Mezinárodní hudební festival v české metropoli zavedl do posledních ročníků volnou koncertní řadu, v níž je s jasným označením „Debut Pražského jara“ mladým dirigentům – hudebníkům na začátku umělecké dráhy – dávána příležitost představit se v té nejvyšší konkurenci, v regulérním kontextu současného interpretačního umění. Britský dirigent Jonathon Heyward, který je tím letošním debutantem, poskytl HARMONII telefonický rozhovor časně zjara. Byl zrovna doma v Anglii.
Se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK máte pro svůj pražskojarní debut 30. května na programu skladby Tomáše Svobody a Ethel Smyth a Čtvrtou symfonii Carla Nielsena. Navrhoval jste celou sestavu sám, nebo jen některé skladby? Program koncertu je samozřejmě kombinací a výsledkem nejrůznějších myšlenek, představ a záměrů. První skladba je od Čechoameričana Tomáše Svobody. Je to typ hudby, která mě vždy zaujme. Skladba, kterou jsme se rozhodli zařadit, se jmenuje Předehra k zahájení. Myslí se zahájení sezony. Je z konce sedmdesátých let a je to pěkná věc, pro velké obsazení – myslím, že koncert otevře velmi dobře. A je dobré, že začínáme skladatelem českého původu, navíc takovým, kterého je dobré připomenout, když už tak dlouho žije v zahraničí.
Emigroval v první polovině šedesátých let. O jeho předehře se ví, že vznikla na objednávku Oregonského symfonického orchestru a že už ji hrála většina předních orchestrů působících v Severní Americe. Setkali jste se? Znáte se? Osobně se neznáme. Slyšel jsem ale dost z jeho hudby a na dálku jsme o ní rozmlouvali.
A pokud se týká druhé skladby, Dvojkoncertu pro housle a lesní roh, od britské autorky Ethel Smyth? Jde o věc z doby jejího studia v Lipsku, nebo o pozdější dílo? Je to hudba novější, z první poloviny minulého století, z dvacátých let, a nevybral jsem ji já. Jsem však rád, že ji mohu v Praze uvést. Mimo jiné i proto, že budeme mít skvělé sólisty – Jana Mráčka a Radka Baboráka. Moc se na to těším.
A poslední skladba programu? Sám skladatel prý o ní řekl, že vyjadřuje to, co jen hudba může sdělit v plné šíři: základní vůli k životu. Čtvrtá symfonie Carla Nielsena s podtitulem Neuhasitelná je věc, kterou mám hodně naposlouchanou, i díky tomu, že jsem v poslední době mohl asistovat skvělému dirigentovi siru Marku Elderovi u Hallé Orchestra v Manchesteru. Ano, je to mimořádná skladba, ve které se jakoby popisuje přímo sám život. Opravdu nádherná.
Už jste tohle dílo uvedl? Nielsena jsem studoval, ale ještě jsem ho nedirigoval. Takže vlastně také půjde o debut. On se asi u vás zase tak moc nehraje, takže je myslím dobré, že na Pražském jaru zazní.
V Británii je Nielsen, stejně jako hudba dalších severských autorů, docela populární, viďte? Ano, rozhodně. A je to opravdu skvělá hudba.
Je pro vás běžnou věcí být debutantem mezinárodního festivalu? A nebo i tento pocit je takříkajíc debut? Je to vzrušující…! Nová zkušenost. Za svůj dosavadní život jsem měl už několik debutů, na pražský se moc těším. Vím velmi dobře, že Pražské jaro je významný festival s dlouhou historií, vím, že začalo v roce 1946 a že se na něm od počátku objevovaly vynikající osobnosti, včetně dirigentů – počínaje mladým Leonardem Bernsteinem hned po válce. A všichni ti další potom… od Karajana po sira Colina Davise… Cítím se pochopitelně velice poctěn být pozván do takového kontextu, na takový festival. Jsem vděčný za možnost dirigovat Pražské symfoniky… a potkat se s vámi Pražany.
Jaké další debuty jste měl na mysli? Můj profesní debut se odehrál s Hallé Orchestra na počátku této sezony. Také jsem měl debut u Echo Ensemble, jednoho z orchestrů v Londýně, měl jsem ruský debut v Petrohradu… debut v Japonsku s orchestrem dechových nástrojů…
Důležitou položkou ve vašem životopisu je informace, že jste se ve třiadvaceti stal vítězem prestižní Mezinárodní soutěže mladých dirigentů v Besançonu ve Francii. Jaké to tam bylo? A pomohlo vám nějak vítězství v této soutěži? Počítá se přece s tím, že k výsledkům soutěží patří různá pozvání a nové možnosti. Není pochyb o tom, že mi soutěž v Besançonu velice pomohla. Jednak novými příležitostmi, které z ní vyplynuly a vyplývají, jednak rozšířením znalostí. Hodně jsem se tam naučil… A prostřednictvím různých pozvání – a hlavně teď prostřednictvím možnosti asistovat u Hallé Orchestra – se učím pořád dál! Díky soutěži mě čekají nejrůznější angažmá, budu mít hodně napilno. A mohu se tím hodně naučit.
A to je dobře, ne? Jistě! Je to moje první profesionální sezona. Jako hostujícího dirigenta. Tak se učím, jak to dělat.
Jaká byla atmosféra na loňské soutěži? Boj do krve? Myslím, že bych to mohl popsat jako neskutečně napínavé. Soutěž nebyla dlouhá, jen pár dní. Souvisela s ní ale spousta hudby, do každého dalšího kola nějaká nová. Patří k ní také velmi přísné regule, mimo jiné nemožnost hovořit s porotou… Skutečně hodně hudby v povinném repertoáru. Ostatně, sám jsem třeba přípravě na soutěž v tomto směru musel věnovat nejméně tři měsíce.
Je těžké pro vaši generaci získat v Evropě angažmá, příležitosti, práci? Mění se to po celém světě, řekl bych. Ale je to jiné v Evropě a jiné v Americe. V Evropě se mi zdá, že možnosti, při nichž by mladý dirigent mohl růst, existují. Poté, co jsem ukončil Královskou akademii, jsem získal možnost asistovat u Hallé Orchestra. Není s tím spojeno příliš mnoho dirigentských příležitostí, ale je tu velká možnost se ještě dál učit. Možnost pokračovat takhle v učení a růst jsou pro mě úžasná věc.
Učit se – co to znamená? Pozorovat, poslouchat, být na zkouškách… Přesně tak…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2017 (koupit)
