Debut Společnosti neznámých

Jen málo z mých spolužáků se zajímá o tvorbu dřívějších slohových epoch, domnívám se však, že je to spíše neinformovaností než nezájmem.“ Se zpěváky – přáteli a kolegy – na bakalářském koncertě na JAMU roku 1997 Eduard Tomaštík provedl mše anglického skladatele Williama Byrda; tato hudba je zaujala natolik, že založili komorní těleso pod názvem Společnost neznámých (nezvyklý název původně patřil sdružení, které vzniklo v Olomouci v polovině 18. století a pěstovalo „krásné vědy a svobodná umění“). Od té doby se v souboru vystřídalo několik členů. Ansámbl vyniká muzikálností, plastickou dynamikou a deklamací zpívaného textu. Ostatně proto je také zván ke spolupráci jinými, hlavně instrumentálními soubory a představil se na řadě koncertů i festivalových vystoupení. U členů Societas incognitorum je třeba ocenit stejnorodé hlasy, které činí dojem pěveckého ansámblu, nikoli jen společně zpívajících sólistů, jak bývá u podobných našich souborů časté. „Mým ideálem je pracovat se členy, kteří suverénně zpívají sólově a kteří dokáží ťpřepnoutŤ a podřídit se hudebnímu charakteru celku – ale takových zpěváků je poskrovnu, protože k tomu nejsou vychováváni,“ říká k tomu umělecký vedoucí. Na kompaktním disku zaujme rovněž příjemně posazený tenor Eduarda Tomaštíka. Ten však studuje zpěv pouze soukromě a „co se týká gregoriánského chorálu, je mi vnitřně blízký jeho klidně plynoucí přednes“.

Zpočátku se soubor zabýval hlavně tvorbou Claudia Monteverdiho a jeho současníků, v současnosti jeho repertoár zahrnuje díla německých, anglických, francouzských a nizozemských mistrů, tedy „světové hity staré hudby“. V poslední době se výrazně zaměřuje na hudbu českých zemí, zejména Adama Michny a tvorbu rudolfinských skladatelů. Pro svoje první CD soubor zvolil skladby z Kroměříže, kde vyhledal neznámá, dosud nenatočená díla. Z proslulé sbírky biskupa Carla Lichtensteina-Castelcorna vybral Eduard Tomaštík chrámové skladby italských hudebníků, kteří v 17. století působili na vídeňském dvoře a v Salcburku. Jsou to Pietro Verdina, Giovanni Valentini, Giovanni Felice Sances a Stefano Bernardi. „Například natočení Bernardiho Responsorií za zemřelé je zcela nezvyklým počinem, protože taková pohřební hudba se téměř neprovozuje; chorální antifony k Verdinovým nešporám jsme zaměřili k svátku Narození Páně; Valentiniho Litanie jsou invenčními variacemi nad ostinátním basem (je jich 32!); Sancesova mše je pak krásným příkladem koncertantního stylu v polovině 17. století. Skladby jsem hledal především podle obsazení, teprve pak jsem vybíral podle toho, jak jsou nápadité a zajímavé. Kroměřížským archivem se hodlám zabývat i nadále, ale v poslední době mě láká také hudba italských autorů na dvoře kardinála Dietrichsteina, který sídlil v Mikulově, slovenská tvorba ze spišské oblasti a také židovská hudba doby baroka. Mohu říci, že nejvíce mě zajímá repertoár konce 16. a první poloviny 17. století.“ Dnes u nás existuje několik stálých souborů staré hudby, co nového chce přinést Societas incognitorum? „Nejde mi o originalitu za každou cenu, můj cíl je ryze profesionální: chci vytvořit kvalitní ansámbl mezinárodní úrovně.“

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější