Počítá se mezi žáky Andráse Schiffa, studoval v Budapešti, vyhrál soutěže v Maďarsku a Švýcarsku, hostuje po Evropě od Salcburku po Šlesvicko-Holštýnsko, od Edinbughu po Benátky, pravidelně hraje s Heinzem Holligerem, Adamem Fischerem, Ivánem Fischerem, Thomasem Zehetmairem, se Stevenem Isserlisem, Leonidasem Kavakosem, Joshuou Bellem a mnoha dalšími. Na své loňské desce hraje Berga, Liszta a Janáčka. V úterý 26. listopadu se Dénes Várjon, nositel Ceny Ference Liszta udělované maďarskou vládou a profesor Hudební akademie Ference Liszta, objeví v pražském Rudolfinu na Festivalu Rudolfa Firkušného.
Jak důležité a jak známé je jméno tohoto českého klavíristy pro vás a vaši generaci? Bohužel jsem neměl nikdy možnost slyšet ho živě na koncertě, ale samozřejmě jsem mnohokrát poslouchal jeho desky, především Dvořáka, Smetanu a Janáčka, ale také Beethovena a Chopina. Byl to velký, nefalšovaný a hodnověrný umělec. Nejen kosmopolitní, ale na prvním místě český umělec, díky svým nádherným nahrávkám české hudby.
Coby emigrant nebyl v naší zemi po mnoho let komunistického režimu vůbec zmiňován. Existuje nějaký podobný příklad týkající se Maďarska? Napadá mě sir Georg Solti. Odešel z Maďarska v roce 1939 a během války žil ve Švýcarsku. Když se chtěl vrátit, bylo mu naznačeno, že jeho přítomnost není žádoucí. Myslím, že ho to zranilo natolik, že už se vrátil jen jednou ve stáří. Pozval ho tehdy Budapešťský festivalový orchestr a natočili spolu desku, na které diriguje maďarské autory.
A napadá vás nějaké srovnání s Firkušným jako klavíristou? Narodil se v roce 1912. Maďarská klavíristka Annie Fischer v roce 1914. Je to pro mě zlatá generace. Ale měli rozdílné osudy – až na roky druhé světové války, kdy byla ve Švédsku, žila Annie Fischer v Budapešti. Její hru jsem vždy obdivoval, slyšel jsem ji mnohokrát. Schází mi dnes ten svrchovaný způsob tvoření hudby.
Jaký je nynější maďarský hudební život? Bohatý, však má také Budapešť pěkné sály. V Paláci umění můžete slyšet krásné orchestrální koncerty, přijíždějí vynikající zahraniční tělesa a máme skvělý Budapešťský festivalový orchestr dirigenta Ivána Fischera. V tomto roce znovu otvírá sál Lisztova akademie a provoz začíná i v novém Budapešťském hudebním centru s krásným komorním sálem a s pozorností upřenou na soudobou hudbu.
Co jste duchovně získal od Andráse Schiffa? Setkal jsem se s ním v roce 1985 ve Vídni. Opustil Maďarsko o šest let dříve, takže jsem neměl šanci poznat ho dřív. Doporučil mě u něj Ferenc Rados, který ho předtím učil na Akademii a u něhož jsem studoval i já. Mistrovský kurs ve Vídni mi otevřel úplně nové obzory. András se pak poprvé vrátil do Maďarska v roce 1986, kdy uvedl kompletní Dobře temperovaný klavír a kdy také vystoupil s dirigentem Sandorem Veghem – i ten tehdy koncertoval v Maďarsku po dlouhé době. Od roku 1987 jsem každý rok jezdil do Anglie na Mezinárodní hudební seminář Prussia Cove, kde měl András Schiff mistrovský kurs. Později i v Itálii a v Marlboro v Americe, takže jsem dostal možnost pracovat s ním na velké šíři repertoáru a poslouchat jeho jedinečnou hru zblízka. Přiblížil mi mnoho skladeb i autorů. Také jsem mohl sledovat – a to bylo moc důležité –, jak tvoří koncertní programy. A v neposlední řadě bylo hlubokou zkušeností hrát s ním na čtyři ruce a na dva klavíry, být s ním na pódiu.
András Schiff má kontakty s českými hudebníky, hraje a natočil Dvořáka… Ovlivnil vás i tímto směrem? Jistě. Tak třeba Janáčkovy klavírní skladby nebo Smetanovo Klavírní trio jsem slyšel poprvé právě od něj a získaly tak pro mě význam. Také jsem se na jednom z jeho festivalů setkal s Panochovým kvartetem, s nímž jsem potom několikrát hrál ve Slovinsku Dvořákův kvintet, což bylo veliké potěšení.
A Janáčka jste objevoval i po svém, vlastní cestou? Poprvé jsem ho slyšel od Andráse, později jsem se naučil většinu Janáčkových klavírních skladeb, také jeho houslovou sonátu, Pohádku pro cello a klavír a také pozoruhodné Concertino. Čím víc Janáčka hraji, tím důležitější pro mě je. Jeho hudbu mám moc rád, i opery.
Jak byste ji popsal? Má něco společného s Bartókovou? Janáčkova hudba je tak jedinečná a zvláštní, že se nedá srovnávat s žádným jiným skladatelem. Janáček má originální hudební jazyk. Ale i tak přemýšlím o souvislosti s Bartókem. Oba přikládali důležitost folkloru. U obou jsou prvky lidové hudby esencí jejich vlastního vyjadřování. Když hrajete jejich hudbu, musí to být, jako když se mluví. Četl jsem Kunderovy články o Janáčkovi a hodně mi to dalo, zejména jak píše o emocionální polyfonii. Myslím, že mohu říci, že Janáček i Bartók jsou skvělí vedle sebe v jednom programu.
Máte nějaké skladby nebo autory, které byste označil za nejoblíbenější? Hraji mnoho autorů, takže i těch „oblíbených“ či „zamilovaných“ mám řadu. Je těžké volit – ale řekněme že Beethoven, Schumann a Bartók. Ale současně mě napadá, že také Mozart, Schubert, Chopin… a – opravdu upřímně – i Janáček.
Pokud se týká umění klavírní hry, co je vlastně důležitější: úhoz, ovlivňování posluchačovy fantazie, nebo brilantní technika? Respektive, co v kterém typu hudby víc? Za nejdůležitějšího považuji skladatele a nalezení odpovídajícího jedinečného zvuku pro konkrétní dílo. Fantazie je v hudbě moc a moc důležitá, ale musíte najít cestu, jak ji vyjádřit tóny klavíru, a tak musíte najít i tu techniku. Nedá se to oddělovat. Musíte prostě hledat jednotu mezi svým hudebním cítěním a představivostí a svou technikou.
V čem vidíte rozdíl mezi recitálem a komorní hudbou? Spočívá v osamocení a v partnerství? Považuji za důležité a krásné obojí – hrát sólové věci i komorní hudbu. Hudební průmysl se snaží tyhle dvě věci oddělit. Vždycky mě mrzí, když slyším hovořit o klavírním partu komorní skladby jako o doprovodu… Beethovenova Kreutzerova sonáta, to nejsou sólové housle a doprovod, takový pohled může být příčinou úplně špatného dojmu z díla. Stručně řečeno, sólové hraní mi pomáhá v komorní hudbě, a naopak.
Současně vyučujete, jako mnozí další. Má to výhody, být zároveň interpret a pedagog? A nevýhody? Mnoho výhod. Když musíte některé věci o hudbě vyjádřit slovy, pomáhá vám to pak i při vlastní hře. Vyučováním se člověk mnoho učí. Jedinou nevýhodou je, že to polyká čas.
Jak byste představil svůj pražský program? V první polovině uvedu Beethovena, Janáčka a Bartóka. Velmi dobře spolu souzní. Beethoven a Bartók jdou vždy dohromady, Janáček a Bartók také. Po třech menších věcech je pak potřeba mít v druhé polovině recitálu nějaký „velký příběh“. Lisztovu Sonátu pokládám za důležitou už od svých studií. Loni jsem ji natočil, společně s Janáčkem, pro ECM. Je to mistrovský kus. Jedno z nejdůležitějších Lisztových děl. A taková se učíte celý život.
