středa, 19. březen 2003

Dialog s osudem

Napsal(a) 

Dialog s osudem Dialog s osudem
Panovalo znamení Ryb a psal se tehdy 27. únor 1923 a bylo to ve východních Čechách v Červeném Kostelci. Tehdy tam spatřil světlo světa VIKTOR KALABIS . Sudičky u kolébky nestály, ale osud mu určil dráhu hudebního skladatele. Učinil dobře. Nadělil tak České republice unikátní osobnost. O žijících současnících se pochopitelně vždycky píše v superlativech, kterým ovšem věří jen málokdo. Proto je třeba podobná slova doložit.

Jedním z měřítek je uznání ciziny. Bohužel bývá spontánnější než domácí a navíc se zahraniční ohlasy doma rády bagatelizují, nebo dokonce utajují. V době totality to bylo zcela běžné. Provedení skladeb mimo republiku, nebo dokonce objednávka díla ze zahraničí má výhodu jisté objektivity. Takovou situaci nevytvoří protekce, politický tlak nebo pouhé kamarádství. Zájem se opírá především o kvalitu díla a o vztah interpreta, který zařazením soudobé skladby vždycky trochu riskuje.

Viktor Kalabis se dočkal zahraničního zájmu poměrně brzy. V roce 1957 si vybral jeho Violoncellový koncert op. 8 francouzský dirigent Manuel Rosenthal pro provedení v Paříži. Hrál Orchestr National a sólista Jacques Neilz. Úspěch ve Francii ostře kontrastoval s domácími kritikami. Radim Drejsl psal o "hrozném zklamání", o "šedivé mase zvuků". Vilém Pospíšil soudil, že "nepatří k nejšťastnějším skladbám svého autora."

Drobné Divertimento pro dechové kvinteto op. 10 komentoval kritik K. B. v rakouském časopisu Volksstimme (1962) takto: "Tato skladba bude žít tak dlouho, dokud budou existovat dechové nástroje." Velké uznání tehdy neznámému autorovi.

1. koncert pro klavír a orchestr op. 12 z roku 1954 se rozezněl na koncertech v Sibiu, Suhlu, Gothě, Durbanu, Reykjavíku, Moskvě, Havaně, Minsku. 1. koncert pro housle a orchestr op. 17 z roku 1959 hráli sólisté Václav Snítil, Ladislav Jásek, Jiří Tomášek, Petr Škvor, Jiří Opšitoš, Jitka Nováková, Grigorij Fejgin, Shizuka Ishikawa, Ojtav Daleysel, Pierre d' Archambeau... To ovšem uvádím jen starší provedení, nových bylo stejně mnoho.

Velké úspěchy slavila a slaví především Kalabisova symfonická tvorba. Není možné sledovat všechna provedení, pro příklad uvedu, kde byla hrána 2. symfonie (Sinfonia pacis) op. 18 (1961) jen do roku 1971: Varšava, Drážďany, Graz, Budapešť, Münster, Hilversum, Lübeck, západní Berlín (Berlínští filharmonikové), Reykjavík, Osnabrück, Vídeň, Brusel, Adelaida. Ve Wiener Zeitung z roku 1971 čteme: "Dílo imponující stejně po harmonické jako po formové a instrumentační stránce, s neobyčejně intenzivní náladou, napůl modlitba a napůl apokalypsa." Koncert pro velký orchestr op. 25 (1966) si objednal Karel Ančerl pro Českou filharmonii. 4. symfonie op. 34 z roku 1973 se po uvedení v České filharmonii rozezněla v Dresdner Staatskapelle pod taktovkou Herberta Blomstedta. (Tento orchestr si u autora dílo objednal.) 5. symfonie op. 43 (nazvaná Fragment ) z roku 1976 byla dedikována Symfonickému orchestru Československého rozhlasu. Premiéru dirigoval Jiří Kout. Jen v roce 1980 zazněla tato symfonie třikrát v západním Německu, potom v australském Sydney. Mimo jiné byl na její hudbu natočen televizní film režisérem Janem Eisnerem.

Dialog s osudem Dialog s osudem

Premiéru 2. koncertu pro housle a orchestr z roku 1978 dirigoval v Rudolfinu Wolfgang Sawallisch, sólo hrál Josef Suk. Kantátu Canticum canticorum op. 65 z roku 1986 si objednal Helmuth Rilling pro soubor Die Gächinger Kantorei. Ve Stuttgarter Zeitung (1987) čteme v kritice mimo jiné tato rozmilá slova: "Kalabis se jeví ne jako bibli věrný mystik, nýbrž jako naprostý současník Milana Kundery. Jeho hudební řeč je zcela spjata s novou smyslností."

Mohl bych pokračovat v podrobném výčtu, ale uvedu již jen jména těles a dirigentů, které jsem ještě nezmínil. Kalabise hrála dále Dresdner Philharmonie, Wiener Symphoniker (A. Olter), Všesvazový orchestr rozhlasu a televize (G. Rožděstvenskij), Budapešťská filharmonie, Varšavská filharmonie, Komorní orchestr Tokio, Komorní orchestr Washingtonské filharmonie, Symfonický orchestr lipského rozhlasu, Švédský komorní orchestr, Camerata Zürich, Niederösterreiches Orchestr, Orchester de Chambre de Versailles, Voroněžská filharmonie, Stanford Philharmonic Orchestra. Bývalý britský ministerský předseda Edward George Heath si pro vystoupení na Pražském jaru 1988 vybral k dirigování Diptych pro smyčcové nástroje . Pochopitelně by bylo možno uvést všechny orchestry domácí a nejvýznamnější české dirigenty. Netroufám si již uvádět jména desítek sólistů a komorních souborů, které se o Kalabisovu tvorbu zajímaly, neuvádím provedení autorových děl jeho manželkou Zuzanou Růžičkovou (například desítky provedení Koncertu pro cembalo a orchestr ), abych vás nezahltil.

Výčet, i když částečný, považuji však za důležitý. Naznačuje šíři skladatelova tvůrčího záběru, především však dokládá ohlas jeho tvorby. Trvám na tom, že je to ohlas mimořádný a nejen pro autora, ale i pro českou hudbu reprezentativní.

K zajímavým osobnostním rysům Kalabise patří jeho zájem o dirigování. Komentoval ho kdysi takto: "Dirigování bylo od mládí kromě kompozice mým snem. Proto jsem tento obor studoval soukromě u profesora Pavla Dědečka. Navštěvoval jsem také pravidelně zkoušky velkých dirigentů, kteří po válce v Praze vystupovali. To byla nejvýznamnější škola. Myslím, že spojení skladatele a interpreta je v něčem cenné pro obě strany." V roce 1977 na přání Josefa Vlacha řídil Kalabis na Žofíně provedení svých Pěti romantických písní o lásce s Českým komorním orchestrem a Ernstem Haefligerem. Další dirigentské příležitosti dostal v rozhlase v Ostravě. Tam natočil s Janáčkovou filharmonií tato svá díla: předehru Mládí , 1. symfonii , Violoncellový koncert , Koncert pro komorní orchestr , suitu Strážnické slavnosti . Janáčkův komorní orchestr a Pražský komorní orchestr dirigoval při provedení Koncertu pro cembalo a orchestr , s orchestrem FOK svůj 1. houslový koncert . Většinou to byly studiové nahrávky, veřejně vystoupil jen dvakrát, v Ostravě a v Praze. Nedirigoval pro oko, velice střídmě, precizně, hráči jeho způsob práce vítali. Ostravská nahrávka 1. symfonie byla v roce 1978 vyhlášena snímkem roku. Kalabis je také velmi dobrým klavíristou. V době protektorátu účinkoval během totálního nasazení v Mělníku jako doprovazeč, hrál s mělnickým klavírním triem, mimo jiné dirigoval také místní sbor. Má porozumění i pro dechové nástroje, v mládí hrál určitou dobu též na saxofon. Není divu, že jeho díla jsou dobře instrumentálně "posazena".

Dialog s osudem Dialog s osudem
Je zajímavé, že jak v klavírní hře, tak v dirigování dostal ve školách jen elementární základy, další vyzrání bylo už věcí osobní píle, zájmu a praxe. Na okraj škol (Kalabis vystudoval gymnázium, konzervatoř, AMU, hudební vědu) poznamenal: "Vystudoval jsem dvě střední a dvě vysoké školy a musím říci, že jsem na nich ztratil mnoho času, kterého bych jako samostatně studující dovedl daleko lépe využít. Výuku nedělají systémy, ale skutečné osobnosti."

Hlavní Kalabisovou školou byla tvorba Stravinského, Bartóka, Hindemitha, Prokofjeva a Martinů. Dále jsou to Bach, Beethoven, Brahms, Ravel, Debussy. Byly to vzory v době jeho mládí nebezpečné, totalitní estetika v nich viděla západní formalisty. Není divu, že nebyla Kalabisovi na hudební vědě dovolena doktorská práce, protože si vybral jako téma harmonii u Bartóka a Stravinského. Dodatečný doktorát dostal až v roce 1991.

Ve výčtu vzorů chybí například Schönberg a Webern. Kalabis zaujímá k těmto autorům a také k jejich následovníkům kritický postoj. Vyjádřil ho v řadě článků i v diskusích. Je v nich vyhraněným a jasně formulujícím umělcem. Stojí za to citovat některé autorovy názory. V roce 1965 napsal: "Pojem tzv. novosti v hudbě je nesmírně vágní záležitost. Vzpomeňme jen dvou z největších: Bacha a Brahmse! Oba byli považováni za nejcopatější autory své doby. Po čase se ukázalo, že to byly největší zjevy nejen své epochy, ale celé historie hudby." V roce 1962 napsal: "Nejsem typ hudebního inženýra, to jest toho, komu logický postup matematické úvahy dává větší radost, než hudba vznikající ve výhni tvůrčí trýzně a autokritického pocitu... Pro mne je osobně logický a přesvědčivější organický vývoj hudebních prostředků v díle Bartókově, Hindemithově, Stravinského či Prokofjeva, než u Schönberga a Weberna. Je ale přesvědčivý také v díle Bergově, a to tam, kde autor obětuje systém svému hudebnímu pocitu." V roce 1964: "Postulát přirozené funkčnosti byl nahrazen falešně pojatým nárokem na originalitu. Autoři se pod tlakem této zvláštní psychózy snaží vytvořit dílo zaručeně ťoriginálníŤ a to takové, které ťtu ještě nebyloŤ. Cožpak to vůbec jde? Zasáhneme-li svévolně do velmi složitého procesu vývoje hudební řeči, riskujeme ztrátu porozumění ze strany posluchače, který není ochoten a schopen učit se zcela novým symbolům hudební řeči a rezignuje. Hudba bez posluchače přestává být sociálním artefaktem."

Dialog s osudem Dialog s osudem

Mohl bych uvést celou řadu dalších (a novějších) citátů, všechny jednoho směru. Jsou svědectvím jasné nekompromisnosti, vůle v kterékoliv době zastávat svůj vlastní názor beze zbytku. Nejde ovšem jen o názory a polemiky slovem. Jako skladatel dokumentuje Kalabis svoje postoje tvorbou. Bylo by hodně slepé, spatřovat v ní konzervativismus, protože více než 90 opusů jeho celoživotního díla vykazuje kontinuální vývojovou linku od zhodnocování podnětů Bartóka, Hindemitha a Stravinského až k vytvoření vlastní hudební dikce. Záměrně nepoužívám slovo "originalita". Nemám ho rád, cítím v něm určitou kapku módního parfému. Právě tak slovo progresivita, průbojnost (komunisté měli lehce odpudivý pojem novátorství) není pro mne legitimací k výraznému osobnostnímu profilu. Umělecký vývoj chápu jako široký, bohatý a proměnlivý proud, v jehož rámci se osobnost začleňuje jako součást, nikoli jako provokující výjimka. Tak působí například tvorba Bachova i Mozartova, Mahlerova i Martinů. Současníci některé z těchto tvůrců cítili jako autory vymykající se dobovým konvencím, ale odstup času ukázal jejich velké sepětí s širokým tokem tehdejších slohů. Lišili se od dalších vrstevníků hlavně talentem, což v kterékoliv době průměrnější zjevy dráždí.

Kalabis zaujme mimo jiné velkým zájmem o polyfonii, osobitou harmonií, smyslem pro časovou lapidárnost. Jeho skladby jsou nejednou krátké, přesně odhaduje únosnost materiálu a formy. Inspiruje se širokým kulturním obzorem, v němž najdeme křesťanské podněty, výtvarná díla, lidovou poezii, velké hudební vzory, českou i světovou poezii, umění interpretů. Centrum securitatis je mimo jiné opřeno o harmonické a umělecky i lidsky hluboké manželství s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou . Nelze také opomenout pevné zakořenění, lásku k jižním Čechám a především k Jindřichově Hradci. Tam prožil část mládí a tam má své letní sídlo, v němž vytvořil celou řadu opusů.

K dotvoření autorova profilu zbývá připojit jeho činnost organizační a společensky důležitou. Devatenáct let působil v Československém rozhlase v redakci pro děti a mládež. Získal tam velké zkušenosti z kontaktů s posluchači, vytvořil prostor pro uplatnění tvorby mnoha současných kolegů a především byl jedním ze zakladatelů mezinárodní soutěže mladých interpretů Concertino Praga. V současnosti (konkrétně od roku 1991) působí jako předseda Nadace Bohuslava Martinů. Tohoto autora vždycky obdivoval, v mládí doufal v jeho návrat, toužil se stát jeho žákem. Z Nadace a Institutu B. Martinů se stalo postupně vynikající odborné středisko, které pomáhá nejen svému jmenovci, ale nejednou české hudbě vůbec. Na jeho vzniku i chodu má Kalabis podstatnou zásluhu.

Za nejdůležitější považuji u Kalabisovy tvorby kombinaci dvou předpokladů: je výsostně artistní, řemeslně dokonalý, ale nikdy netvoří hudbu zaměřenou pouze na vnější dokonalost. Přináší vždy skladby s velkým vnitřním nábojem, s humanitním poselstvím, zrcadlí radosti i křeče naší historické etapy. Je s podivem, že s věkem neubývá Kalabisovi dynamická energie. I když ho v komponování omezuje oční choroba, hudební život sleduje a komentuje stejně intenzivně jako v mládí. Svůj dialog s osudem zatím úspěšně vyhrává. V tom mu přejeme další úspěchy, hojnost radosti a tvůrčího míru v duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.