Díky za Järviho

V jedné věci je Paavo Järvi dokonalým protipólem svého otce Neeme Järviho – neusiluje o romantický výraz, ale o to víc nechá vyniknout strukturu skladby. 8. dubna v Rudolfinu řídil program se dvěma klasickými díly hudby 20. století. A řekl bych, že tak precizně nastudovaný Bartókův Koncert pro orchestr jsme v podání České filharmonie už dlouho neslyšeli. Dirigent ji elegantními a přesnými gesty dokonale vedl a přes jistý chlad to bylo provedení naprosto strhující. Nejtěžším kusem i tak dosti náročného programu byla novinka dirigentova krajana, estonského skladatele Erkki-Sven Tüüra. Ve víc jak půlhodinovém Houslovém koncertu nechyběly imitace rockových a jazzových rytmů ani mohutný orchestrální zvuk. Houslistka Gabriela Demeterová se sólového partu chopila s vervou, což zejména ve třetí větě působilo velmi efektně. Velmi dlouhá, komplikovaná, těžko sledovatelná a zároveň dosti agresivní věta první ve mně ovšem vyvolává spíše otazníky. Je skutečně smyslem dnešní hudby tvořit drsná překomplikovaná díla jen jako odraz drsně překomplikovaného světa? V porovnání se zmíněným houslovým koncertem bylo u Fresek Piera della Francesca Bohuslava Martinů, které zazněly na úvod, možné ocenit mnohem větší sevřenost a koncentrovanost. I tady jsme zvyklí na romantičtější pojetí, které víc hýří barvami. Nepatetický Paavo Järvi, který se nenechává unášet zvukem a má smysl pro detail, je ale přesně ten typ dirigenta, kterého dnes Česká filharmonie potřebuje nejvíc.

Sdílet článek: