úterý, 15. květen 2007

Díky, Ennio

Napsal(a) 

Ennio Morricone Ennio Morricone

Konečně! Ennio Morricone konečně dostal Oscara. Americká akademie filmového umění a věd udělila osmasedmdesátilému autorovi více než pěti set filmových a televizních soundtracků, z nichž mnohé lze považovat za úhelná díla hudby druhé poloviny 20. století bez ohledu na žánrovou příslušnost, Čestnou cenu za celoživotní dílo.

Světem proběhla vlna nadšení a ovšem i zadostiučinění. Morricone si nejprestižnější ocenění, které ve světě filmu existuje, zasloužil už dávno. Pětkrát byl nominován - za hudbu k filmům Nebeské dny (1978), Mise (1986), Neúplatní (1987), Bugsy (1991) a Male0˜na (2000). V Los Angeles dali ale dosud vždycky nakonec přednost někomu jinému, v případě Mise se dokonce otevřeně hovoří o zákulisních machinacích a nespravedlivé rozhodnutí poroty se přetřásá dodnes. Inu, libretisté, scénáristé a spisovatelé budoucích věků tak mají alespoň postaráno o další příběh na věčně atraktivní téma "Maestro versus (konformní) Nýmand". Sklizeň byla tentokrát en bloc, "za mimořádné a mnohonásobné zásluhy o umění filmové hudby". Porota přihlédla "nejen k úctyhodnému množství partitur, které Ennio Morricone vytvořil, nýbrž také k tomu, že mnohé z nich se staly oblíbenými a známými mistrovskými díly" (prezident Akademie Sid Ganis). Nutno ovšem dodat, že Akademie se k ocenění nezpochybnitelného přínosu

Ennia Morriconeho rozhoupala až jako poslední. Nejdříve jasno měli publicisté - londýnský Spolek kritiků přiřkl Morriconemu Zvláštní cenu už v roce 1988, probudilejší byly i poroty mezinárodních festivalů (jako první v Locarnu v roce 1989) a profesní instituce typu ASCAP (1994) nebo Evropské filmové akademie (1999). Cen za hudbu k jednotlivým filmům, za soundtracky jako takové a za počet prodaných desek získal Morricone bezpočet.

Z osmi Stříbrných stuh (které uděluje italský Syndikát filmových novinářů) je ta z roku 1999 "za novátorský přínos do oboru filmové hudby" trefou do černého. Morriconeho v tomto směru dodnes nikdo nepřekonal. Výbavu mu poskytlo klasické hudební vzdělání, muzikantská praxe a bytostné zaujetí pro zvukový experiment, vše posvěceno archetypální muzikálností. Ke komponování hudby pro film se dostal relativně pozdě - ve svých dvaatřiceti letech - a brzy stvořil jedinečný zvukový svět ze smyčců, beatové rytmiky, výrazných dechů, sborových vstupů a neobyčejných vokálních sól, a zvuků, zvuků, zvuků včetně elektroniky. Pochopil, že tvorba hudby pro film skladateli poskytuje nebývalou svobodu, a bezezbytku jí využívá. Jeho nejlepší soundtracky (jichž jsou desítky) jsou hodokvasem muzikantské kreativity a přitom tak dokonale materializují postavy a drží atmosféru scén a ducha filmu, že to sráží na kolena. "Snažím se pochopit, co daný film potřebuje, a chci, aby byl koherentní - aby všechny (hudební) části tvořily jeden celek. Jinak to nefunguje." (Ennio Morricone)

V letech 1964 až 1984 byl Ennio Morricone "dvorním" skladatelem Sergia Leoneho. Do zlatého fondu světové kinematografie přispěli filmem Tenkrát na Západě, některé Leoneho snímky jsou ovšem dodnes slavné ne kvůli filmu samotnému, ale kvůli Morriconeho hudbě: Pro hrst dolarů, Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát v Americe. Morricone je s to vyhovět každému žánru - westernu, komedii, romanci, detektivce, art filmu, hororu. Spolupracoval mimo jiné s P. P. Pasolinim, B. de Palmou, R. Polanskim, F. Zeffirellim. Že se dnes filmová hudba považuje za rovnocennou složku obrazu a dialogů a také se s ní tak zachází, je v první řadě Morriconeho zásluha.

Jako člověk je prý Ennio Morricone nesmírně pracovitý, alergický na mrhání časem a puntičkář. Zná svou cenu a současně mu nechybí pokora. Když v 70. letech zjistil, že ho v Hollywoodu platí "jako kdejakého průměrného muzikanta", přestal pro ně pracovat. Zlomila ho až zakázka pro Joffého Misi, ale ne pro peníze, nýbrž pro hloubku díla.

Sotva se v Itálii v prosinci dozvěděli, že Morricone Oscara tentokrát opravdu dostane, hráli z rozhlasu a televize celý den "kojotovské" téma z filmu Hodný, zlý a ošklivý, Morriconeho patrně nejslavnější filmový hit, k jehož popularitě svého času přispěl svou chytlavou aranží Hugo Montenegro a tak ji také z rádia poznali i ti, kteří film ani neviděli. Blogy a chaty se hemžily výkřiky "Díky, E. M.!" a "Congratulations!" Fandom je obrovská síla a fanouškové to vyjadřují prostě a jasně za všechny: nejlepší ze žijících skladatelů, jehož hudba bude ovlivňovat a inspirovat příští generace. A ostatně se to už děje. Morriconeho filmová hudba už dávno sestoupila z pláten kin a zní i na koncertech. "Autenticky" - orchestrální koncerty často diriguje sám skladatel, nebo v nejrůznějších úpravách, studována klasickými, jazzovými i moderními soubory a interprety.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.