neděle, 1. srpen 2004

Debut: Ivo Kahánek

Napsal(a) 

Debut: Ivo Kahánek Debut: Ivo Kahánek

Porota to na letošní klavírní soutěži Pražského jara zdánlivě neměla jednoduché. Do finále se probojoval technicky dokonalý Korejec Dong Min Lim, lyrický talent z Japonska Takashi Yamamoto a dva pražští studenti, Slovák Matej Arendárik a Čech Ivo Kahánek . Jenže v okamžiku, kdy poslední z nich otevřel virtuózní kadencí Lisztův Klavírní koncert Es dur , bylo vše jasné. Verdikt poroty jen potvrdil, co všichni věděli: Vítěz se jmenuje Ivo Kahánek a je mu dvacet pět let.

Vyrostl pod týmž vedením jako jeho starší kolega (a spolubydlící) Martin Kasík - oba jsou žáky profesora pražské AMU Ivana Klánského. Pochází z frýdeckomístecké učitelské rodiny a jak sám říká, setkání se skvělými učiteli byla pro jeho kariéru vždycky zásadní. "Ještě na ZUŠ se mi podařilo dostat se k paní profesorce Toaderové z ostravské konzervatoře. Byla to ona, kdo mě vytáhl o úroveň výš dostatečně brzy - chodil jsem k ní na hodiny už od svých jedenácti let. Mým snem bylo studovat u pana profesora Klánského, a poté, co mě slyšel hrát na soutěži v Mariánských Lázních, se mi ten sen splnil."

Co se soutěží týče, je Ivo ostřílený harcovník. Jako čtrnáctiletý porazil své vrstevníky v celostátní soutěži ZUŠ, další významnou metou byla druhá cena v soutěži Concertino Praga v roce 1994. "Ta mi přinesla několik vystoupení, mimo jiné v Rudolfinu, a poznal jsem trochu, jak to v hudebním světě chodí." Během studia na AMU získával zkušenosti a ceny na dalších velkých soutěžích. "Tam už se nehodnotí, jen jaký má kdo talent nebo potenciál. Hraje se o kariéru a docela slušné peníze," líčí pianista. "Takové soutěže kladou veliké nároky na psychiku, a když má člověk občas ještě ke všemu pocit, že rozhodnutí poroty nebylo spravedlivé, může být v pokušení všeho nechat. Já si ale myslím, že každé takové klání mě jak se říká ,nakopne', posune dál. A jednou, až budu učit, můžu své zkušenosti někomu předat."

Také Pražské jaro bylo po psychické i fyzické stránce náročné. Ivo prý za týden shodil dvě kila a výdrž trénoval běháním. Když se dozvěděl o svém vítězství, cítil obrovskou úlevu. Přesto přiznává, že mu vypětí teď trochu chybí ("měl jsem pocit, že žiju velmi intenzivně"). Poté, co opadla prvotní euforie, si ale Ivo uvědomuje závazky, které z takového ocenění plynou. "První cena je sice krásná meta, jenže znamená teprve začátek - není to cíl, ale startovní čára. Teď už nejsem jen talentovaný student, jsem pianista, od kterého se očekává, že podá vždycky špičkový výkon."

Satisfakce přišla v pravý čas. "Ještě donedávna jsem měl pocit, že se mi sice daří, že jdu hudebně nahoru, ale chyběl mi nějaký opravdu velký úspěch. Dnes není doba na to, abych si postupně získával renomé. Člověk musí vyhrát významnou soutěž nebo se dostat do rukou schopného manažera - já měl strach, že ze mě bude věčný nadějný student, a ani jedno se mi vlastně nepovede." V takovém případě by snad dokonce uvažoval i o jiné vysoké škole: nejspíš by si vybral práva, protože ho zajímá veřejné dění.

Poslouchat za dveřmi se nevyplácí

"Vzhledem k tomu, že to zdaleka není má první velká soutěž, věděl jsem už, jak se připravit," hovoří pianista o systému přípravy a soutěžní strategii. "Speciální metodu nemám, jen se vyplatí umět nejlépe závěrečná kola soutěže. Na tom hodně českých soutěžících ztroskotá, snad protože si nevěří na postup. Je také dobré zařazovat skladby, které máte na repertoáru delší dobu a máte je dokonale zvládnuté. Důležitá je i fyzická příprava: já jsem třeba chodil běhat."

Výkony svých konkurentů neslyšel - nebyl na to čas, a ani to není moudré. "Narušuje to koncentraci. Taky jsem se už dávno naučil neposlouchat za dveřmi, jak někdo cvičí. Protože kromě toho, že je to neslušné, za dveřmi zní všechno fantasticky a člověk má pak akorát mindrák."

Velmi prý záleží na ranním rozehrání. "Když člověk ráno ,zabrnká na tu správnou strunu', dopadne to večer většinou dobře," prozrazuje Ivo. Bezprostřední přípravu musel zvládnout sám. "Profesora nemívám po ruce. Tentokrát sice seděl pan profesor Klánský v porotě, ale právě proto by nebylo etické, kdybychom se během soutěže kontaktovali. Pomohli mi ale kolegové z koleje, řekli mi pár docela důležitých poznámek," říká.

Při soutěžním finále s orchestrem z něj na pódiu vyzařoval požitek z hraní. Cítil se opravdu tak dobře? "Já jsem si to skutečně chtěl užít," tvrdí pianista. "Koncert Franze Liszta, který jsem hrál, patří ke skladbám, které mě vždycky takzvaně podrží. Kromě toho jsem ho provedl už po sedmé a jsem schopen ho zahrát, kdybyste mě vytáhla o půlnoci z postele. Vím třeba, kde orchestr inklinuje ke zpomalování, kde na něj musím počkat a kde ho naopak popohnat. Je pravda, že jsem místy měl pocit, že už se únava nastřádaná za týden soutěže začíná projevovat a že mě to stojí jistou námahu - ale doufám, že to posluchači nepoznali."

Na pódiu působí dlouhovlasý umělec trochu jako nová inkarnace samotného Liszta. Sám se považuje za sólový typ, i když jej baví i komorní hra. "Když jsem se připravoval na soutěž, přistihl jsem se, že řeším věci, které s podstatou hudby už nesouvisejí: jak které místo zahrát, jak to bude na koho působit, jestli tím někoho nenaštvu. A komorní hra tu podstatu člověku jasně připomene. Působí na mě očistně.

Momentálně si Ivo užívá relativního odpočinku, ale už myslí na další koncertní závazky. "Budu mít několik koncertů, některé přímo vyplývají z mého vítězství: ve Vídni, na festivalu ve španělském Santanderu, na Beethovenfestu v Bonnu. V srpnu budu hrát v Mariánských Lázních a v Karlových Varech. Nejbližší koncert v Praze je až 11. září, ve Dvořákově muzeu. 26. září také bude můj recitál vysílán přímým přenosem na stanici Vltava." Chtěl by se také pokusit uspět na dalších velkých soutěžích, například newyorské Young Concert Artists Competition.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.