Doba velkých bouří
1828 – narodil se Henrik Ibsen, jehož dramata ovlivnila konec devatenáctého století, narodil se také Jules Verne, z jehož utopií se mnohé vyplnily, zemřel Francisco de Goya, jehož cyklus grafik Hrůzy války je svědectvím napoleonských válek; v Paříži 29. února premiéra opery Daniel-François-Esprita Aubera Němá z Portici , která dva roky nato (25. srpna 1830) při provedení v Bruselu vyvolá povstání Belgičanů proti nizozemské nadvládě; 19. listopadu zemřel Franz Schubert
Franz Schubert (31. ledna 1797 – 19. listopadu 1828) svými více než šesti sty písněmi, zejména cykly posledních let (Spanilá mlynářka , Zimní cesta ), proměnil útvar, určený k ušlechtilé zábavě v intimním prostředí v umělecký druh, charakteristický pro hudební romantismus. Sepětí s literaturou se v této epoše na jedné straně projevilo autonomizací programní hudby, na druhé straně individualizací písňové kompozice. Schubert nalezl velké pokračovatele v tvorbě Roberta Schumanna, Franze Liszta, Carla Loeweho, Johannesa Brahmse, Hugo Wolfa, Gustava Mahlera a mnoha dalších. Schubertova symfonická tvorba byla oceněna teprve později a přispěl k tomu mj. Robert Schumann. Schubertovy klavírní sonáty se dočkaly plného ocenění až ve dvacátém století, především zásluhou klavíristy Alfreda Brendela.
„Neexistuje jiná hudba kromě Schubertovy, která by byla psychologicky tak zvláštní ve svém myšlenkovém procesu a vztazích a ve zdánlivě nelogických skocích. Jak málo je těch, kteří jako on dokázali vtisknout tak rozdílnému množství hudebních obrazů jedinou individualitu…“ (Robert Schumann)
„Pokud jde o Schubertovy symfonie, obdivuju je tak, že je neváhám řadit hned za Beethovenovy, daleko před Mendelssohna i před Schumanna. V originalitě harmonie a modulací, darem instrumentačního umění Schuberta nikdo nepřekonal.“ (Antonín Dvořák)
„Schubert je bohatství fantazie, nevyčerpatelné množství citových odstínů, neklamná jistota nejdiferencovanějšího výrazu, neomylný cit pro formu, jasnost a preciznost, do nejposlednějšího detailu promyšlená rafinovanost, má všechno, co se mi jeví v umění důležité…“ (Ernst Křenek)
„Schubert je pro mě příliš velký a svatý, než abych jeho hudbu vysvětloval zbraněmi analyzující logiky.“ (Sergej Rachmaninov)
„Neznám jiného skladatele, který představuje tak dokonalý vlastní svět jako Schubert. Je v něm cosi, co pro mě patří k hádankám hudebních dějin. Je to dokonalý monolit.“ (Nikolaus Harnoncourt)
„Schubertovi se v jeho době vytýkalo, že píše dlouhé skladby – neprávem; tak se mohly jevit publiku před Mahlerem, ve srovnání s ním jsou jeho struktury ekonomické. Pro nás už jsou přehledné.“ (Alfred Brendel)
„Na Schubertově hudbě je obtížné uchopit celek, a klíč je v rytmu. Všude je základní rytmus, pulzace, kterou musíme odhalit a zprostředkovat.“ (András Schiff)
1829 – uvedl Felix Mendelssohn Bartholdy v Berlíně Bachovy Matoušovy pašije ; ačkoli Bachova hudba nikdy zcela zapomenuta nebyla, je tento okamžik považován za počátek tzv. historických koncertů a vědeckého zájmu o hudební dějiny a jejich osobnosti; 3. srpna v Paříži premiéra poslední opery Gioacchina Rossiniho Vilém Tell
1830 – červencová revoluce v Paříži, na trůn se dostává „občanský král“ Louis Philipp; nepokoje v některých německých zemích (Braunschweig, Sasko aj.), poraženo polské povstání proti Rusku; narodil se příští rakouský císař František Josef I.; Fryderyk Chopin přichází do Paříže; založení varhanické školy v Praze, prvním ředitelem je skladatel a dómský kapelník Jan August Vitásek; ve Varnsdorfu se uskutečnilo první úplné provedení Beethovenovy Missa solemnis na území Čech; 5. prosince v Paříži premiéra Berliozovy Symphonie fantastique
Proměna symfonie
Jako jeden z prvních se Berliozovou Fantastickou symfonií zabýval Robert Schumann, z jehož rozsáhlé úvahy, v níž polemizoval i s názory jiných kritiků, zde lze uvést pouze část:
„Mnohotvárnost látky, jakou nabízí tato symfonie k přemýšlení, by mohla mást, proto dávám přednost tomu projít ji postupně, totiž ze čtyř hledisek, z nichž můžeme hudební dílo zkoumat, tedy podle jeho formy (celku, jednotlivých částí, period, frází), podle skladebných prostředků (harmonie, melodie, sazba, práce s nimi a styl), podle zvláštní ideje, kterou chtěl skladatel sdělit, a podle ducha, který nad formou, námětem i ideou vládne.
Forma je nádobou ducha. Větší prostory žádají, aby byly naplněny, žádají tedy také většího ducha. Názvem ,symfonie‘ se dosud označovaly v instrumentální hudbě největší dimenze. Jsme zvyklí soudit podle toho, jak se co jmenuje; jiné nároky máme na ,fantazii‘, jiné na ,sonátu‘. U druhořadých talentů stačí, když zvolenou formu zvládnou, prvotřídním dovolíme, aby ji rozšiřovali. Jen génius smí tvořit svobodně.
Po Beethovenově Deváté se zdála být míra naplněna a cíl dosažen. Uveďme Ferdinanda Riese, jehož rozhodnou osobitost mohla zastínit pouze ta Beethovenova. Franze Schuberta, malíře s bohatou fantazií, jenž namáčel štětec právě tak hluboko do měsíčních paprsků jako do plamenů slunce. […] Spohra, jehož něžná řeč se však nemohla pod klenbou symfonie dostatečně silně rozezvučet. Je tu Kalivoda, veselý, harmonický člověk, jehož pozdním symfoniím přes hluboké základy scházela fantazie těch raných. Z mladších známe a ceníme si Maurera, Schneidera, Moschelese, Müllera, Hesseho, Lachnera a Mendelssohna, jehož vědomě jmenujeme jako posledního.
Nikdo z nich se až na ojedinělé pokusy neodvážil na starých formách cokoli zásadního změnit. […] Cizina mlčela, Francie a Itálie psala opery. 
A najednou přemýšlí v tmavém koutku na severním pobřeží Francie mladý student medicíny o čemsi novém. Čtyři části jsou mu málo, jako v činohře jich vezme pět. […] Sám Berlioz by sotva s větším odporem pitval hlavu krásného vraha, jako já první větu jeho symfonie. Avšak – pomohl jsem tím čtenáři? Chtěl jsem trojí: ukázat těm, jimž je symfonie zcela neznámá, jak málo je možné objasnit hudbu analyzující kritikou, těm, kdo se s ní povrchně seznámili a nevěděli kudy kam a možná ji odložili stranou, naznačit několik záchytných bodů, a konečně těm, kdo ji znají, ale neuznávají, dokázat, jak vzdor zdánlivé absenci formy má tento objekt, měřen většími poměry, skutečný symetrický řád, nehledě na jeho vnitřní souvislosti. Avšak právě v neobvyklosti nové formy a nového výrazu spočívá jistě i důvod nešťastného nedorozumění. Mnozí při prvním či druhém poslechu příliš ulpí na jednotlivostech. A jak už řečeno, neznechutí nic tak rychle jako nová forma, nesoucí staré jméno. […] Jestliže ani největší přátelé neberou Berlioze v ochranu, pokud jde o melodii, pak tedy já patřím k Berliozovým nepřátelům: jenže nemyslím italskou melodii, kterou člověk zná, sotva slyší začátek. Je pravda, že hlavní melodie celé symfonie je poněkud banální, avšak pomysleme na to, že Berlioz nechtěl prezentovat velkou myšlenku, nýbrž neodbytnou a mučivou, takovou, jakou nedokážeme setřást; její monotónnost a choromyslnost nemohla být vystižena lépe. V jedné recenzi se píše, že hlavní melodie druhé části je obyčejná a triviální. Ale Berlioz nás přece chce zavést do tanečního sálu, nic víc a nic míň. Podobné je to se začátkem třetí části, kterou kdosi nazval chmurnou a nevkusnou. Ale jen se projděme po Alpách a tamních pastvinách a poslechněme si šalmaje nebo alpské rohy, které znějí právě takto. Tak osobité a přirozené jsou všechny melodie symfonie […] Berlioz neopovrhne ničím, co vůbec vydává nějaký tón, zvuk, hluk nebo rámus – používá tympány, harfy, lesní rohy, anglický roh, dokonce zvony. Florestan si dokonce myslel, ba doufal, že nakonec budou hrát všichni hudebníci tutti – a v příštích jeho partiturách očekává tlukot slavíků a případně hromy a blesky. Je však lhostejno, zda Berlioz něco dokáže se skromnějšími prostředky. Spokojme se s tím, co nám dal.“
1831 – Adalbert von Chamiso vydává sbírku Láska a život ženy , verše z ní roku 1840 zhudebnil jako stejnojmenný cyklus Robert Schumann; vychází román Victora Huga Zvoník od Matky Boží ; Eugène Delacroix maluje své nejznámější dílo Svoboda vede lid ; 21. listopadu v Paříži premiéra opery Giacoma Meyerbeera Robert ďábel , jednoho z hlavních děl francouzské grand opéra ; 26. prosince v milánské Scale premiéra opery Vincenza Belliniho Norma (1835 byla poprvé uvedena v Praze německy, 1839 česky); Franz Liszt je okouzlen uměním Nicoly Paganiniho, obdiv sdílí s Fryderykem Chopinem, s nímž se přátelí; Charles Darwin podniká výzkumnou cestu kolem světa; Michael Faraday pozoruje změny v magnetickém poli a formuluje indukční zákon
1832 – parlamentní reforma v Anglii přiznává volební právo zámožnému měšťanstvu; Giuseppe Mazzini zakládá tajný republikánský spolek Giovane Italia (Mladá Itálie); 22. března ve Výmaru zemřel Johann Wolfgang von Goethe; Alexandr S. Puškin vydává „malé drama“ Mozart a Salieri ; orchestr pražské konzervatoře provedl Symfonii C dur Richarda Wagnera
1833 – v Hamburku se narodil Johannes Brahms; Puškin píše Evžena Oněgina , následujícího roku Pikovou dámu
1834 – ředitelem Stavovského divadla v Praze se stává Josef Stöger; 21. prosince 1834 zde má premiéru fraška Fidlovačka Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa, v níž poprvé zazní píseň „Kde domov můj“, příští národní a po roce 1918 státní hymna
1835 – umírá rakouský císař František I., jeho nástupcem se stává Ferdinand I.; George Büchner píše drama Dantonova smrt (zemřel 1836, zanechal nedokončené drama Woyzek ); Jakob Grimm vydává Německou mytologii ; v Neapoli má premiéru opera Gaetana Donizettiho Lucia di Lammermoor ; František Škroup a Josef Krasoslav Chmelenský začínají vydávat sbírku Věnec ze zpěvů vlastenských ; František Sušil Moravské národní písně (definitivní sbírka vycházela 1853 – 1860)
1836 – v Petrohradě poprvé uvedena opera Michaila Ivanoviče Glinky Život za cara , považovaná za zakladatelské dílo ruské národní opery; v Paříži premiéra Meyerbeerových Hugenotů ; 7. září korunován Ferdinand I. na českého krále (Ferdinand V.); v Paříži umírá Antonín Rejcha, k jeho žákům patřili Hector Berlioz, Franz Liszt, Charles Gounod, César Franck aj.; František Škroup se stává kantorem reformované synagogy v Dušní ulici (do roku 1845)
1837 – Alexandr Puškin zabit v souboji; František Škroup jmenován prvním kapelníkem německého operního souboru Stavovského divadla; Samuel Morse poprvé představil telegraf
1839 – Berlioz píše dramatickou symfonii Romeo a Julie ; nar. Modest Petrovič Musorgskij; Bedřich Smetana přichází na Akademické gymnázium do Prahy
1840 – Robert Schumann se oženil s Clarou Wieckovou; zemřel Nicolo Paganini; narodil se Petr Iljič Čajkovskij; vychází spis Pierra-Josepha Proudhona Qu’est ce que la propriété? (Co je vlastnictví?); v Praze založena Žofínská akademie (Akademie ku zvelebení zpěvu a hudby, Singakademie ), jež umožňovala hudebním diletantům doplnění vzdělání a podporovala rozvoj zpěvu; na jaře v Praze koncertuje Franz Liszt; v Praze na Žofíně uspořádán první vlastenecký bál; Smetana odchází studovat do Plzně
