Ještě jako konzervatoristka vyhrála vyšší kategorii mezinárodní Smetanovské soutěže v Hradci Králové. „Na atmosféru konzervatoře ráda vzpomínám, dostala jsem tam výborné základy a také jsem díky manželům Hršelovým poznala profesora Moravce.“ Před vstupem na AMU krátce studovala hudební vědu na FFUK. „Tam jsem vydržela jen semestr, sice jsem se dozvěděla jak zacházet s encyklopediemi, ale jako kdyby tam nešlo o nic jiného.“
V tuto chvíli jediná žákyně nejlepšího českého klavíristy se vyznačuje skromností a přátelskou povahou. Ale stejně tak kritičností a vysokými nároky. „Mnoho lidí mi po koncertě říká: je ve vás slyšet Moravec. Z toho mám radost, ale je to pro mě zavazující.“ Díky němu má poměrně vyhraněný názor na interpretaci: „Lidí, kterým dobře běhají prsty, je mnoho. Důležitější je, jak vám dokáže klavír znít. Naučila jsem se zabývat se do detailu úhozem, pořád hledám ideální možnost, poslouchám další nahrávky.“ A nebere to člověku spontaneitu? „To bych neřekla, člověk si prostě začne všímat také jiných věcí. Najednou slyší skladbu úplně jinak. Spontaneita a krása zvuku přece mohou jít ruku v ruce.“ Z klavíristů má ráda Vladimíra Ashkenazyho, Benedetti-Michelangeliho, Svjatoslava Richtěra, Krystiana Zimermana ad.
Velikou školou jsou samozřejmě také koncerty Ivana Moravce. Ale ne jenom hra samotná. „Vím, jak pečlivě se na ně připravuje a jak kritický potom je i ke svým nejúspěšnějším vystoupením. Tu kritičnost jsem od něj dost převzala, jsem pak hodně kritická k sobě, ale nakonec i k druhým. Nemám ráda takovou tu profesionální zdvořilost, ve které si všichni navzájem chválí svoje úspěchy, a přitom si myslí něco úplně jiného. Těžko se to ale dá změnit, někdy to děláme všichni. Jsem hrozně ráda, že mohu studovat u Ivana Moravce. Málokdo si však umí představit, kolik je to práce… Strašně príma taky je, kolik úžasných lidí jsem díky němu mohla poznat, například Ivana Medka, výtvarníka Václava Cíglera nebo kunsthistorika dr. Zeminu, jsou to pro mne úžasná setkání.“
Už během studií docela často koncertuje, má ráda vystoupení i v malých městech ve všech koutech republiky. A také komorní hru, zejména v triu, kdy pianista bývá duší souboru. Kromě toho ale osm let prakticky každý víkend dojížděla do Chlumce nad Cidlinou, kde učila na Základní umělecké škole. „Hodně mě to posunulo dál jak v metodice, tak v určitých momentech dětské hudební výchovy, na které neexistuje žádný návod. Hrát dobře na klavír a dobře vyučovat – to jsou dvě zcela rozdílné věci.“
K Mozartovi nebo Beethovenovi si svou vlastní cestu teprve hledá, i když samozřejmě má několik skladeb v repertoáru. „Blízká je mi hudba od romantismu dál – Chopin, Rachmaninov, Prokofjev, Debussy.“ Zrovna díla Debussyho patří v podání vašeho pana profesora k tomu nejlepšímu… „To ano, ovšem studovat Debussyho u něj, to je obzvlášť těžké. Teď hodně ležím v Janáčkovi a čtu o něm všechno možné – máme u nás mnoho knih, jenže často jsou bohužel jen opsané jedna od druhé. Ale objevila jsem například Janáčkovy fejetony, zajímá mě, jak slyšel, co všechno probouzelo jeho hudební představivost.
Janáčkův cyklus V mlhách hraje i na letošním Pražském jaru během svého dopoledního matiné. Už se těšíte? Kdo už slyšel některé její vystoupení, nejspíš řekne, že ano. A co na to říká klavíristka sama? „Dopolední matiné prosadil pan profesor Moravec a pro mladé muzikanty je to skvělá příležitost. Prestiž, která kolem našeho prvního festivalu je, tak ta mě mírně děsí, ale samozřejmě jsem napjatá a možná se i malilinko těším.“