úterý, 25. květen 2004

Debut: Edita Keglerová

Napsal(a) 

Debut: Edita Keglerová Debut: Edita Keglerová
Bývaly doby, kdy u nás slova "cembalo" nebo "cembalista" vyvolávala otazníky, pokrčení ramen, nebo dokonce úšklebek. Dnes už je naštěstí situace zcela jiná a můžeme-li se něčím, lépe řečeno někým, chlubit, pak je to právě nová generace těchto interpretů. Jedním z jejích nadějných a povšimnutíhodných výhonků je i Edita Keglerová.

Energická, vitální umělkyně, která vás snadno okouzlí svým nezdolným optimismem a radostí ze života, má v tuto chvíli za sebou pozoruhodné zkušenosti a nemalé pedagogické výsledky. K cembalu se dostala coby pianistka na plzeňské konzervatoři, kde pod vedením Jitky Navrátilové a prostřednictvím působení v ansámblu Musica Puellarum Plzeň tento nástroj sama pro sebe objevovala. Postupem času ji okouzlil natolik, že si ho zvolila i pro další umělecké směřování: "Upoutal mě zvuk i barva cembala, navíc při hraní v souboru se měnil můj pohled na hudbu. Musela jsem najednou přemýšlet jinak, než jak jsem byla zvyklá u klavíru. To mě asi nalákalo..."

Po konzervatoři nastoupila Edita na AMU k prof. Giedré Lukšaité-Mrázkové, zároveň absolvovala konzultace u cembalové legendy prof. Zuzany Růžičkové. Tady "přičichla" ke staré hudbě, a přestože hraje ráda jakýkoli repertoár, věnuje se od té doby především právě jí. Během studií spolupracovala s Pražským barokním souborem, zúčastnila se řady mistrovských kurzů a začala vyučovat na pražském Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením (GJN). Zde se projevilo také její učitelské nadání: tři z jejích studentek byly hned napoprvé přijaty na tuzemské vysoké hudební školy. K tomu se v roce 1997 přidal i výrazný úspěch, 1. cena na prestižní mezinárodní soutěži v Bruggách v kategorii "klávesové duo" a zvláštní cena za nejlepší provedení děl pro klávesové nástroje podle historicky poučené interpretace, které získala spolu s Ivou Štrynclovou - dnes cembalistkou souboru Musica Florea. O čtyři roky později zde Edita Keglerová, tentokrát jako sólistka, dostala čestné uznání. To už však byla posluchačkou Královské konzervatoře v holandském Den Haagu, instituci, která je pro hru staré hudby uznávaná podobně jako basilejská Schola Cantorum. Ve třídě vynikajícího interpreta a pedagoga Jacquese Ogga zrála, jak sama říká, v samostatnou uměleckou osobnost. Dodejme, že pro studium získala Edita nemalý příspěvek od Českého hudebního fondu, stipendium přímo od holandské vlády a nastoupila rovnou do takzvané druhé "fáze", čímž jakoby mimochodem přeskočila čtyřletou "fázi" první. Po dvou letech získala zkušenosti k nezaplacení: zahrála si pod vedením bratrů Kuijkenů, Tona Koopmana, v Amsterdamu se zúčastnila kurzů například u Miklóse Spányiho či Boba van Asperena. Vyzbrojená mistrovským diplomem v sólové a komorní hře odjela s dalším stipendiem do Londýna. Královská hudební akademie se sice v oblasti staré hudby nehonosí zvučnými jmény, mladí kantoři, s nimiž se Edita Keglerová setkala, nejsou však podle ní ve srovnání se světovou špičkou o nic horší. Neocenitelnou nabídkou byly obligátní hodiny kladívkového klavíru a klavichordu (na rozdíl od jiných škol jsou tu do studia zařazeny povinně), možnost cvičit přímo na originální nástroje a také se aktivně zapojit - za pomoci školy - do koncertního života. Edita si tak zahrála třeba v Queen Elizabeth Hall nebo pod vedením koncertní mistryně Orchestru osvícenství Elisabeth Wallfisch a v Monteverdiho Korunovaci Poppey .

Po tomto nabitém roce se Edita Keglerová vrátila domů a do zahraničí se prozatím nechystá: "Nebylo to vždycky snadné, ale za všechny zkušenosti jsem vděčná. Přišlo mi, že bych si je neměla nechávat jenom pro sebe." Edita nyní učí na GJN a obligátní cembalo na JAMU, koncertuje u nás i v zahraničí - je členkou londýnského Hanbarne Baroque Ensemble - a zároveň je doktorandkou na AMU v oboru interpretace a teorie interpretace. Od roku 1998 cestuje všude s Editou, jak sama říká, "člen rodiny", cembalo z dílny stavitele Františka Vyhnálka postavené podle francouzského originálu Pascala Taskina z pol. 18. století.

Na otázku po svém uměleckém mottu po krátkém přemýšlení odpověděla: "Je to jednoduché. Předávat svoji radost z hraní zase dál."

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.