neděle, 10. říjen 2021

David Fray: Mám rád hudbu, která je zdrojem radosti jen tím, že zní

Napsal(a) 

David Fray, foto François Berthier David Frayfoto: François Berthier

S Davidem Frayem o krizi identity západní civilizace. O nepostradatelnosti umění v našich životech a o novém festivalu v Pyrenejích.

Po čtyřech letech od našeho prvního setkání (Harmonie č. 11/2017) se prostřednictvím videohovoru znovu setkávám s francouzským klavíristou Davidem Frayem, který se opět chystá do Prahy na Firkušného festival. Mám z toho radost. Cítím z něj upřímnou opravdovost, se kterou se staví k životu. Vnímám, že neusiluje o nějakou uměleckou „image“. David Fray nedávno založil zcela nový festival v jihozápadní Francii. Myšlenka festivalu zrcadlí hlubokou životní zkušenost svého zakladatele, kterou on sám umělecky přetavil v tvořivost, krásno, radost a sdílení. Zkrátka existuje spousta důvodů, proč je konverzace s tímto klavíristou hlubokým zážitkem.

Na podzim se po čtyřech letech vrátíš do České republiky, kde vystoupíš opět na Firkušného festivalu. Přijíždíš s výjimečným bachovským projektem. Zazní hned pět Bachových klavírních koncertů, a to konkrétně pro dva, tři i čtyři klavíry s orchestrem. Ten nápad se zrodil zhruba před šesti lety. Začalo to tím, že jsme s kolegy tyto koncerty před třemi roky natočili pro Warner Classics. Tenhle projekt patří k nejradostnějším v mém životě. Prvním důvodem je to, že se jedná o hudbu založenou na sdílení. Celkově vystoupíme čtyři klavíristé v rámci jednoho večera a na jednom pódiu. Každý z nás hraje sólově, přičemž já účinkuji ve všech pěti koncertech a ostatní se prostřídají. Panuje mezi námi mimořádná spřízněnost, protože jsme jeden tým se stejným základem. Tím základem je náš společný profesor Jacques Rouvier, my tři ostatní jsme jeho žáci. Znamená to, že na Bachovu hudbu nazíráme podobným způsobem. Koncert tohoto druhu je pro mě vlastně obrovskou odměnou. Navíc skutečně vnáší do srdcí lidí veselí a radost, což je důležité obzvláště v této době. Jedná se o hudbu, která velice přímým způsobem rozradostňuje lidská srdce pouze tím, že zní. Ona energie sdílení, jíž my účinkující vytváříme, je velmi nakažlivá. Není v tom nic složitého, prostě je to samo o sobě skvělé antidepresivum.

Sám i diriguješ… S tím souvisí další důležitá věc. Tahle hudba vyžaduje od muzikantů mnohem výraznější naladění na ostatní, než tomu standardně bývá při sólových koncertech s orchestrem. Zde musí sólisté vytvořit velice specifický zvuk, který souvisí právě s oním vzájemným posloucháním se a naladěním na sebe. Koncert probíhá bez dirigenta, jeho roli jsem zde převzal já. Přestože se jedná o orchestrální hudbu, náš celkový přístup je jako při hře komorní. Když se nám podaří dosáhnout výborné úrovně souhry, jsou to ty nejkrásnější momenty, jaké mohou při živém vystoupení vzniknout. Nechci nijak snižovat koncerty pod vedením dirigenta. Chci jen poukázat na to, že často dochází k situacím, kdy se hráči i sólista prakticky výhradně spoléhají na gesta dirigenta a zapomínají se poslouchat navzájem. Jejich oči vnímají dirigentské gesto, ale jejich uši jakoby zleniví. Pak se může stát, že při hře chybí napojení jednotlivých hráčů na sebe navzájem, což hudbě ubírá jistou dimenzi. Dirigent prostě nikdy nesmí svou přítomností eliminovat uši muzikantů. Právě jsem popsal další důvod, proč mám tento bachovský projekt tak rád. A v neposlední řadě si myslím, že tato Bachova hudba je nějakým způsobem sváteční.

Zleva: Emmanuel Christien, David Fray, Audrey Vigoureux, Jacques Rouvier, foto Jean-Baptiste Millot Zleva: Emmanuel Christien, David Fray, Audrey Vigoureux, Jacques Rouvierfoto: Jean-Baptiste Millot

Předpokládám, že impuls k provedení Bachových koncertů na Firkušného festivalu vzešel od tebe? Když jsem v Rudolfinu vystupoval před čtyřmi roky, Dvořákova síň mě uchvátila svou akustikou i krásou. Už tehdy mě napadlo, jak by bylo krásné a mimořádné tam uvést Bachovy koncerty pro dva, tři a čtyři klavíry. Mám jen obavy, aby v souvislosti s pandemií nedošlo k nějakému maléru. Pořád se utěšuji tím, že jsme už prakticky všichni očkovaní, takže by to mohlo proběhnout v pohodě. Nedávno jsme s kolegy realizovali Bachovy koncerty na festivalu v Pyrenejích, který jsem sám založil. Znovu jsem se přitom přesvědčil, jak silně dokáže tato hudba navodit u účinkujících i u publika pocit radostné bezstarostnosti. O to více je potřeba provozovat takovou hudbu v téhle složité době, kdy jsme po dlouhý čas žili uzavřeni každý do své vlastní bubliny, a kdy jsme zapomněli, že hudba může znít i mimo obrazovku či přehrávač. Ti, kteří o našich životech rozhodují, nás přesvědčovali, že hudba může i nadále existovat formou online přenosů či záznamů, stačí si jen doma zapnout přístroj. Tihle lidé však nepochopili nic o skutečné podstatě hudby. Umění se tvoří, aby bylo naživo sdíleno. Teď chápu jako svůj nejdůležitější úkol bojovat za to, aby se věci opět vrátily tam, kam patří.

Tvůj bachovský projekt je produkčně i finančně velmi náročný, vezmeme-li v úvahu, že jsou potřeba čtyři sóloví klavíristé. Bylo složité to prosadit u pořadatele? Jsou potřeba nejen čtyři klavíristé, ale i čtyři klavíry. Logistická a organizační náročnost je opravdu vysoká. Proto Bachovy koncerty pro více klavírů neuvádím nijak často. Nicméně pokud je mi známo, organizátoři byli s mým návrhem spokojeni.

Před čtyřmi lety jsme si hodně povídali o Bachovi a Schubertovi, kteří tvořili esenci tvé klavírní hry. Představují pro tebe dosud základní fundament repertoáru, nebo došlo k nějakému posunu? Tento bachovský projekt ukazuje, že se toho možná moc nezměnilo… Máš pravdu, nezměnilo. Asi spíše prohloubilo. Právě jsem dokončil nahrávání Goldbergových variací, což je důkaz, nakolik jsem ponořen v Bachovi. Na svém příštím koncertě budu zase hrát především Schuberta. V rámci festivalu, který jsem založil v Pyrenejích, jsem odehrál recitál s díly Bacha a Schuberta. Takže žádná velká změna.

Rozšiřuješ si repertoár i jiným směrem? Rozhodně ano. Právě teď pracuji na klavírním koncertu Francise Poulenca, se kterým vystoupím na konci září.

Mohl bys říci něco více o festivalu, který jsi nedávno založil v jihozápadní Francii? Je to dost specifická záležitost. Festival jsem založil v Pyrenejích, kde jsem se narodil a kam jsem se před pár lety znovu přestěhoval. Leitmotivem akce je téma handicapu. Proto se na festivalu odehrává spousta věcí, které se točí kolem lidí s handicapem, a samozřejmě jsou tito lidé na festivalu více než vítáni. Model přehlídky je svým uspořádáním tradiční. Konají se zde koncerty, představení a doprovodné akce, jak je obvyklé, nicméně myšlenka handicapu je přítomna velmi silně a podmínky jsou tomu přizpůsobeny. Formuloval bych to tak, že to téma je prostě v centru pozornosti a na prvním místě.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2021.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Působí v malé švýcarské hudební nadaci Stadler-Trier Musik Stiftung. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka obhájila doktorát na pražské HAMU, přičemž ve svém výzkumu se zaměřila na fenomén osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.