Ptáci, ba i delfíni zpívají, cvrček vyluzuje podivné tóny vzájemným třením pilovitých nožek o sebe (říká se tomu stridulace), jarní namlouvání žab je zvláštní symfonií lásky, nicméně umění vytvářet a také vnímat hudbu v takové šíři, rozmanitosti a proměnlivosti, jako to umí člověk, je dáno jen jemu. Ezopova vrána krákala úplně stejně jako vrány dnešní, něco jako „stylový vývoj“ bychom nenašli v tetřevím tokání ani v kohoutím kokrhání. Jen ten podivný savec, který se začal vyvyšovat nad ostatní už tím, že se postavil na zadní a ve svém vynalézání neustal a ustat nehodlá, ačkoli už mnohokrát stál na pokraji sebezničení, začal z jakési vniřní pohnutky ve vytváření tónů hledat zákonitosti, ty změřitelné a spočitatelné, jako jsou kmitočty a decibely a bůhvíco ještě, i ty, které nám stále unikají, jako jsou zákonitosti krásy. A tak začal od jisté doby o tomto nejpodivnějším (a nejužitečnějším!) ze svých vynálezů také psát dějiny.
Někde na počátku civilizace byly zvukové projevy lidí právě tak účelové jako u jiných živočichů. Kromě toho, že mohou ovládat vlastní hlas, přišli lidé brzy i na účinek hlasitých rytmických úderů, dutá kost se jim proměnila v píšťalu, zjistili, že jiný zvuk vyvolává zvířecí roh. Akustické projevy jim sloužily k dorozumívání na dálku, k oznamování nebezpečí, ke svolávání kmene, k nejrůznějším rituálům. Nesmíme také zapomenout na další přirozený projev člověka, jakým je pohyb. S ním je spojen vrozený smysl pro rytmus a od toho už je jen krok k tanci, avšak ani ten neměl zpočátku funkci zábavnou a už vůbec nebyl určen k obdivování nějakým publikem, také taneční extáze měla rituální charakter. Nicméně můžeme tvrdit, že první hudební projevy byly zcela určitě hudebně-taneční a že rytmus je právem považován za prazáklad hudby; můžeme to koneckonců dodnes pozorovat na našich dětech – jako první zvukový prostředek od okamžiku, kdy se umí samy porozhlédnout po svém minisvětě, je zajímají věci, s nimiž se dá třískat.
Hypoteticky si lze představit, že jednoho dne jakýsi pravěký pištec dokázal (jak si myslel a jak i jeho kmenoví druzi uvěřili) přivolat svým pískáním déšť, hejno ryb nebo stádo bizonů. Od vědomí, že někdo umí vyrobit lepší píšťalu a lépe (účinněji) zapískat, že někdo má nosnější hlas, který je slyšet z kopce na kopec, a že děťátko matky Kopčemové usíná při jejím zvláštním kňourání snáze než miminko Veverčákových, 
už byl jen krok k výlučnému postavení ve společenství. Tam někde se zrodil první „umělec“, jehož úkolem sice ještě zdaleka nebylo uspokojovat „duchovní potřeby“, nýbrž zajistit kmeni potravu a bezpečí. Nesloužil bohům, Bohu ani monarchům, nesbíral pocty ani nebyl vyháněn jako pobuda, nesháněl angažmá ani zakázky na nová díla, nepořádal turné, nevylepovaly se na něj plakáty, neběhali kolem něj novináři a fotografové, jeho cesta do budoucnosti však už byla naznačena. Pokusme se jej provázet zastaveními na dlouhé dějinné cestě, i když jen většinou po našem středoevropském kulturním teritoriu, a i když časové údaje nejstarší historie jsou často jen relativní.
Antické kultury
Počátky hudební kultury představují fragmentární nálezy pravěkých hudebních nástrojů, k nim přistupují zejména ikonografická zobrazení jako nástěnné malby, reliéfy sarkofágů a náhrobků, malby na keramice apod. Z těch lze vyčíst, jaké události byly hudbou doprovázeny. Přestože ovšem známe soustavy starověkých tónin, víme velmi málo o tom, jak výkony starověkých hudebníků opravdu zněly.
3000 př. Kr. – nálezy nástrojů a maleb v Egyptě a Mezopotámii.
2000 př. Kr. – ikonografické nálezy v Babylonii, sošky hudebníků (hráčů na harfu), nalezené na Kykladských ostrovech.
1300 př. Kr. – malba na sarkofágu zobrazuje obětní procesí, vedené hráčem na lyru; antické kultury znaly také dvojité plátkové píšťaly, hudební luky a samozřejmě různé bicí nástroje.
Kolem 1200 př. Kr. – vyvrácení antické Tróje.
900 př. Kr. – židovský král David hrál na harfu a jeho prosby k Bohu byly zpívané modlitby.
Dawid král gsa do neyvzadněgssj kragjny wytisstěn, prosý, aby Bůh rozpomena se na předesslá dobrodinj, geho retowal; zrůstu králowstwj Krystowu žádá a wděčnost slibuge ( Žalm 61.)
Zpjwejte žalmy k sláwě gména geho, oblassůgte sláwu a chwálu geho. ( Žalm 66.) [Bible kralická, 1582]
6. stol. př. Kr. – babylónský král Nabukadnezar II. oblehl a vyvrátil Jeruzalém.
4. stol. př. Kr. – makedonský král Alexandr Veliký vede dobyvatelské války (Palestina, Egypt, Persie), umírá roku 323 př. Kr. v Babylonu.
Řecko
800 př. Kr. – pěvci aiódi prováděli za doprovodu hry na kitharu a aulos hrdinské eposy Illias a Odyssea, připisované Homérovi; řecké mýty hovoří o bájných hudebnících Orfeovi, Olympovi, Marsyiovi aj. Kdy žil Homér a zda je vůbec historickou postavou, není dodnes jasné.
Zastihli reka, když konejšil srdce svou formingou zvučnou dovednou, velice krásnou, jež stříbrný zygon měla; z kořisti vzal si ten nástroj, když zbořil hrad Éetiónův, tou si konejšil srdce a opěvoval hrdinství reků. [Illias]
700. př. Kr. – pěvecké a recitační závody sólistů i sborů, o žánrové „dělbě“ mezi aiódy (pěvce) a rhapsódy (recitátory) není zcela jasno. Básník Pindaros je autorem oslavných písní a sborové lyriky.
600 př. Kr. – Pýthagorás stanovil za základ veškeré harmonie číselné poměry, je autorem prvního přístroje na měření poměru délky struny k výšce tónu.
400 př. Kr. – z kultu boha Dionýsa a jemu určeného oslavného zpěvu dithyrambu se vyvinulo klasické řecké drama, komplexní divadelní tvar se složkou slovesnou, hudební i taneční. Hudební doprovod byl ovšem velmi střídmý (kithary a auly). Díla Aischyla, Sofokla, Euripida (tragédie) a Aristofana (komedie) zůstala dodnes živou inspirací.
Satyrské drama zastupovalo satirickou, hrubou až obscéní frašku, uváděnou „na odlehčení“ po trilogii tragédií. Existovala už i hudební „kritika“:
Jaký hlučivý šum to zde? Jaké poskakování? Zpěvozvučnou Múza vládkyni určila nám – však aulos ať za ni vede svůj rej! Žvatlavě nahlas zní, loudá se, vleče se mimo rytmus rab ten za mzdu! [ Pratinás, překlad R. Hošek]
300 př. Kr. – filozof Platón se zabývá etickou stránkou hudby. Vyžadoval, aby působila pozitivně. Odmítal nové „hřmotné a plačtivé skladby“ a odvolával se na „krásné múzické výtvory minulosti“. Lze jej označit také za jednoho z prvních kulturních cenzorů, neboť žádal provádění pouze úředně schválených písní. Jeho žák Aristotelés byl shovívavější, rovněž zdůrazňoval působení hudby na lidskou duši. Stanovil zásady stavby dramatu, jež byly jako norma vnímány až do nejnovější doby. Prosazoval hudební výuku jako součást kultivace ducha, upřednostňoval především zpěv. Aristoxenos z Tarentu vytvořil systematickou teorii hudby. I když se nezachovala v úplnosti, byla používána (v četných opisech) až do novověku.
200 př. Kr. – Ktesibios Alexandrijský vynalezl hydraulické varhany.
Římská říše, helenismus
160 př. Kr. – padl Juda Makabejský, vůdce povstání proti helénistickému vládci Sýrie Antiochovi IV. Panovníky dynastie Seleukovců, kteří vládli po Alexandru Makedonském, líčí Starý zákon (Daniel 7) v podobenství zvířat, „malým“ rohem je míněn Antiochos IV.:
„Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře, strašné, příšerné a mimořádně mocné. Bylo odlišné ode všech předešlých zvířat a mělo deset rohů. Prohlížel jsem rohy, a hle, vyrostl mezi nimi další malý roh a tři z dřívějších rohů byly před ním vyvráceny.“
100 př. Kr. – na stěně athénské pokladnice v Delfách byly vytesány dva hymny na boha Apollona. Existovaly první sólistické „hvězdy“, které celkem slušně vydělávaly. Kulturou Řeků se nechává inspirovat Řím; Gaius Julius Caesar se stává vládcem Říma:
Řečtí hudebníci a herci přicházejí do Říma, Římané přebírají prvky řeckého umění. Pořečtěná římská hudba zněla celým městem. Provozovali ji profesionální hudebníci různých společenských kategorií – otroci, propuštěnci, svobodní hudebníci cizí i domácí – v chrámech, v cirku, na veřejných prostranstvích i ulicích při slavnostech a hrách, jejichž počet i rozsah zřetelně roste, i v soukromých domech, a provozovali ji četní diletanti z vrchních vrstev římské společnosti, nejpřednější politiky nevyjímaje. [M. K. Černý: Hudba antických kultur, 2006]
44 př. Kr. – Caesar je zavražděn v senátu.
63 př. Kr. – na vlastní žádost se nechá po prohraných válkách usmrtit p ontský král Mithridates – jedna z postav starověkého světa, jejichž legendami opředený život inspiroval mnohá novověká umělecká díla.
37 př. Kr. – Římané dobyli Jeruzalém; Marcus Antonius opustil kvůli egyptské královně Kleopatře svou manželku Octavii.
35 př. Kr. – Herodes Veliký nechal usmrtit poslední mužské příslušníky povstaleckých Makabejců.
15 př. Kr. – Římané pronikli až k Dunaji.
9 př. Kr. – Markomani obsadili území dnešních Čech.
8 př. Kr. – † podporovatel básníků Horáce a Vergilia Gajus Cilnius Maecenas, jenž dal jméno všem, komu záleží na tom, aby umění nezahynulo.
2 př. Kr. – císař Augustus obdržel čestný titul „pater patriae“ (otec vlasti), jenž bude třináct století později přiřčen českému králi a římskému císaři Karlu IV.
Mnozí Římané velkých jmen se věnovali hudbě: zákonodárce Sulla, císař Antonius, vojevůdce Scipio, ani Cicerovi, Caesarovi či Augustovi nebyla cizí. Horatius a Ovidius byli básníky, oba však byli nadáni hudebně a jejich básně byly ve skutečnosti písněmi; hudba se bohužel nezachovala.
Mnohé historické příběhy, zachycené ve stylizované podobě dobovými kronikáři a historiky, budou (vedle mýtů, pohádek a legend) po staletí sloužit jako nevyčerpatelný zdroj výtvarným, dramatickým, hudebním a v nejnovější době i filmovým umělcům; např. americký velkofilm Cleopatra režiséra Josepha L. Mankiewicze z roku 1963 s Elizabeth Taylor v titulní roli, ověnčený čtyřmi Oscary, patří k nejdražším filmům všech dob. Seznam děl, v nichž vystupují olympští bohové a další mýtické postavy, by byl nekonečný, tedy jen několik příkladů inspirací historickými postavami.
William Shakespere: Antonius and Cleopatra, tragédie (1607)
Francesco Cavalli: Alessandro vincitor di se stesso, opera (1651)
Jean Racine: Mithridate (1673)
Alessandro Scarlatti: Il Mitridate Eupatore, opera (1707)
Georg Friedrich Händel: Giulio Cesare, opera (1724)
Georg Friedrich Händel: Alessandro, opera (1726)
Carl Heinrich Graun: Cleopatra e Cesare, opera (1742)
Johann Christian Bach: Alessandro nell’ Indie, opera (1762)
Georg Friedrich Händel: Alexander’s Feast, óda (1763)
Wolfgang Amadeus Mozart: Mithridate, re di Ponto, opera (1770)
Domenico Cimarosa: Cleopatra, opera (1789)
Giovanni Paccini: Alessandro nell’ Indie, opera (1824)
Giuseppe Verdi: Nabucco, opera (1842)
Hector Berlioz: La Mort de Cléopâtre, lyrická scéna (1829)
Anton Rubinstein: Die Maccabäer, opera (1875)
August Enna: Cleopatra (1894)
George Bernard Shaw: Caesar and Cleopatra, drama (1899)
Jules Massenet: Cléopâtre, opera (1914)
Gian Francesco Malipiero: Antonio e Cleopatra, opera (1938)
Samuel Barber: Antony and Cleopatra (1966)
Sylvie Bodorová: Juda Maccabeus, oratorium (2002)
