středa, 26. srpen 2009

Den v Poličce

Napsal(a) 

Nadmořská výška někdejšího královského města Poličky je 555 metrů. Když přičteme 36 metrů nebo 192 schodů, dostaneme se přesně na ochoz věže tamního katolického kostela sv. Jakuba. Je poměrně známou skutečností, že právě tam, ve světničce pověžného a ševce, se narodil v prosinci 1890 Bohuslav Martinů. Pro mnohého cizince je to však znovu a znovu kuriózním překvapením. Málokterému hudebnímu tvůrci mezinárodního věhlasu nadělily totiž sudičky podobné dětské dojmy jako právě Martinů. Rodina tam bydlela do jeho dvanácti let. Stačí nahoře chvíli pobýt a pokusit se pozorovat město pod sebou a široký obzor krajiny Vysočiny, a už je o něco snadnější vžít se do pocitů, které musely zůstat v paměti na celý život. Natož, kdyby na tomto odlehlém místě přišel soumrak, větrná noc, vánice nebo bouře.

Právě odtud, z věže, se přihlásila stanice Vltava v sobotu 4. dubna v poledne s prvními aktuálními informacemi o poličském dění, jehož hlavním bodem bylo otevření Centra Bohuslava Martinů a slavnostní komorní koncert. Den Poličky nebo Den v Poličce byl ovšem ve vysílání rozvržen od rána až do večera. Hned dopoledne rozhlasové vlny zprostředkovaly nedlouho předtím natočenou podrobnou procházku městem, jeho historií, odkazy na Martinů a na zajímavou moderní architekturu. Poličáci, kteří poslouchali, byli nadšeni. V podobném duchu se nesl po poledni hodinový pořad muzikoložky Lucie Berné z Institutu Bohuslava Martinů, který se zaměřil na Martinů jako poličského rodáka. Že v hojné míře zněla během dne skladatelova hudba, je jasné.

Těsně před druhou odpolední přišel druhý živý vstup – v tom okamžiku už bylo možné hovořit o právě otvírané expozici, která přilákala prominentní hosty, mnohé, kteří mají s hudbou Martinů co do činění, i její prosté milovníky. Před budovou muzea se vytvořil hrozen lidí; když se po přestřižení pásky nahrnuli dovnitř, byla to velká sláva, ale každý v nastalé tlačenici pochopil, že bude muset přijet ještě jednou, aby si vše prohlédl a pročetl v klidu. Prohlídka pro novináře chvíli předtím podala naštěstí přehled dost důkladný.

Hlavní je samozřejmě expozice o Martinů, za kterou jako autor stojí především Jaroslav Mihule, skladatelův nepřekonatelný životopisec. Kolekce obrazových materiálů, textů, předmětů a znějící hudby, umístěná ve vitrinách pastelových barev, je po dvouleté pauze nově koncipována. Je tu základní periodizace, jsou zde podstané informace i zajímavé detaily včetně některých skutečně vzácných exponátů. Muzeum ovšem nyní v přilehlé budově, zpřístupněné veřejnosti poprvé od roku 1982, také obsahuje expozici týkající se dějin města a krásně instalovaný soubor většinou historického skla ze skláren, jichž bývala na Horácku řada. V objektu je i někdejší sál poličských divadelních ochotníků, kam chodil skladatelův otec i Bohuš sám. Zcela unikátní novinkou korunující interaktivní pojetí celého Centra Bohuslava Martinů je nicméně školní třída rekonstruovaná do podoby, jak mohla vypadat v roce 1898, když byl chlapec Martinů prvňáček. Není to žádný bláznivý nápad – muzeum je v budově někdejší chlapecké školy. Jedním ze způsobů, jak přitáhnout návštěvníky, je i využití této „modelové“ třídy – školy v ní mohou strávit třeba celé dopoledne, aby děti zažily, jak se za císaře pána vyučovalo.

Odpoledne vyvrcholilo v Poličce komorním koncertem v Tylově domě, na němž Kvarteto Martinů zahrálo od svého patrona raný smyčcový kvartet Tři jezdci a 2. smyčcový kvartet a s pianistou Karlem Košárkem pak jedinečným způsobem, vzdáleným povrchnosti či nahodilosti, nádherný Klavírní kvintet. Vltava k přímému přenosu přidala ze stejného sálu v půlhodině předcházející tomuto hudebnímu programu ještě živě moderovanou besedu o Martinů. Příležitost při ní dostal nejen současný hlavní český martinůolog Aleš Březina, ale také mladá muzikoložka Lucie Jirglová pracující v poličském Centru Bohusalva Martinů a nikoli náhodou také místostarostka města Marie Tomanová. Ta k hudbě skladatele podle svého skromného vyjádření nadále hledá cestu, ale jinak jasnými postoji dává najevo, že ji má už dávno ráda a že současně ví, jak důležité je pro Poličku jméno nejslavnějšího rodáka.

Den v Poličce byl krásný, také posluchači Vltavy si Martinů, jeho hudbu a jeho město tu dubnovou sobotu užili. Otevřením obnoveného muzea vše nekončí, ale naopak začíná. Jeho ředitel David Junek a další odpovědní lidé očekávají a slibují nové podněty. Dál běží aktivity pořadatelů kulturních akcí během roku i základní umělecké školy nesoucí skladatelovo jméno. A k Poličce se upře pozornost zvýšenou měrou letos ještě jednou – v pátek 28. srpna, v den padesátého výročí umělcova úmrtí, se v kostele uskuteční externí koncert festivalu Smetanova Litomyšl, který zprostředkují rozhlasové vlny nejen posluchačům u nás doma, ale ve výměnné síti Evropské vysílací unie i v řadě zemí světa.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.