festivalu. A byl právem plný úsměvů. Po 14 letech v roli šéfdirigenta Bamberského symfonického orchestru je na vrcholu sil, získává pozvání k předním světovým tělesům a od sezony 2014 – 2015 se na další tři roky nově stává také hudebním ředitelem v Tokijském symfonickém orchestru.

Pane dirigente, vypadá to, že se Bamberský symfonický orchestr s vámi nechce za žádnou cenu rozloučit… Smlouva byla postupně prodlužována až do konce sezony 2015 – 2016. Doplňme „zatím“.  Jako šéfdirigent orchestr vedete už od roku 2000. V čem je podle vás základ úspěchu vaší spolupráce? Když jsem jako šéfdirigent nastoupil do Bamberku, měl jsem velké zkušenosti s operou a soudobou hudbou, ale ne se symfonickým repertoárem. Chtěl jsem, abychom se vzájemně co nejvíce poznali. Museli jsme projít vlastní redefinicí – orchestr i já jako dirigent. V počátcích jsem proto hodně experimentoval a připravoval opravdu různorodý program, včetně hudby J. S. Bacha. A někde tady je důvod, proč spolu dnes máme za sebou 14 let úspěšné spolupráce a v loňském roce jsme oslavili už 500tý koncert… Náš vztah není pouze na profesionální bázi. Je to vzájemný hluboký živý vztah, který se stále vyvíjí k lepšímu. Bamberský symfonický orchestr měl velké tradice, především v interpretaci díla Beethovena, Mozarta i Richarda Strausse, ale překvapivě ne Schuberta!  Schubertovy symfonie jsme v letech 2005 – 2007 s velkým úspěchem jako komplet natáčeli. A tady jsme se zcela našli! Schubertovu hudbu jsem v sobě objevil díky svému vřelému vztahu k písňové literatuře, vždyť i jeho symfonická hudba je plná písní. Je to samotný začátek německého romantismu a během společné práce jsme zjistili, že právě hudba německého romantismu všeobecně je doslova „krevní skupinou“ orchestru. Byl jsem ale překvapen, že také hudba Dvořáka a Janáčka! Když jsem k orchestru nastoupil, oba skladatelé totiž byli součástí jejich tradičního repertoáru.

To je samozřejmě pro nás krásná zpráva. Ostatně ráda připomínám, že u orchestru byli v minulosti častými hosty Václav Neumann i Martin Turnovský. Jak orchestr právě při interpretaci hudby českých skladatelů reaguje? Pro mne bylo zajímavé, jak se orchestru změní zvuk okamžitě, jakmile začne hrát tuto hudbu. Dvořák – to je vždy velká radost! Jakmile hudba začne, najednou se hráči změní. Cítíte to velké nadšení, že si Dvořáka mohou zahrát. Česká hudba je skutečně součástí mého bamberského působení. A cítím, že v Bamberku je z hlediska české hudby něco velmi speciálního, něco mezi nebem a zemí. Jakoby tu česká hudba měla skutečně své místo a své kořeny. Jakmile je česká hudba na programu, najednou cítím velmi upřímné muzicírování. Co se Janáčka týká, znal jsem samozřejmě ze všeho nejdříve jeho opery. Janáčkovu hudbu - ten jeho svět zvuků a barev - miluji. Ve zkratce, česká hudba je právě teď součástí partitur, které si z Prahy v kufru povezu do Tokia. Dvořáka i Janáčka jsem už zařadil na program i v Japonsku.

Jonathan Nott Jonathan Nott
Je zajímavé, že jste se právě v Německu dostal k české hudbě… Ostatně Bamberk není daleko od českých hranic. Je to malé bavorské město, kde sídlí orchestr světové úrovně. Jak se ale v Bamberku cítíte vy? Více než polovinu života jsem prožil převážně v Německu, takže se tu už cítím více doma…  Když jsem přijel do Frankfurtu v r. 1988, už tehdy bylo v západním i východním Německu obrovské množství kvalitních orchestrů. Pro hudebníka je to skutečně země s jedinečnými a cennými příležitostmi. A právě tady v Praze jsem si uvědomil, že mezi Prahou a Bamberkem je zvláštní podobnost, něco nás opravdu spojuje. Napadlo mě to, když jsem šel po Karlově mostě a prohlížel si historické centrum. V Bamberku je mnohem menší, ale to množství barokních staveb, kameny, ve kterých je uložena naše historie… V obou městech najdete naše kořeny a napojíte se na naši minulost.

Jaká je ale konkrétní situace orchestru? Dnes je v Německu více než 140 profesionálních orchestrů. Přestože Bamberští symfonikové patří k předním německým tělesům, sídlí v menším městě se 70 000 obyvateli. Přitom byl právě pro tento orchestr v roce 1993 postavený nový reprezentativní koncertní sál pro 1400 lidí. To hodně naznačuje… Koncerty jsou pravidelně vyprodané, přitom máme několik abonentních řad. Celkem 10% obyvatel Bamberku má abonentní lístky na celou sezonu! V Bamberku není hudba pro elitu, na koncerty chodí normální lidé, které potkáváte v pekařství nebo zelenině a hudba je součástí každodenního života mnoha lidí. Když byl v r. 1946 orchestr zakládán, byl státem placen z 40%, což bylo pro jeho další rozvoj naprosto zásadní. V současnosti máme sice také sponzory, ale stát nás financuje z 85%! To znamená, že tento orchestr je skutečně všech, právě tím, že je podporován obyčejnými lidmi, kteří jsou našimi posluchači…My to naopak vnímáme tak, že jsme za Německo vyslanci umění a hudby. I my jsme ale měli před několika lety velkou finanční krizi. Museli jsme se tehdy velmi snažit a opravdu hledat všechny možnosti šetření. Naše administrativní oddělení je mimořádně malé, velmi efektivně s financemi pracujeme a přitom dodáváme hudební umění na vysoké úrovni. Já pěvně věřím, že tento pocit odpovědnosti k minulosti a k hudebním tradicím prožíváte i vy tady v Čechách. I vy tu máte odpovědnost, finance nakonec sehnat nějak musíte a vaší povinností je pokračovat dále. Společnost bez kultury je bezcenná. Najít peníze na existenci je neustálý tlak. Nikdy si nemůžete říci „tak a teď můžeme na chvíli v klidu sedět… “.

Zajímavé je, že jste během vašeho bamberského působení v roce 2004 také úspěšně založil Mezinárodní dirigentskou soutěž Gustava Mahlera. To byl váš nápad? Ano. Hledali jsme způsoby, jak se více otevřít publiku a mladým lidem. Na nákladné koncerty pro děti a mládež přitom nemáme dostatečně velký rozpočet. Spolupracujeme pouze se školami, které chodí na naše zkoušky. Založili jsme proto soutěž, kterou plně pořádáme za pomoci mnoha sponzorů, především místních hotelů. Účastníkům je vše placeno, ale vybíráme si jen ty nejlepší. Kdo přijede, má možnost se předvést v 45 minutovém programu hudby s tímto prvotřídním tělesem a v našem sále se skvělou akustikou. Věříme, že si každý z těchto účastníků v srdci odveze i kus Bamberku a naší orchestrální tradice, že ho účast ovlivní a dále nasměruje. Má to úspěch. Přitom každému z účastníků říkám: „Prosím, nebojte se riskovat! Užijte si tento čas, kdy tu můžete být a využijte ho co nejvíce pro sebe a sebepoznávání“. Každý vyřazený soutěžící má možnost zdarma pobývat až do finále a poslouchat vystoupení ostatních.

Sál Bamberských symfoniků Sál Bamberských symfoniků

Víte, když se z pohledu vaší dnešní úspěšné kariéry podíváme na vaše dirigentské začátky, získáme zvláštní dojem. Založil jste dirigentskou soutěž, přitom jste se žádné soutěže nezúčastnil. Nikde v životopisech neuvádíte přesně studia, přesto vás počátky vaší dirigentské kariéry vynesly poměrně rychle do předních operních domů v Evropě. Co je podle vás v práci dirigenta nejdůležitější a jak by se vlastně dirigent měl na svou profesi na studiích připravovat? Otázka je, co je vlastně správné vzdělání dirigenta a jak by studium mělo vypadat? Když se na to podívám zpětně, podle mne se dirigování prostě nenaučíte studiem. Já jsem dirigování nikdy nestudoval - tedy ve smyslu, jak pojem „studia“ běžně vnímáme. Měl jsem ale skutečně skvělého mentora, který mi z hlediska techniky ukázal dva základní způsoby dirigování. Bez toho bych se opravdu neobešel. Vaše gesta zkrátka musíte ovládnout. To je ale, můžeme říci, pouze „dirigentský balet“ a nemá to nic společného s tím, co je dirigování ve skutečnosti.  Mně například zcela zásadně pomohlo, že jsem se už v mládí velmi zajímal o rozbor skladeb a hudební analýzu, kterou jsem také později studoval na univerzitě v Cambridge. Část dirigentského úspěchu totiž je ve schopnosti dílo dobře analyzovat. Jako dirigent jste architektem, musíte vybudovat strukturu skladby a přemýšlet, jak propojit první notu symfonie s poslední. To je na dirigování to naprosto nejdůležitější! Druhá věc je touha znovu oživit ten okamžik, kdy si skladatel sedne k prázdnému papíru a začne ho naplňovat notami…Dostat se zpět do samotného okamžiku zažehnutí tvůrčího procesu, který je jádrem skladby. A to vyžaduje emocionální otevřenost. Takže máte pravdu. Nikdy jsem nebyl asistentem žádné slavné osobnosti, nikdy jsem se nezúčastnil žádné soutěže …Vlastně někdo by mohl i říci, že nemám právo být dirigentem. (smích)

Jak tedy vnímáte roli dirigenta a co musí zkušenostmi získat? Tedy to, co nejde naučit žádným studiem… A co je vlastně dirigování...? Orchestry jsou dnes na takové úrovni, že většina z nich je schopná repertoárové skladby zahrát dobře i bez dirigenta. Takže na co vlastně dirigenta potřebujeme? V takto velkém symfonickém tělese ale každý vnímá zvuk pouze ze svého místa a není z hlediska celku objektivní. Bez dirigenta by zkrátka vše zahráli, ale tak, aby pro ně provedení bylo bezpečné, s co nejmenšími riziky… Ale tím se také ztratí ono tajemství tvoření, které dokáže na koncertech strhnout. Takže já vnímám svou roli dirigenta trochu jinak. Všechny chci vyvést z jejich „ulity“, kde se cítí bezpečně. Musí umět riskovat, přitom právě riskování společně s celým kolektivem je docela těžké. Jako dirigent musím všechny přesvědčit, že je dokážu udržet v bezpečí, zatímco v interpretaci hudby půjdeme do sfér, kde jsme nikdy před tím nebyli. A tak to bude na každém koncertě se stejným programem a pokaždé trochu jinak. Jako dirigent zkrátka velmi bojuji proti „naučené interpretaci“. Když cítím, že něco takového hrozí, okamžitě musím návyky v hudebním pojetí přerušit. Znám dirigenty, kteří sní o perfektním provedení. Aby toho docílili, vše nacvičí a pečlivé zkouší. Jako když děláte sochu. Pořád ji ořezáváte tak, až je dokonalá, statická…a pak ji dáte publiku. Při hře zkrátka musíte mít určitou svobodu i pocit tvoření v každém okamžiku.

Mohl byste to v praxi více popsat? Jak přesně jako dirigent experimentujete, tvoříte? Musíte především mít možnost získávat zkušenosti a ještě více vůli objevovat. Ať už se ponoříte do symfonií Schuberta, Beethovena nebo Mahlera, musíte si stále klást otázky a přitom také dokázat stát za svým názorem. Mít odvahu tradičně pojatá místa pojmout jinak. Obzvlášť, pokud je z partitury jasný skladatelův záměr. Otázky si musíme klást i u hudby Richarda Strausse. Věřím totiž, že v jeho hudbě je mnohem více tajemství a záhad, než kolik se běžně usuzuje. Za tou přímou, strhující a nablýskanou hudbou je mnoho skrytých otázek i odpovědí o našem životě. Musíme je umět rozluštit. Rád měním barvy zvuku orchestru a zkouším skladbu pojmout nově. Líbí se mi například během koncertů ve smyčcích vyzkoušet frázi s vibratem i bez něj, oba přístupy mohou být krásné. Dirigování je skutečně stálá tvůrčí práce a já tímto způsobem pracuji. Do svých partitur si totiž zapisuji, jak jsem konkrétní místa hudebně pojímal v průběhu různých let. Když pak porovnám, jak se mé pojetí měnilo v r. 2002, 2006, a třeba v r. 2008, nestačím se někdy divit. Pokud se jako dirigent ponořím do tvůrčí práce, je to velmi osamocený svět. Jste sám s hudebními velikány, kteří vás svým zápisem v partiturách vedou. Myslím, že dirigent musí být často sám, osamocen, stále v nejistotě. Protože jakmile si řeknete „vím, jak to je“, naprosto zastavíte tvůrčí proces. A když přijde samotné provedení, je potom na mně jako dirigentovi, abych svou představu v konkrétním okamžiku dokázal propojit s množstvím lidí, které třeba vidím poprvé v životě. Musíme potom všichni vytvořit mosty pro dialog a společně spontánně tvořit…

Jonathan Nott Jonathan Nott
Ostatně ten tvůrčí proces byl cítit i na festivalovém koncertě, především v Mahlerově symfonii. Dnes se kritika shoduje, že společně s Bamberským symfonickým orchestrem tvoříte perfektní „Mahler team“… Pokud studujeme historii tohoto orchestru, Strauss byl v jeho repertoáru už dávno před vaším příchodem. Naopak Mahlera jste do Bamberku přinesl vy. Kde jste Mahlerovu hudbu poznal a jak tuto hudbu přijal orchestr? Mahlera jsme společně začali poznávat na jeho písňových cyklech. Mahler byl na řadě hned po našem prvním společném kompletu Schubertových symfonií. Než jsem přišel do Bamberku, dirigoval jsem pouze jednou 5. a 1. symfonii, ale některé z nich jsem dokonce ani pořádně neznal. Byl to pro mne nový svět. A právě při písňových cyklech jsem zjistil, že Mahlerova hudební řeč orchestru naprosto sedí. Zvuk orchestru je zakořeněný v hlubokých tónech ve spodní basové lince. Hudební proud tak jakoby vyvěrá ze spodu napovrch, nahoru… Samotná melodie je přitom položená na velmi propracovaném a hutném harmonickém podkladu, což značně mění přístup vytváření melodie. Tady melodii musíte jakoby odvodit, hledat notu od noty. Nemůžete ji jednoduše citovat nebo orchestru z pozice dirigenta diktovat. Jenomže pokud se na toto Mahlerovo hudební podloží podíváte zblízka, často tu máte 5 – 6 kontrapunktických linií najednou. Čtyři mohou být v jasné harmonii, jedna je disharmonická… V jeho hudbě je schovaná celá filozofie německého romantismu. Kdysi mi někdo řekl, že Bruckerova hudba zní, jako když někdo naskládá obrovské kusy skály na sebe. Čím více těchto vrstev je a čím více na sebe přiléhají, tím z hudby vyvěrá větší napětí a větší síla. Je to jako horkost, která vychází ze samotného středu zvuku.  Přesně to je také Mahler. Jeho hudba má svůj vlastní vnitřní zvuk, svou vlastí vnitřní barvu, je v ní zakódovaná Mahlerova životní filozofie ve své celistvosti.  Přitom tato hudba má také svůj povrchový lesk, na kterém ale v žádném případě nesmíte stavět. Orchestr s Mahlerem souzní nejen svým zvukem, ale i přístupem.

To je zajímavé. Jak tedy může přístup orchestru zásadně ovlivnit finální vyznění Mahlerových symfonií? V čem je to tajemství a jak to vnímáte vy… Mahler je fantastický… V hudbě dokáže propojit tolik různých aspektů! Cítíme tu začátek modernismu, přitom jeho těžiště je v romantismu. Tato hudba musí uchvátit každého.  Má krásné, přitom jednoduché a lehce pochopitelné melodie. Pokaždé tu najdete pochodovou hudbu, často až banální, která má daleko k intelektuálnosti… A zároveň hudbu s hlubokým filozofickým podtextem, s vysokým intelektem. A toto vše je komplexně zastřešeno velkým filozofickým nadhledem. Jenomže právě Mahlerova hudba nás z oněch filozofických výšin přivádí zpět dolů do našeho skutečného lidského života, propojuje ty velké změny v oblasti filozofie poloviny 19. st. přímo s naší současností. Takže ať jste intelektuál nebo pouze máte rádi písně, jste romantik nebo modernista, vždy se v jeho hudbě najdete. A co to pro mne jako dirigenta znamená? Ani jedna ze symfonií nemá přímé poselství, nikdy tu není nic jasného, nikdy nemůžeme říci „aha, takhle to Mahler myslel!“. Je tu mnoho aspektů propojeno dohromady. Tuto hudbu musíte prožívat srdcem a neustále ji hledat, vydat se na cestu dobrodružství. A to je možná také základ našeho úspěchu. Jedním z velkých vkladů Bamberského symfonického orchestru totiž je velká touha hrát, skutečně tvořit, tedy stále hledat…Často tu spíše řeším problém, že si hráči chtějí „zamuzicírovat“ a je jim jedno, jestli jsou v některých místech spolu. To ale jako dirigent rychle vyřeším. Perfekcionalismus tedy rozhodně není silná stránka orchestru, zcela se zaměřuje na výraz. A toto vše je ideální pro interpretaci Mahlera. Je to orchestr pro Mahlera jako stvořený.  Možná nám pomohlo i to, že jsme symfonie studovali v různém pořádku „na přeskáčku“… Tak jak jsme na ně měli náladu. Myslím, že jsme se z hlediska Mahlera vzájemně potkali ve správný čas.

Byl jste tedy někdy v Mahlerově rodišti, v Kališti u Jihlavy? Neláká vás to tam? Nebyl, ale je to pouze otázka času. Čím více informací o vzniku skladeb objevuji, tím více se chci osobně vydat na místa, kde konkrétní díla vznikala. Byl jsem už v Mahlerově letním sídle v Toblachu v jižním Tyrolsku. Ještě stále v té malé místnosti cítíte hlasitost jeho myšlenek, které právě tady vytvářely například jeho 9. symfonii. Chci si na podobné návštěvy najít čas a cesty na místa vzniku vybraných děl absolvovat. V případě Mahlera je to ale docela těžké, protože jak víte, stále se někam stěhoval… Upřímně, pokud začnete studovat životopisy skladatelů, dostanete se zároveň k velkému objevování evropské historie. Nedávno jsem byl v Lipsku v domě, kde Brahms dokončil svou 3. klavírní sonátu. Prostě jsem chtěl dýchat stejný vzduch v místě, kde Brahms toto dílo tvořil. Věřte, má to velký vliv na to, jak tuto hudbu dále chápu, jak ji nově vnímám. Snažit se zjistit, co chtěl skladatel skutečně říci, je ta největší výzva pro každého umělce.

Jonathan Nott, foto Paul Yates Jonathan Nottfoto: Paul Yates
Jak říkáte, Mahlerovy symfonie jste poznal díky jeho písním s orchestrem, Schuberta jste si zamiloval pro změnu díky písním, které jsou naopak ukryty v jeho symfonické hudbě…  Dlouho jste nejdřív působil jako operní dirigent, v Praze jste letos připravil program, kde první polovinu tvoří písně Richarda Strausse. To vše asi není náhoda? Ano, vše začalo v dětství. Otec je knězem anglikánské církve a oba rodiče jsou velcí milovníci hudby. Už v pěti letech jsem začal hrát na klavír, ale pro můj další vývoj bylo nejdůležitější, když jsme se krátce poté přestěhovali do Worcestru a já jsem přímo v místní katedrále denně chodil zpívat do zdejšího vynikajícího dětského sboru. Bylo mi sedm let a už jsem koncertoval, nahrával a zpíval sóla. Mnoho našich koncertů bylo také živě přenášeno rozhlasem nebo televizí. Hudbu jsme navíc stále zpívali v krásném prostředí Worcesterské katedrály. Ať už jste věřící nebo ne, musí to na vás působit. Jako malý kluk jsem se zcela přirozeně vyjadřoval pomocí písní a zpěvu a navíc ve vysoce duchovním prostředí …A teď jako profesionál jsem na zpěv přímo vysazený – nejenže mám stále rád zpěv jako takový a se zpěváky mne pojí hluboké vnitřní sympatie. Také v orchestru stále kladu důraz na zpěv, na „cantabile“.  Stále se zabývá tím, jak onu zpěvnost co nejlépe zahrát – jak nezastavit tok informací mezi tóny, když přitom v orchestru všichni vyměňují prsty na hmatníku nebo klapkách a mají znít jako skutečný zpěv… Vůbec každý koncert je událostí, kdy se potkají lidé se zkušenostmi, které mají v tu konkrétní chvíli. Hudba je prostě neuvěřitelným nástrojem komunikace, je to výměna emocí od jedné osoby k druhé bez používání slov, to mě na tom fascinuje. Je to dojemné, hudba nás může léčit, vyléčí různá nedorozumění a poranění, která by jinak stále byla s námi nebo v nás.

Co byste poradil mladým dirigentům, nebo muzikantům, kteří o dirigování zatím pouze sní a neví, jak se k taktovce a dirigentskému stupínku u orchestru dostat? Vracíme se tu opět k tomu podstatnému -  dirigování skutečně nelze studovat. Dirigovat se naučíte jenom zkušenostmi. To znamená tím, že získáte příležitosti! Musíte mít také k dispozici hudebníky, kteří vám umožní experimentovat. Jak tedy zkušenosti získat? Jsou v zásadě dvě cesty. Ve všech operních domech po celé Evropě potřebují dirigenty na přípravu představení, to bylo už za Mahlera, Böhma, Karajana, Soltiho… A takto se můžete postupně vypracovat. Druhá možnost je vyhrát soutěž. Potom vás všichni zvou. Máte rychle příležitosti, ale to má i stinnou stránku. Najednou jste hvězda, ale ten proces hledání musíte stejně absolvovat. Potíž je, že se hledáte ve chvíli, kdy už jsou na vás namířeny reflektory a všichni si vás všímají. A to nemusí každý unést, můžete si dokonce někdy i uškodit. Raději se tedy držíte repertoáru, který není moc riskantní. Ale tím jako dirigent z hlediska zkušeností moc nezískáváte… Já jsem naštěstí měl prostor v klidu experimentovat, přitom se skvělými orchestry.

To zní velmi jednoduše.  Jak jste ale dokázal svou kariéru začít právě ve Frankfurtu…? Tedy jako někdo, kdo neměl z dirigování žádný diplom, neměl žádnou cenu ze soutěže a nebyl jste asistentem žádného vlivného slavného dirigenta… Asi bychom na závěr měli přeci jenom připomenout, jak se celý váš příběh vlastně odvíjel… Původně jsem chtěl zpívat, ale po mutaci jsem ztratil hlas. Hrál jsem tedy na klavír a doprovázel své kamarády zpěváky. A takto jsem se přihlásil do Londýnského operního studia, kde jsem vyhrával klavírní výtahy oper. Své dirigentské schopnosti jsem už ale postupně začal projevovat. Naštěstí jsem byl včas upozorněn na možnost stipendia do Německa. Byla to úžasná nabídka a já jí okamžitě využil. Začínal jsem ve frankfurtské Alte Oper jako korepetitor a měl jsem opravdu hodně práce. Někdo musí dirigovat zkoušky, celé to připravovat, učit zpěváky… Příležitostí bylo dost a já si stále více uvědomoval, že chci být dirigentem. Ze všeho nejdříve musíte mít talent, ale také štěstí a někoho, kdo vám tu první příležitost dá a věří vám. Takto v minulosti udělalo kariéru mnoho dirigentů! Jenomže potom to musíte ustát a příležitost zkrátka „chytit“. A to se mi stalo. Vedení orchestru jsem po sedmi letech oznámil, že už dále nechci dělat pouze všechnu tu přípravnou práci za kulisami. A že chápu, že v takto velké opeře pro mne jako začátečníka není místo, takže bych rád odešel do menšího operního domu, kde příležitost k dirigování představení časem dostanu. A oni mě nechtěli pustit. Místo toho mi dali příležitost právě v této slavné frankfurtské opeře! Neměl jsem lehký začátek. Dirigoval jsem poprvé v jednom týdnu soudobou operu a Mozartovu „La finta giardiniera“.  Potom jsou dvě možnosti. Buďto orchestr řekne: „Toho tady už nikdy nechceme vidět“ - nebo dostanete další příležitost. Já tehdy brzy poté dostal nabídku poprvé dirigovat operu Othello – jenže bez jakékoliv zkoušky a hned ve velkém operním domě. A vy stojíte v zákulisí, víte, že tohle by dokázal Bruno Walter a přitom musíte mít tolik odvahy, že do toho jdete také… Věřte, už nikdy tento strašný pocit trémy nechci zažít. To jsou ty zlomové okamžiky, kdy máte v rukou vše a musíte to dokázat. Musíte si zkrátka to své štěstí umět vzít. A neztratit přitom nervy.

Jonathan Nott je šéfdirigentem Bamberského symfonického orchestru od roku 2000 a jeho angažmá bylo prodlouženo až do roku 2016. Počátky kariéry tohoto původem britského dirigenta byly ale spojeny s operou ve Frankfurtu a Wiesbadenu, následně celých 5 let působil na pozici uměleckého ředitele Lucernského divadla a hlavního dirigenta Lucernského symfonického orchestru (1997 – 2002). Své jméno si nejprve vybudoval ve sféře opery, ale také v oblasti interpretace soudobé hudby - rok 2000 mimo jiné přinesl tříletý post hudebního ředitele souboru Ensemble Intercontemporain, kde Jonathan Nott dodnes pravidelně hostuje. Od sezony 2014 – 15 je rovněž na tři roky nově jmenován hudebním ředitelem Tokijského symfonického orchestru.

 

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.