středa, 11. duben 2018

Daniil Trifonov a jeho jiný vesmír

Napsal(a) 

 , foto Dario Acosta/DG foto: Dario Acosta/DG

Den, ve kterém je klavírista Daniil Trifonov ochoten se se mnou setkat, není opravdu nic moc. Nacházím se v Berlíně na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz), které samo o sobě nevyvolává v člověku žádný optimismus. Je mrazivý a šedivý únorový den. Jeden z takových, jaké člověk cítil skoro na vlastní kůži v kině při kultovním filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Chladný luxus převládá i v hotelu, kde klavírista bydlí během svého hostování v Berlínské filharmonii. Když vejde do dveří a podá mi ruku, je jedna věc jasná. Ač jsme ve stejném časoprostoru, tak každý z nás kráčí jiným světem. On mne do svého vesmíru pustit nehodlá. Zazvoním, ale dveře zůstanou zavřeny. Zkusím okna, ale kryjí je těžké neprůhledné závěsy. Nezbývá než vylézt na střechu a pokoutně nakukovat dovnitř střešním okénkem. Něco vidím a slyším, ale to podstatné zůstává skryto. Pak se rozezní hudba a na malou chvíli se tajemné dveře pootevřou. Skrze hudbu mohu Trifonovův svět ochutnat, ale zůstat nesmím. Tajemné dveře se za okamžik zavřou a je konec. Takové bylo setkání s Daniilem Trifonovem.

Jednou jste řekl, že vaše osobní cesta k hudbě vedla skrze kompozici a že jste se dlouho cítil být v první řadě skladatelem než klavíristou. Můžete o tom říci něco více? Skládal jsem již od dětství. Byl jsem zvyklý vyjadřovat své pocity hudbou – tedy vlastními skladbami. Pocházím z muzikantské rodiny. Oba moji rodiče jsou pianisté, takže život s hudbou byl zcela přirozený. Klavír jsme měli doma, a z toho tak nějak samozřejmě vyplynulo, že se na něj naučím hrát. A tak jsem se stal klavíristou.

Patříte mezi nejžádanější klavíristy naší doby. V kalendáři máte kolem sto šedesáti koncertů ročně. Trochu méně.

I tak je to šílený počet. V takové situaci se nelze jen tak nechat unášet proudem, ale musíte mít nějaký osobní recept, jak v tomhle žít, jak si určovat priority, čemu dát přednost a co naopak nechat stranou. Jak řídíte tenhle extrémně rychlý vlak? Určitá opatrnost je na místě, takže musím dávat pozor hned na několik věcí. Například dlouhé cestování mi bere spoustu energie. Proto se držím zásady, že nemám sólové recitály dva dny za sebou. Vždy by měla být mezi nimi alespoň jeden den pauza. I když se to úplně pokaždé nepodaří. Někdy zvládnu dva recitály za sebou, ale tři by už nebyly možné. Potřebuji totiž čím dál víc emocionální síly a koncentrace, abych se dokázal před každým koncertem znovu nabít. Proto je moc důležité si vzít občas dovolenou a využít k regeneraci dny mezi koncerty.

Je pro vás těžší recitál nebo orchestrální koncert? Řekl bych, že recitál. Jednak proto, že je tam prostě mnohem více hudby, kterou sám vytvářím. A také protože jsem na pódiu úplně sám. To vyžaduje úplně jiný druh koncentrace, než když jsem obklopen orchestrem. Energie, kterou musím vydat, je mnohonásobně vyšší. Nejsnadnější je pro mě z tohoto hlediska komorní hudba. Asi je to tím, že se na vydané energii rovnoměrně podílíme s ostatními hráči. A také je nás více na ten stres.

 , foto Dario Acosta/DG foto: Dario Acosta/DG

Když vás pozoruji při hraní a když vás poslouchám, tak nabývám přesvědčení, že hudba pro vás zdaleka není jen prioritou číslo jedna. Cítím, že to pro vás je tak silný závazek, který lze srovnat například s povoláním k duchovnímu životu, jak jej cítí mnozí řeholní bratři a sestry. Dalo by se to tak vyjádřit? Jako povolání a úplné oddání se hudbě jakožto nejvyšší estetické kvalitě naší existence? Možná bych nazval svou cestu spíš neustálým objevováním. Hudba mi pořád přináší tolik zajímavých podnětů, že nepřestávám zkoumat různé odstíny interpretace. Snažím se podívat na každé dílo z mnoha stran a užívám si to. Vždy, když pracuji na nějaké nové věci, tak se pokouším rozšířit na maximum potenciální vize a způsoby, jak danému dílu porozumět. V některých případech to dovedu i do určitých extrémních poloh, abych později nalezl tu správnou rovnováhu.

Dá se při studování každého nového díla hovořit o určitém procesu zrání? Nejprve porozumění, a pak zrání. Může se zdát, že existuje jen jediná správná cesta, jak určité dílo uchopit. Ale pak přijde koncertní pódium, což je nesmírně nepředvídatelná a prchavá záležitost, která může vším totálně zamíchat. Přijdete s něčím, co jste si předem velmi pečlivě připravila jistým způsobem a máte v úmyslu to na pódiu zopakovat v absolutní shodě s vaší představou. Jenže najednou je všechno jinak, protože živý koncert přinese úplně novou situaci. Proto je dobré se soustředit i na zcela opačné možnosti výkladu interpretace od té, která je vám vlastní. Přinese vám to na pódiu mnohem více svobody.

Pocházíte z Nižného Novgorodu. Dívala jsem se, jak vaše rodné město vypadá. Je to z mého pohledu typicky ruský obraz. Nesmírně rozlehlá krajina, obrovský prostor, široká řeka Volha, kde sotva dohlédnete z jednoho břehu na druhý… Víte, co mi přitom přišlo na mysl? Ten slavný pojem „ruské duše“, kterou z části determinuje právě krajina ve vaší zemi. Existuje něco jako ruská duše, nebo je to jen hloupý mýtus vymyšlený těmi, kteří s vaší zemí mají pramálo společného? Koncept ruské duše byl pravděpodobně přiživován samotným uměním. Mysticismus a velký důraz na bizarní emocionální svět – to vše bylo vždy součástí ruské literatury, malířství a ruského umění vůbec. Takže za vznikem mýtu o ruské duši stojí zřejmě sami tvůrci. Při četbě ruské literatury můžete nabýt pocitu, že něco jako ruská duše existuje. Ale nerad bych to zobecňoval. Nicméně Nižnyj Novgorod je moc krásné město.

 , foto Dario Acosta/DG foto: Dario Acosta/DG

Myslíte, že váš původ nějakým způsobem determinuje vaši uměleckou identitu? Můj původ je její součástí. Nesu si to s sebou. Oba mí rodiče jsou muzikanti. Když mi bylo osm let, tak jsme se přestěhovali do Moskvy, abych tam mohl studovat na Gněsinově státní hudební škole (prestižní hudební konzervatoř a vysoká škola v Moskvě, pozn. red.). Všechno, co se do mne obtisklo, když jsem vyrůstal, mne nějakým způsobem definuje. Čas v Moskvě byl nesmírně důležitý pro můj vývoj. Samozřejmě i z toho důvodu, že jsem v té době objevil spoustu nové hudby. Především tu, kterou jsem sám hrál. Tehdy jsem začal důkladně poznávat Skrjabina, Schumanna a Chopina. Vedle toho jsem také začal intenzivně poslouchat spoustu symfonické hudby, protože pro pianistu je moc důležité, aby poznal i to, co se netýká klavíru.

Co vás inspiruje v této části života? V poslední době se zabývám především 20. stoletím. A právě teď jsem se intenzivně ponořil do Messiaena.

A mimo hudbu? Chození. Procházení. Když jsem na turné, tak se snažím chodit pěšky a objevovat tak města i krajinu. To hodlám dělat i v Praze, protože při mé poslední návštěvě jsem tam neměl vůbec čas pro sebe. Takže se chystám prochodit město.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2018 (koupit)

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.