Bohuslav Martinů byl nadšeným příznivcem Alberta Einsteina. Skladatel se však ani tolik nezajímal o oblíbenou osobnost světoznámého fyzika jako o jeho díla. Martinů četl Einsteinovy odborné publikace zejména ve 40. letech, kdy téměř výlučně pobýval ve Spojených státech. V zimě roku 1941 se Martinů podařilo uprchnout z Paříže přes Portugalsko do Ameriky díky finanční pomoci švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera. Jakmile se vzpamatoval z obrovského šoku z emigrace, pustil se v roce 1942 do komponování své první symfonie, a to na základě objednávky, kterou dostal od Sergeje Kusevického a Bostonského symfonického orchestru – do roku 1946 následovaly čtyři další symfonie. Byly to především problémy se symfonickou formou, které přispěly k tomu, že se Martinů začal věnovat vážným teoretickým úvahám a intenzivnímu studiu vědecké literatury. Dokládají to tři z jeho objemných zápisníků z let 1943 až 1945 (takzvaný Sešit z Darien, Ridgefieldský deník a Zápisník z Cape Code), do nichž si opisoval pasáže z různých textů – od Heinricha Wölfflina přes Maxe Plancka až k Albertu Einsteinovi – a připisoval k nim své vlastní myšlenky v češtině, angličtině nebo francouzštině. Knižně byly vydány v roce 1966 v češtině ve zkrácené verzi pod názvem Bohuslav Martinů. Domov, hudba a svět (editor Miloš Šafránek). Dalším impulsem, který přivedl Martinů do kontaktu s vědeckými publikacemi, bylo vážné zranění, jež utrpěl v létě roku 1946 v Berkshire Music Center. Tehdy nebyl po několik měsíců na komponování schopen ani pomyslet, a tak se místo toho věnoval čtení textů o fyzice. Jak prozrazuje jeden z dopisů, které napsal svému příteli Miloši Šafránkovi 19. listopadu 1946 v New Yorku, dělal to s obrovským nadšením: „Pokračuji v pronikání na pole moderní fyziky. Je pouze škoda, že čím dále se dostávám, tím více se ztrácím a méně rozumím, ale tím více se ve mně probouzí zvědavost a nadšení pro mé studium, pro nové znalosti a pro věci, ke kterým bych se za jiných okolností nikdy nedostal.“
Přes jeho rostoucí zájem o otázky přírodních věd, Martinů stejně jako Einstein viděl mezi fyzikou a hudbou jen nepřímé spojení. Skladatelovy zápisníky 
a připsané poznámky v knize Evoluce fyziky ukazují, že analogie mezi vědou a skladbou mu poskytla rozsáhlou látku k přemýšlení, nicméně rozhodně neuvažoval o možnosti převedení podstaty hudby do fyzikálních rovnic. Martinů byl nesmírně fascinován Einsteinovou myšlenkou o propojených „realitách“ (unified „realities“), o jejichž struktuře mohou lidé pouze tušit, avšak nikdy jí zcela neporozumí. Ačkoli lidský duch zřejmě není schopen tuto skrytou realitu úplně pochopit, může se k ní alespoň částečně přiblížit pomocí intuice. Zrovna tak jak je nedosažitelná Einsteinova „realita“, je pro Martinů nepochopitelný „život“ zvuku: ani fyzika ani hudební analýza nemohou postihnout skutečný „celek“: „Ani vy, ani já nebo kdokoli jiný nemůže znát všechny komponenty, které tvoří kompozici. Přirozeně, kdybychom mohli vše znát, všechny problémy zmizí.“ (Dopis Miloši Šafránkovi, 19. listopadu 1946.)
I když Martinů souhlasil s Einsteinem v otázce zohlednění intuice v rámci ústředního okamžiku tvůrčího procesu, pro něj spočíval rozhodující rozdíl v pohledu na věc ve sledování momentálních prchavých podnětů. V oblasti přírodních věd Einstein tvrdil, že „výsledný produkt je vázaný na logickou formu“, a proto považoval „logické zlepšení systému hypotéz“ za jediný cíl teoretické fyziky. Martinů odmítal náhodu jako základní stavební blok v duchu Einsteinova ideálu „vnitřní harmonie“, a tudíž rovněž odmítal přijmout jakoukoli aleatorickou hudbu. V rozporu s Einsteinovým chápáním fyziky hrála u Martinů logika „výsledného produktu“ vedlejší roli: na rozdíl od Einsteina, který zavedl požadavek jednoznačné logiky ve fyzikálních rovnicích, Martinů nevěřil v možnost dokonalého pochopení a uchopení skladby v její celistvosti.
Ačkoli lze očekávat, že Einstein by odmítl omezenou logiku v případě „výsledného produktu“ na základě jednoznačné podstaty fyzikálních výsledků, ve 
skutečnosti v záležitostech hudby zastával Einstein podobný postoj jako Martinů: „Potíž je v tom, že opravdu dobrá hudba, ať už z Východu či Západu, se nedá analyzovat.“ Pokud zohledníme i to, že při úvahách o hudbě se Einstein zajímal spíše o její emocionální kvalitu, neobstojí tvrzení, že posuzoval momentální hodnotu skladby podle přísně formalistických postupů. Přestože Einstein kladl důraz na emocionální a city řízený přístup k hudbě – „nehledám v hudbě logiku; raději zůstávám v naprosté nevědomosti“, přece jen vyžadoval od skladby téměř „postižitelnou“ výstavbu: „Nikdy jsem neměl rád díla, jejichž vnitřní integritu nedokážu uchopit emocionálně.“ Podobně jako v případě svého vědeckého pohledu na svět, Einstein nacházel „vnitřní integritu“ i v oblasti hudby a v jádru kompozice. Pro něj osobně spočíval rozdíl v tom, že fyzikální vědomosti muselo být možné shrnout v logicky rekonstruovatelných vzorcích, zatímco na druhé straně hudba mohla zůstat v rámci kreativních sfér.
Přes určitou shodu však existuje značný rozdíl mezi pojímáním hudby Einsteinem a Martinů v uspořádání emocionálních vztahů. Zatímco Einstein požadoval „intuitivní logiku“ ve vnímání, Martinů viděl její místo v procesu kompozice. Výsledkem toho byla kromě jiného skutečnost, že se hudební periodicita mohla vrátit k ideálu Einsteinova chápání hudby opakovací povahou své struktury – na rozdíl od Einsteina v tom skladatel viděl výraz již zastaralých konvencí. Jak je dobře známo, fyzik se nezajímal o soudobou hudbu, měl rád Bacha, Schuberta a Beethovena, ale nejvíce miloval Mozartovy houslové sonáty. Především v jejich tonalitě viděl splnění požadavků, které kladl na „bezděčné“ rozpoznání „intuitivní logiky“ v rámci skladby. Jeho omezený repertoár měl samozřejmě za následek to, že díla Martinů nikdy nemohly vyhovět Einsteinovu vkusu.
Rozdíl mezi hudebními ideály Einsteina a Martinů tudíž nespočíval v základní myšlence téměř „intuitivní“ integrity, ale v tom, že fyzik považoval ideu emocionálně jisté logiky s jasně architektonicky uspořádanými vzorci za samozřejmost v důsledku své vlastní hudební socializace. Snadnost, s jakou byl schopen porozumět skladbě při jejím poslechu, byla pro něj měřítkem dokonalosti, což také vysvětluje jeho zálibu v Mozartovi. Na druhé straně Martinů nespatřoval svou kompozičně-technickou cestu k „intuitivní“ integritě ani v klasické sonátové formě ani v hudební periodicitě, ale v nově vytvořené metodě „rozvíjení variací“ (například v symfoniích ze 40. let).
Když měl Martinů možnost navštívit slavného fyzika v Princetonu v prosinci roku 1943, byl si vědom výrazných rozdílů v praktických přístupech ke skladbě. Einstein mu daroval podepsaný výtisk Evoluce fyziky , Martinů mu věnoval Pět madrigalových stancí H. 297 s vlastnoručně 
připsanou dedikací. Einstein si po odchodu Martinů skladbu dokonce sám zahrál v doprovodu Roberta Casadesuse. Když Martinů komponoval pro Einsteina Pět madrigalových stancí , bylo jasné, že musel pro muže, kterému byly věnovány, udělat určité ústupky. Kromě nižší úrovně obtížnosti a tonálně omezených harmonií jsou v díle patrné úpravy přímo směřující k čisté, konvenční formě. To se především týká celé první části, ale už méně obou posledních čísel – zdá se, že se tady skladatel trochu uvolnil pod tíhou omezení, která si sám vytyčil. Ačkoli nelze tvrdit, že se Pět madrigalových stancí vymyká hudebnímu jazyku, který byl pro Martinů typický, skladba působí mírně neobvykle, protože se charakteristická stránka „rozvíjení variací“ nerozvádí rapsodicko-asociativním způsobem, ale spíš didakticky, což bylo zcela určitě kvůli Einsteinovi. Relativně čistou formu A-B-A je možné také chápat jako ústupek Einsteinovu vkusu: s výjimkou čtvrté části obsahuje každé číslo přesné opakování začátku na konci. Tak například první část vyvolává dojem sonátové formy na základě formy A-B-A, v níž má sekce B vývojový charakter.
Během tří let (1949 – 1951), kdy Martinů žil a pracoval v Princetonu, měl určitě opakované příležitosti mluvit s Einsteinem. Je zřejmé, že o Pěti madrigalových stancích spolu hovořili přinejmenším jednou za období sedmi let poté, co Martinů věnoval dílo Einsteinovi. Dokládá to jediný exemplář stancí s dedikací uložený v Archivu Alberta Einsteina v Jeruzalémě z března roku 1950. Přinejmenším jednou si Martinů a Einstein také vyměnili stejné názory na politickou situaci v bývalém Československu. Na žádost Martinů poslal Einstein telegram Klementu Gottwaldovi, v němž komunistického funkcionáře požádal, aby udělil milost třem lidem odsouzeným k trestu smrti. Další diskuse mezi Martinů a Einsteinem však není možné zrekonstruovat. Setkání v roce 1943, které zavdalo Martinů příčinu napsat Pět madrigalových stancí , nelze dále popsat, protože skladatelovy dopisy přátelům a rodině v Evropě padly za oběť zmatkům během války a jakékoli další kontakty jsou zahalené tajemstvím, jelikož o nich v žádné korespondenci z Princetonu není žádná zmínka. Vztah mezi světoznámým fyzikem a úspěšným hudebním skladatelem byl tudíž zřejmě přátelský, ale rezervovaný. Není to tak překvapivé, když si uvědomíme, že to nebyl Einstein jako člověk, ale jeho spisy, co skladatele zajímalo.
Převzato z Bohuslav Martinů Newsletter 2005/3, se souhlasem autora a vydavatele (zkráceno)
Z angličtiny přeložila Hilda Hearne
Editorka textu Lucie Berná
