Klavír je můj osud
Na klavír se začal učit ve čtyřech letech zpočátku sám. Hrál a porůznu improvizoval vše, co zrovna uslyšel v rádiu. V rodině se vyskytovalo několik amatérských hudebníků, a tak dítě zapsali do ZUŠ v rodné Banské Bystrici. Pokoušel se hrát i na housle na přání rodičů, ale klavír jej přitahoval více. Vytrvalé cvičení se mu příliš nezamlouvalo a raději si pro sebe hrál improvizace nebo své skladby. Klavírní hra se stala spíše nezbytnou součástí života než pouhou povinností.
Když přišlo na rozhodování o dalším studiu, myšlenka na nějaké „normální“ povolání ho nezaujala, a tak v roce 1997 nastupil na konzervatoř v Žilině. Po čtyřech letech studia pokračoval na pražské Akademii múzických umění. Také se zúčastnil několika mistrovských kurzů – u Eugena Indjice, Lazara Bermana a jeho ženy, Mariana Lapšanského. V létě se zúčastní kurzu v Nizozemí.
Za svůj klavírní vývoj nejvíce vděčí Darině Švárné ze žilinské konzervatoře. „Od ní jsem získal vše, co vím, tedy pokud něco vím. Neuvěřitelně dovedla načasovat mé výkony, všechny technické problémy řešila po hudební stránce; poznal jsem, jak je přínosné cvičit bez klavíru – pomocí hudební představy.“ Dále Matej Arendárik vzpomíná na svůj úlet, kdy se chtěl stát rockerem: „Mým idolem byl Marián Varga a jeho Collegium musicum. Nakonec to profesorka ze mě vytřásla. A vůbec, neučila mě jen hudbu, ale byla mi i rádcem do života.“ Studium na HAMU je již jiného rázu. „Zde se předpokládá – podobně jako na kurzech – úplná samostatnost studenta ve vypracování skladby. Jde spíše o konzultace při dokončování.“
Hraji, co mi přijde pod ruku
V dnešní době specializace by se dalo říci, že Arendárik představuje univerzální typ klavíristy. Především se snaží o rozšiřování repertoáru všemi směry, určitý dluh cítí ve 20. století. „Soudobou hudbu hraji spíše příležitostně – hrál jsem třeba zajímavou Toccatu od slovenského skladatele Zeljenky. Nejsem nijak stylově vyhraněný. Hudbu rozděluji spíše na dobrou a špatnou, a to ve všech žánrech – jak v klasice (nemám rád to slovo), tak v jazzu nebo rocku.“ Nakonec přiznává, že blízký je mu Brahms, Beethoven a Janáček. Nemá žádné sny nebo plány, jakmile chce něco hrát, okamžitě se to naučí. „Nějaký ten třetí Rachmaninov, na který se chystáte celý život, ne, to ne. Vybírám raději skladby, kde ještě mohu říci něco nového, ukázat vlastní pochopení obsahu díla.“
O hudbě toho příliš nenamluví. Při studiu skladby pracuje intuitivně, notový zápis je mu jediným východiskem. „Čtení o skladateli stejně nepomůže. Nejdůležitější je zvukový ideál v mé představě, ten pak vytvářím u nástroje. Neustálé zlepšování hudební představy samozřejmě potrvá celý život.“ Seznamování se s interpretací jiných klavíristů či přijímání vnějších podnětů obohacuje. „Nemám žádné vzory. Poslechnu si rád všechny dobré klavíristy, ale nakonec stejně musím vycházet ze sebe.“
Soutěž je nutné zlo
Seznam vavřínů ze soutěží dnes patří téměř na první místo při podávání základních informací o interpretovi – asi pod vlivem sportu. „Soutěže příliš nevyhledávám, myslím, že samotná soutěživost už jde mimo hudbu. Jediné pozitivum na nich je, že si člověk aspoň někde zahraje a má před sebou určitý cíl.“ Při hraní se snaží zachovávat si nadhled, ke své hře je však značně sebekritický. Arendárik obdržel 1. cenu na Súťaži studentov slovenských konzervatorií, 2. cenu v Concorso Esecuzione Pianistica v Agropoli nebo na Mezinárodní Schubertově soutěži pro klavírní dua Jeseník, čestné uznání na Concertinu Praga. A jaké to bylo letos na Pražském jaru? „V prvním kole se mi hrálo velmi dobře, pak hůře, a postup do finále mě zaskočil.“ Schumannův Klavírní koncert totiž ještě nikdy na koncertě nehrál a na generálce s orchestrem měl ještě noty.
Koncertní a jiná činnost
Aktivně se podílí na slovenském hudebním životě: hrál sólově a v ansámblech nejrůznějšího obsazení (Bratislava, Žilina, Piešťany). S orchestrem (Slovenská filharmonie, Státní komorní orchestr v Žilině) provedl klavírní koncerty Haydna, Beethovena, Chopina a Liszta. Jeho hru si poslechlo i publikum v Rakousku, Itálii, Španělsku, Anglii, Nizozemí a Norsku. Také několikrát nahrával pro Slovenský rozhlas. Nějaké speciální záliby kromě starých škodovek nemá. Na koncerty chodí málo, něco si občas přečte. Internetu a televizi se neubrání.
O budoucnosti říká: „Určitě bych chtěl hrát sólově nebo mít nějaký stálý ansámbl. Ale jinak neplánuji. Co přijde, přijde.“
