čtvrtek, 2. září 2004

Dej si pozor, kritiku

Napsal(a) 

Před několika měsíci mi čtenář mojí reflexe pražskojarního koncertu v Lidových novinách vmetl do tváře obrazně políček za podle něho diletantskou kritiku jeho oblíbených orchestrů, v podtextu jako by říkal, že programově nemám rád české orchestry, což v emoční rovině ani nemůže být pravda, neboť k nim nemám sebemenší citový vztah a osobně téměř nikoho neznám. Na osoby publicistů pak měl zcela jasný názor - jsou to lidé, kteří nejsou schopní něco zahrát nebo zazpívat, a proto kritizují. V tom se dojemně shodnul s názory zpěváků, dirigentů a režisérů ze seriálu o opeře, jež před několika lety vysílala Česká televize. Korunoval to pak sdělením, že kritiky by měli psát jen výkonní umělci. Představa, že by Kožená psala o koncertu Peckové a nebo Šporcl o Matouškovi mi však připadá hodně ulítlá. Tvrdším políčkem, už ne obrazným, je slovní fyzické vyhrožování impresária za špatnou kritiku. Ovšem to není nic proti tomu, co hrozí filmovým kritikům, kteří pohaněli opus režiséra Juraje Jakubiska Post coitum. Manželé Jakubiskovi jsou naštvaní na novináře, cítí se finančně kráceni na plánovaných ziscích, a proto chtějí za negativní kritiky dokonce novináře žalovat. Sice věřím, že Jakubiskovi se nakonec vzpamatují a nechají to plavat, ale představte si, kdyby to byla pravda a soudce zlotřilé kritiky odsoudil. Jaký by to byl kulturně unikátní precedens. Aplikujíce to na hudební umění, pak při negativní kritice třeba koncertu Pražského jara v denním tisku by byl novinář žalován, že kvůli němu přišlo na další festivalové koncerty méně lidí a ředitel příslušné akce by žádal finanční satisfakci. Kdo bude v soudní síni posuzovat zda orchestr hrál či nahrál "pod psa"? Najme si snad soudce "nezávislého" znalce, jenž bude posuzovat zda fis bylo skutečně nízko? Nechce se mi věřit, že to manželé Jakubiskovi myslí vážně. Spíše je to jen tah v šachové partii zvané marketing.

Titulek v úvodu by se dal též modifikovat do podoby: Dej si pozor, občane. Praha a zvláště Malá strana se stala v letním období tvárnou hmotou pro uhnětení reklamní kampaně nadnárodní společnosti LG Electronics, jejíž výrobky jsou běžnou součástí mnoha bytů nebo kanceláří. Proti firmě nic nemám. Její monitory, domácí kina, klimatizace, vysavače, mikrovlnky nebo telekomunikační prostředky mají velmi slušnou úroveň. Smutně úsměvné mi na jejich zviditelnění připadá jen to, že výzdoba kandelábrů je spojena s Evropskou unií. Quasi vlajková výzdoba firemního sloganu Life's Good (!) je totiž nerozborným dvojčetem k unijně ohvězdičkované modré vlajce s nápisem Vítejte. Zatím mě totiž naši rozhádaní politici a zvláštní ekipa europoslanců nepřesvědčila o tom, že nás v Unii čeká lepší život a nemám pocit, že by nás evropské vlády, parlamenty a národy nějak obzvlášť nadšeně vítaly.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.