pondělí, 15. říjen 2018

Dennis Russell Davies: Doufám, že má láska k Dvořákovi bude přesvedčivá

Napsal(a) 

Dennis Russell Davies, foto Reinhard Winkler Dennis Russell Daviesfoto: Reinhard Winkler

Není jednoduché pořizovat rozhovor s člověkem, se kterým jste prakticky v denním kontaktu a vedle čistě pracovních záležitostí s ním probíráte i jiná, hudební i mimohudební témata. Proto jsem se za Dennisem Russellem Daviesem, čerstvým šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Filharmonie Brno, rozjel v době, kdy jsme se alespoň částečně mohli oprostit od pohlcení plánováním brněnských sezon. Vyrazil jsem za ním do Lince, města, kde strávil patnáct let v čele Brucknerova orchestru a kde je momentálně doma. Dodnes se řada lidí podivuje nad tím, jak je možné, že se rozhodl kývnout na nabídku brněnské filharmonie. Dennis Russell Davies je osobnost, po které by jistě rád sáhl kdejaký zahraniční orchestr zvučného jména. Udivuje uměleckými kvalitami (jako dirigent i jako klavírista), výčtem prvotřídních těles, která dirigoval, rozsáhlým repertoárem, ale také lidskou stránkou a empatií. Tu prozradilo i přivítání v podobě roztomile vyslovené věty v češtině: Ahoj, vítám tě v Linci!

Na tuto otázku jste odpovídal již bezpočtukrát, přesto se jí v úvodu našeho rozhovoru sotva mohu vyhnout… Jaký byl z vaší perspektivy sled událostí, které následovaly po vaší první spolupráci s Filharmonií Brno na Pražském jaru 2017 a které vedly k tomu, že jste stanul v čele tohoto orchestru? Když jsem přijel zkoušet do Brna, netušil jsem, že orchestr hledá šéfdirigenta. Pak jsem se to doslechl, ale zároveň jsem se dozvěděl, že se rozhoduje mezi velmi dobrými kandidáty. Nijak jsem se tím tedy nezaobíral. Bavilo mě ale s orchestrem pracovat a myslím, že hudebníci ocenili mé zkušenosti – že jsem se nenechal vyvést z míry, když se jim něco nelíbilo. Orchestr velmi potřebuje nový koncertní sál a fakt, že tento sál bude skutečně postaven, mu v budoucnu značně pomůže. Je obtížné zkoušet repertoár pro velké obsazení v Besedním domě. Zvuk je hlasitý, je tam velký dozvuk, a pokud hudebníci nejsou ostražití, začnou se mezi sebou dohadovat nebo mají problémy jednoduše proto, že fyzické prostředí ztěžuje práci. Je těžké naladit, udržet souhru – jsou tam zásadní problémy. To jsem ihned pochopil a snažil jsem se být co nejrozvážnější, nereagovat, když byl někdo znepokojený, hlučný nebo rozčilený. Zdálo se mi, že hudebníci reagovali primárně na to, že chci pracovat v klidu, že přicházím připravený a vím, co chci udělat. Odehráli jsme velmi dobrý koncert, přestože program byl náročný (Schnittkeho kantáta Seid nüchtern und wachet a Holstovy Planety). Orchestr se ho však zhostil výborně, měli jsme ze vzájemné spolupráce požitek. Několik hudebníků mi říkalo, že doufají v můj návrat, a já jim odpověděl, že bych rád, a rozloučil jsem se s nimi slovy „na shledanou“. Brzy přišel dotaz od vedení filharmonie, zda bych byl ochoten uvažovat o postu šéfdirigenta… Po odchodu z Lince jsem byl rozhodnutý tento post už nikde nepřijímat. Mám rád ale dvě věci: zaprvé, chci něčeho dosáhnout pro skladatele, pro starou i novou hudbu, kterou chci přinášet lidem, představit jim taková díla, která možná neznají, ale o nichž si myslím, že se jim budou líbit. Zadruhé, rád pracuji s hudebníky, rád jim pomáhám, aby se mohli vyvíjet. K těmto důležitým bodům se připojila vidina nového koncertního sálu. A tak jsem se podíval na mapu a uvědomil jsem si, jak blízko je Brno Linci a jak je to pro mě vlastně ideální.

, foto Filharmonie Brno foto: Filharmonie Brno

Hovořil jste o požitku ze vzájemné spolupráce s orchestrem. Co teď musí nastat, aby k takové harmonii docházelo i ve vztahu šéfdirigent – orchestr? Mezi orchestrem a šéfdirigentem musí panovat respekt a porozumění. Šéfdirigent by měl dělat maximum pro to, aby se hudebníci cítili uvolněně. Mají náročnou práci, musejí zahrát hodně hudby, většinou takové, kterou si sami nevybrali, a – zejména v naší situaci s koncertním sálem, kdy hrajeme na různých místech – musejí být flexibilní a důvěřovat si. Dirigent by měl zajistit, aby bylo postaráno o potřeby orchestru. Těší mě, když mě lidé mají rádi, ale to není to nejpodstatnější. Jsem přátelský a chápavý člověk a orchestr to snad vnímá. Nebojím se však říct „ne“. Šéf musí občas říct „ne“, což lidé neradi slyší. To bude jedna z věcí, kterou se vzájemně budeme muset v budoucnosti naučit. Z hlediska samotné hudby budeme hledat kompromisy. Po svém příchodu do Brna se budu učit hodně českého repertoáru, což budu dělat rád. K dispozici mám orchestr, který je v tomto repertoáru kovaný. To můj přístup usnadňuje, ale musím být ochoten přijmout, co hudebníci znají, a co nejlépe to přizpůsobit mým vlastním představám o této hudbě.

Občas se setkávám s názorem, že ideálně může českou hudbu interpretovat pouze český dirigent. Co byste zastáncům takového názoru (nebo spíš předsudku) vzkázal? Až tu hudbu zahraji a oni budou mít i nadále tento pocit, tak to dokážu přijmout. Názor, že českou hudbu mají dirigovat čeští dirigenti, umím pochopit, ale žijeme v době, kdy hranice v ekonomice, vědě i umění jsou čím dál víc internacionální. Věřím, že s orchestrem najdeme cestu, jak zachovat zvuk, styl a znalost repertoáru a zároveň se otevřít novým myšlenkám ze zahraničí. Jistěže všichni budou čekat na to, jak Dennis Russell Davies bude dirigovat Dvořákovu Novosvětskou symfonii… Dělám ji tak, jak dělám, dirigoval jsem ji mnohokrát a miluji ji. Doufám, že má láska k této hudbě bude přesvědčivá… Pro českou hudbu je navíc důležité, když si dirigent s mezinárodní kariérou bere díla, která nastuduje a líbí se mu, s sebou ven. To je pro českou hudbu ten nejlepší exportní model. Když jsme spolu tvořili dramaturgii mé první brněnské sezony, dal jste mi tři nebo čtyři české skladby, které jsem neznal, a řekl jste mi: to je důležitá a velmi dobrá česká hudba. A já se ji chci naučit. Až ji nastuduji, budu ji chtít pak uvést znovu.

, foto Reinhard Winkler foto: Reinhard Winkler

Jakou roli by ve vašich očích měl plnit filharmonický orchestr sídlící v druhém největším městě poměrně malé země? Řekl bych, že se nepotýkáme s žádnými limity. Máme příběh, který chceme vyprávět, a máme svou vlastní, velmi dlouhou a zajímavou tradici. V Brně se odehrávalo to, co se nemohlo prvně odehrát v Praze, a věřím, že tak tomu bude i nadále. Naše tradice nezatěžuje, není břemenem. Je to tradice vedoucí pozice, tradice, kde se dělají nové a zajímavé věci, a náš domácí skladatel, Janáček, je toho nejlepším příkladem. To je naše hudba a tu bychom měli s orchestrem rozvíjet, chápu to jako součást naší identity. Současně věci, které jsou nové v Janáčkově hudbě, musíme nalézt i u jiných skladatelů. A mladí čeští skladatelé se musejí stát součástí naší dramaturgie. Máme velkou zodpovědnost učinit něco pro hudbu, a zvlášť hudbu českou, a pak také přinášet našim posluchačům nové zážitky – aby poznali i jinou hudbu, která se jim, jak věřím, bude líbit, jakmile budou mít příležitost si ji vyslechnout. Je ale velmi důležité, aby tu příležitost vyslechnout si ji vůbec měli.

Při pohledu na vaši úctyhodnou diskografii, třeba už jen na všechny ty komplety Haydnových, Brucknerových či Glassových symfonií, člověka napadne, že musíte být doslova posedlý nahráváním. Pokračovat v tom hodláte i v Brně. Není to ale dnes už kontraproduktivní, když se nosiče kupují čím dál míň? Jistě, atmosféra se změnila, mladí lidé hledají jiné cesty, jak si obstarat nahraný zvuk. Pro mnoho lidí je to pořád příležitost, jak poznat nové skladby. Zároveň je to cenný dokument. Lze namítnout, že ve světě klasické hudby bylo všechno nahráno mnohokrát. V Rakousku existuje jedno přísloví, které se aplikuje na sled proslovů před nějakou veřejnou událostí: „Všechno již bylo řečeno, ale ne všemi.“ S nahrávkami je to částečně také tak, ale na druhou stranu realizace haydnovského nebo brucknerovského projektu pro mě byla cennou zkušeností. I pro náš orchestr bude důležité, aby měl v tomto směru možnost něco udělat. Nahrávky mají stále své publikum, jde jen o to, jak je k němu dostat. Vracejí se LP desky, lidé je chtějí mít doma… Už to není velké a ziskové průmyslové odvětví, jako tomu bylo dřív, ale pro každý dobrý orchestr a každého dobrého hudebníka je to pořád součást propagačních aktivit, kterými se musíme zabývat. Dá se tím zviditelnit a získat nové publikum. Další věc je, že hráči jsou technicky mimořádně zdatní a také technika nahrávání se dostala na velmi vysokou úroveň – v této oblasti jsem zažil mnoho změn. Dnes je možné dělat nahrávky živých vystoupení mnohem snadněji než dříve. Nahrajete zkoušku, generálku a koncert a máte veškerý materiál, který potřebujete. Není nutno chodit do studia.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.