středa, 14. červenec 2004

Dimitrij

Napsal(a) 

Dvořákův Dimitrij , uvedený scénicky ve Vídni jen jedenkrát při hostování pražského Národního divadla roku 1892, by samozřejmě patřil na jeviště Státní opery. Jestliže se mu dostalo pouze hudebního provedení v Konzerthausu (23. 4.), pořadatelé se alespoň správně rozhodli neznámé dílo předvést co nejúplněji.

Dirigent Richard Hickox zvolil první verzi opery nejen v podobě na nahrávce s Gerdem Albrechtem, nýbrž také v jeho pojetí, které sledoval i tam, kde by spíš neměl, zejména ve volbě některých temp. Na rozdíl od něj otevřel škrt v jednom ansámblu 4. aktu a zřejmě přeslechl i Albrechtovy instrumentační retuše, například když ponechal sólové trubky v modlitbě Xenie ze 2. jednání. Všude se ukázalo, jak je ošidné opravovat Dvořáka, a že návrat k jeho notám přinese vždy něco krásného. Hickox zdůrazňoval tempy, rytmickým vyostřením i dynamikou konfliktní a majestátní momenty Dvořákovy velké opery. Na jedné straně si tím záhy vyčerpal dynamické rezervy pro stupňování až do konce, na druhé straně zřejmě úmyslně předváděl operního skladatele Dvořáka jednostranně ztotožňovaného s lyrikou Rusalky jako divadelníka, jemuž nechybí "lví spár", a především svou koncepci pevně udržel v bezvadné souhře jak s vídeňským rozhlasovým orchestrem, tak se vzorně připraveným a skvěle zpívajícím Slovenským filharmonickým sborem (sbormistr Marián Vach ) a se znamenitými sólisty.

Zpívat roli jako Dimitrij na záskok je samo o sobě hodno obdivu, tím více, že Janez Lotric to přes pravděpodobnou indispozici a určité zakolísání ve výškách 2. dějství zvládl v celém rozsahu s plným nasazením a svěžím hlasem. Krassimira Stoyanova byla přímo ukázková Xenie a zastínila Elenu Prokinu , jejíž příliš podobný témbr nebyl v této konstelaci vhodný pro Marinu, Dvořákem určenou dramaticko-koloraturní primadoně. Dagmar Pecková zpívala Marfu s vervou a jistotou exponovaných výšek, ale menším hlasem, jemuž dirigent nepomohl třeba tím, že by v závěrečném kvintetu nenechal hluboké mužské hlasy nasadit od počátku forte. Dalibor Jenis ostře konturoval barytonového intrikána Šujského a vytěžil z role maximum efektu. Jako jediný zpěvák, kterého dirigent převzal z Albrechtova souboru, vynikl v úloze Basmanova Peter Mikuláš , jehož bas časem ještě získal na síle a barvě. Hickox se nebál naložit účinkujícím a koncertnímu publiku tříhodinový kolos, protože Dvořákovi věřil.

Jiný názor na Dvořákovu operu zastává ve Státní opeře Praha dirigent František Preisler : "Dimitrij je geniální opera", ale "jako hudebník vnitřně nesouhlasím s první verzí z let 1882-1885, protože v ní nejednou dochází k rozmělnění dramatičnosti a občas i k potlačení Dvořákovy nádherné vroucí melodičnosti." Kde je tedy ta genialita? Zřejmě v neautorizované revizi Karla Kovařovice, kombinující první verzi s částmi verze druhé z roku 1894, protože za základ uvedení si Preisler vybral právě tu. Přestože obnovil Dimitrijovy vstupy v 1. a 3. jednání a dával místy přednost Dvořákovi před změnami deklamace a melodie zpěvních hlasů, hlavní vadu Kovařovicovy úpravy, totiž narušení Dvořákovy formy, ještě zhoršil dalším krácením. Do 4. aktu pak vložil (s několika škrty) z premiérového znění 1882 výstupy s vraždou Xenie. SOP tedy v zásadě pokračuje v tradici míšení různých genetických vrstev tohoto díla a zasahování do kompozice od vynechávek až po přeměny hudby a textu ve víře, že se takto Dimitriji pomáhá. O tom by ovšem musel přesvědčit předvedený tvar, což se nestalo (29. 4.).

Hudební nastudování nebylo dostatečně vypracované a přesné, chvílemi nejisté v souhře mezi jevištěm a orchestrem, trpělo pomalými tempy a zvláště mu chybělo dramatické napětí ať v bouřlivých nebo kontemplativních momentech. Rozpačitý dojem zanechalo i premiérové obsazení. Poměrně nejlépe se vedlo představitelkám Xenie a Mariny. Lívia Ághová zaujala hlavně v poslední árii a ve scéně prosby o milost pro Šujského, která slibovala, že se představení dramaticky vzchopí. Avšak už výstup Dimitrije s Marinou zchladil očekávání, především vinou vynechávání, jež pěvkyni omezuje příležitost rozehrát škálu afektů a dosáhnout Dvořákem zamýšleného dramatického vrcholu. Tatiana Teslia ani zde, ani v přípitku neprezentovala Marinu s potřebným nadhledem nad pěveckými obtížemi. Jestliže u obou zpěvaček vadilo příliš opatrné zpívání, aby hlasem zcela vyjádřily nitro postav, pak Leo Marian Vodička přistupoval k titulní roli v prvé řadě z hlediska toho, aby ji dozpíval do konce, a tak místo tlumočení niterných prožitků bezděky upozorňoval více na to, že interpretuje rozsáhlý a těžký part. Richard Haan zpíval Šujského trochu zastřeným hlasem s pomalým vibratem, a naopak pronikavý soprán Jiřiny Markové nebyl nejlepší kvalifikací pro Marfu.

Nejzdařilejší složkou inscenace je její výtvarná část (scéna Milan Čech a Tomáš Moravec , kostýmy Dana Hávová ) a režie. Michael Tarant osvědčil smysl pro požadavky velké opery na vizuální srozumitelnost jevištních akcí. Zpřítomňoval skryté a vyprávěné děje a pomáhal tímto způsobem vyjádřit zvraty v jednání postav i tam, kde vinou škrtů chybí jejich motivace. Duch adekvátní charakteru díla vyzařoval z pohledu na scénické dění, ne však z poslechu hudby. Jako celek proto představení nestrhávalo ani nedojímalo a drama obsažené v Dvořákově hudbě dávalo jen tušit. Doufejme jen, že na další divadelní pokus o Dimitrije nebude Praha muset čekat zase 40 let a že ho snad jednou zažije i Vídeň.

Více z této kategorie: « Jenůfa Švédské okénko »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.