úterý, 30. srpen 2016

Daniel Sobotka, ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, o příběhu sezony 2016/2017

Napsal(a) 

Daniel Sobotka, foto FOK Daniel Sobotkafoto: FOK

Tři direktoři o svých orchestrech, část I.

Vyjdu z programové brožury 82. koncertní sezony FOK. V expozé se píše, že každá sezona  je nahlédnutím i do světa hudebníků a jejich příběhů. Jaké příběhy a co bude objevovat sezona 2016/17? Každý koncert je příběhem. Je zajímavé vědět, jak se zrodil, kdo měl ten nápad, z jaké debaty či jakého inspirativního setkání a kde na světě se zrodil. My, co ty příběhy prožíváme, je známe. Když je zná návštěvník našich koncertů, stává se jejich součástí také. Proto je také v programové brožuře publikujeme. V případě FOK jsou aktéry těchto příběhů také členové orchestru. Věřím, že víc, než je obvyklé u jiných orchestrů. Divil by ses, kolik a jak zajímavých nápadů od nich přichází. Proto jsem napsal, že sezona je nahlédnutím do světa hudebníků. 

Jak hodnotíte  sezonu 2015/16 a naplnil Pietari Inkinen v roli nástupce Jiřího Kouta očekávání  orchestru?   FOK má za sebou období, které se vleklo vlastně už od začátku 90. let, kdy se v rychlém sledu vystřídala řada šéfdirigentů. Stabilnější období přišlo až po roce 2002 se Sergem Baudo a zejména pak s Jiřím Koutem. Jeho šéfování naneštěstí zase přerušila dlouhodobá zdravotní indispozice. Orchestr proto šéfdirigenta, po několika letech faktického uměleckého bezvládí nutně potřeboval. Aby přinesl klid a koncentraci na uměleckou práci. I když je Pietari Inkinen zcela jiný typ, než Jiří Kout, tato koncentrace s ním přišla. Škoda, že jste nemohl být u prvního společného turné s ním, v Anglii na podzim minulého roku. Zažil byste, jak odzbrojoval anglické publikum a jak zástupci slavné IMG, která turné organizovala, kolem nás kroužili a říkali: „To je úplně jiný orchestr!“

Byl jsem na několika koncertech Jaca van Steena a vždy byly něčím zajímavé. S FOKem je už dlouho. Bude hlavním hostujícím dirigentem i nadále a je pro orchestr stále tak inspirativní jako na počátku? Jac van Steen je gentleman ze staré školy – ač tak starý není. My jsme si spolu před třemi lety po jednom z prvních koncertů sedli a řekli si, že nebudeme řešit primárně jeho statut, ale že budeme počítat se dvěma programy každý rok. To aby jeho dramaturgické úvahy mohly mít nějakou architekturu. V té době jsme pracovali na obměně kruhu dirigentů, kteří se k orchestru pravidelně vrací, teprve běžela naše jednání s Pietari Inkinenem, Podali jsme si ruku a Jac se stal napevno součástí tohoto okruhu. Tak výraznou součástí, že je a bude i nadále naším stálým hostem, Tím potvrzuji, že inspirativní je a že stejný dojem cítím na publiku ve Smetanově síni.

José Cura bude pokračovat v roli rezidenčního dirigenta. To není příliš obvyklé. Otázka na tělo: Je to více kvůli úspěchu u orchestru nebo u posluchačů? Co nového přinesl orchestru?  Úspěch má na obou stranách. Teď jste mi nahrál, podstatná je jedna nuance: José Cura není rezidenčním dirigentem, nýbrž rezidenčním umělcem. Je to člověk mnoha talentů, nejen zpěvák a dirigent. Také autor. Ve všech těch rolích ho představujeme. Ale především nad tím vším ční, že je to velmi výrazná a pro hudebníky inspirativní osobnost, totální profesionál se zkušeností z nejprestižnějších světových pódií. Že bude pokračovat, považuji za přirozené a od začátku jsme to tak plánovali a veřejně deklarovali. Už jsem zmiňoval, že jsme chtěli ustálit okruh hostů přijíždějících k FOKu. I spolupráce s Pietari Inkinenem a Jacem van Steenem je konstruována jako víceletá. Nakonec, když jsme zmiňovali v úvodu ty příběhy, i spolupráce s José Curou má svůj příběh: potkali jsme se náhodou v letadle při návratu ze španělského turné.

Co má posluchač čekat od světové premiéry oratoria Ecce Homo José Cury?  Není to první vlastní kompozice, kterou s námi José Cura uvede. Nevím, zda jste měl možnost navštívit jeho Magnificat, které jsme provedli v únoru. Oratorium Ecce homo se ještě dokončuje, bude to světová premiéra. Sami jsme v očekávání. Náš dramaturg Martin Rudovský dosud viděl jen sborový part a některé další části. Očekáváme ale podobně dramatickou a podmanivou hudba jako Magnificat a působivé propojení biblických textů. Jde o výpověď silně věřícího člověka.

V galerii dirigentů je patnáct tváří. Více i méně známé. U třech se zastavím. Jedinou ženou je Olga Machoňová Pavlů, která bude řídit Novoroční koncert. Proč právě ona?  Věřím, že v průběhu sezóny se budete chtít vrátit například také k Andreji Borejkovi, který už u nás před mnoha lety hostoval. Vyrostl mezitím v osobnost respektovanou hudebními světy na obou stranách Atlantiku. A rád bych jmenoval další… Olga Machoňová Pavlů se sice narodila v Praze, ovšem žije a pracuje ve Švýcarsku, a to velmi úspěšně. Dokonce v roce 2006 získala od Ministerstva zahraničí cenu Významná česká žena ve světě. Dovolili jsme si tedy tuto finalistku slavné dirigentské soutěže v Besançonu pozvat, aby zase jednou strávila Nový rok doma. Byla by velká škoda, kdyby našemu publiku měla sejít z očí.

Peter Valentovič byl angažován kvůli legendární Editě Gruberové?  Ano, je to její dvorní dirigent a její výslovné přání. Taková přání k legendám patří.

Mou vlast v Koncertu pro republiku má dirigovat Zdeněk Mácal. V posledních letech zrušil hodně koncertů. Máte připraven plán B?  Zdeněk Mácal má k FOKu velmi blízko. Také to není dirigent, který by rušil koncerty jen tak z rozmaru. To neudělal nikdy ve své dlouhé kariéře. Kromě řádně naplánovaných koncertů naopak FOKu vícekrát pomohl, dokonce přebíral narychlo, přesto s velkým úspěchem, jedno z japonských turné místo indisponovaného Jiřího Kouta. Proto nyní my naopak respektujeme jeho osobní situaci a pokud bychom se zabývali plánem B, tak jedině po dohodě s ním.

V Praze málo diriguje Jiří Malát. Jeho volba pro Dvořákovo Stabat mater mi připadá velmi zajímavá, běžný posluchač však je možná v rozpacích. Proč jste zvolili právě jeho? Jiří Malát je další z českých jmen, o kterém si myslíme, že bychom ho měli v Praze připomenout. Navíc máme silnou tendenci obecně svěřovat provedení Dvořákova Stabat mater zkušeným českým dirigentům. S Jiřím Malátem máme za sebou už mnohé další společné projekty, například premiéru Šestákovy Páté symfonie. Čeká nás s ním během nadcházející sezony také společné účinkování v Německu.

Zmínil jsem Mou vlast. Není přepychem dávat tento cyklus v Obecním domě dvakrát v sezoně? Jsem si vědom toho, že to může působit jako dramaturgický paradox. Vycházíme ale vstříc našemu publiku. Je to stejná úvaha jako před rokem, kdy jsme zvažovali, zda zařadit na program zahajovacího koncertu sezony Dvořákovu Novosvětskou. Ta nejpopulárnější díla mají někdy těžký úděl. Protože je všichni znají, nebudou se přece hrát, nepředstavují žádný objev. My Mou vlast uvádíme pravidelně již deset let v den výročí vzniku republiky 28. října. To je ale mimořádný koncert - Koncert pro republiku, slavnostní událost pro jiné publikum, než je obvyklé. My jsme si řekli, že když už budeme Mou vlast v lednu chystat znovu pro provedení ve vídeňském Konzerthausu, proč ji nezařadit také našim nejvěrnějším posluchačům do abonmá. Tak jsme to udělali.

 „Nejsvětovějším“ sólistou sezony bude Vadim Repin, jenž zahraje na zahajovacím koncertu Sibelia. Bylo těžké je získat?    Dáme si opět příběh? Minulý rok jsme byli ozváni do Bangkoku a do Šanghaje. Nebyli jsme to my, ale pořádající agentura, která jako sólistu oslovila Vadima Repina. Spolupráce s ním na pódiu i mimo něj byla velmi příjemná. Někteří členové orchestru už se s ním samozřejmě znali z dřívější spolupráce. V přátelských vztazích s ním je i Pietari Inkinen. Všechno se to propojilo a tak, když jsme seděli na slavnostní večeři po koncertě v Bangkoku, mimochodem, pořadatel hostil velkoryse celý orchestr, musel bych být němý nebo nepříčetný, abych v tu chvíli neřekl: „A co takhle se příště potkat zase v Praze?“

Vždy mi bylo sympatické, jak elegantně dokázal FOK většinou plout mezi  Skyllou a Charybdou, omezenými financemi a požadavky interpretační výjimečnosti. Domácí interpreti, členové orchestru, méně známá jména cizinců – přesto nezřídka výborná kvalita. Co očekávat od jmen Gustafsson, Paľa,  Ovrutskij, Stotijn, Varvara…?   Věřím, že neotřelou kreativitou umíme virtuálně navyšovat náš rozpočet. A jsem si jist, že jména, která zmiňujete, budou přesně ta, která  nezklamou. Violoncellista Jan-Eric Gustaffson je finská špička, osobnost doporučená naším šéfdirigentem. Míša Ovrutskij s námi pojede na jarní španělské turné, pořadatelská agentura o něj velmi stála. Není divu, všichni stále hledají nové mladé tváře a on uspěl jak na Čajkovského soutěži, tak na soutěži Královny Alžběty. Aby všechno zase zapadlo do příběhu, ukázalo se navíc, že i on, stejně jako Pietari Inkinen, a třeba také Vadim Repin, studovali u zázračného Zachara Brona. Když už s ním připravujeme turné, nenechali jsme si ujít příležitost pozvat Michaila Ovrutského také do Prahy. Mezzosopranistku Christianne Stotijn Tobě představovat nemusím, jde o světovou mahlerovskou extratřídu, sotva jsme mohli pro Mahlerovu Třetí symfonii získat větší kalibr. S Jacem van Steenem, který bude koncert dirigovat, jsou navíc krajané. Varvara tu byla v uplynulé sezóně a zaujala publikum tak, že jsme nemohli zareagovat jinak, než ji k nám při nejbližší příležitosti opět pozvat. Ani houslista Milan Paľa nespolupracuje s FOK poprvé. Na Hudebním fóru v Hradci Králové s námi hrál Salonenův Houslový koncert a skvěle! Nadcházející pražský koncert, který bude řídit Ondrej Lenárd, má navíc diplomatický rozměr, souvisí totiž s předsednictvím Slovenska Radě EU.

Nabídnete však i ověřenou kvalitu klavírní kvalitu: Schiff, Buchbinder,  Indjic, Kahánek, Kalhous, Vondráček. Ano. Jde o velmi reprezentativní sestavu. Z takové konstelace máme radost my i publikum – soudě podle jeho reakcí a zájmu o vstupenky. Samozřejmě, dramaturgie sezony musí mít svoji architekturu. V našem případě je to přepečlivě zvažovaný mix etablovaných jmen a objevů. Publikum musí dostat, co očekává, ale zároveň touží být překvapováno. Nikdy se nesmí nudit. Nechcete se přijít někdy podívat, jak vypadají naše debaty o podobě koncertní sezony? Měl byste jedinečnou reportáž.

Děkuji za zajímavou nabídku...  Když jsem zmínil Andráse Schiffa, jehož recitál se asi zapíše do dějin FOK, nevadí vám, že jej pořádáte s Festivalem  Rudolfina Firkušného?  Cyklus Světová klavírní tvorba je jeden z těch nejtradičnějších, existuje od 60. let, stejně jako Koncertní jednatelství FOK. Existenci Festivalu Rudolfa Firkušného jsem vzal na vědomí, už byl v běhu, když jsem do FOK před třemi roky nastoupil. Ale dobře se doplňujeme, festival je koncentrovaný, my se rozprostíráme do celé sezony. To také otevřelo cestu k naší spolupráci. Ani jeden z nás by samostatně na Andráse Schiffa finančně nedosáhl, společně ano. Pro naše abonenty to znamená jednoznačně zatraktivnění nabídky.

Nesymfonické řady FOKu byly a jsou ozdobou pražského hudebního života. Zastavme se stručně u několika výjimečných projektů. Hasseho opera Arminio s mezinárodním obsazením…   Stará hudba odkrývá fandovsky zanícené a stále se rozšiřující komunitě svých příznivců nové a nové poklady, podtržené navíc zaujatou interpretací. Mimořádnou zanícenost skutečně vykazují shodně oba tábory. Nedokázali jsme odolat lákavé nabídce poloscénického provedení opery Arminio. Zazní opět po více než 270 letech. Protože uměleckými garanty nastudování jsou Jan Čižmář, Marek Mokoš, (oh!) Orkiestra Historyczna a sestava sólistů, které vévodí Markéta Cukrová, bude to zahajovací koncert nové sezóny cyklu Stará hudba, jak má být.

Kateřina Chroboková alias Katt v Anežském klášteru. Varhanní program doplněný jejím velmi specifickým zpěvem vychází z její letošní supraphonské desky. Zazní v Praze poprvé? Ano, přesně takto je to myšleno.

Atraktivní bývají koncerty klavírního dua. V prosinci přivezete Nexus Piano Duo, o němž česká veřejnost nic neví. Proč padla volba právě na dva Španěly?   …na Španělku a Španěla, Mireiu Fornells a Joana Miquela Hernándeze, tedy Nexus Piano Duo. Španělské prostředí nabízí řadu pozoruhodných umělců, které tu neznáme. Předchází je ale atraktivní repertoár, který je do povědomí našich posluchačů spolehlivě uvede. Už jen, když vyslovím jména Granados, Albéniz, Montsalvatge, de Falla….

Je sympatické, že Praha představí „moravské slavnostní symfonie“. Je to kouzlo nechtěného, nebo dramaturgický záměr málo známého souboru Musica Figuralis?   Je to záměr. Každý, kdo je schopen vnímat odlišný moravský temperament, neujde mu ani jeho autentické promítnutí do hudby. Ačkoliv se soubor může na první pohled zdát málo známý, jeho umělecký vedoucí varhaník Marek Čermák je na poli staré hudby známá a respektovaná osobnost.

Další počin, jenž překvapí. Nabídli jste Václavu Hudečkovi recitál v době, kdy jakoby byl pro některé pražské orchestry a festivaly persona non grata. Houslistovi, jehož kariéra se kdysi vlastně rodila právě s Pražskými symfoniky…  Persona non grata! To je velmi příkré pojmenování na to, že jde o spekulaci, o které nic netuším. Václav Hudeček je ozdobou cyklu Obrazy a hudba v nadcházející sezoně a jeho recitál další stránkou do bohaté knihy spolupráce s FOK.

Nejzávažnější počin starší hudby: volný cyklus Bach – mistr baroka, zvláště pak zásadní  velikonoční kantáty…   Jsem rád, že ho zmiňujete. Je to tradiční a právem oblíbený cyklus, kterému velmi sluší kostel sv. Šimona a Judy. Letos mám obzvláštní radost, jak se povedl a jakými osobnostmi se hemží. V roce 1996, když jsem dosedl do židle Koncertního jednatelství, potkal jsem se s prvním zástupcem rodiny Semerádových, vůbec první byla myslím Markéta. Kdo by to byl řekl, kam až to se svými ansámbly dotáhnou. Velikonoční oratorium je pak třešničkou na dortu – Collegium Marianum, Jana Semerádová, Tomáš Král, opět Markéta Cukrová…..

FOK má jedno specifikum, které mu zatím nikdo nevzal – cyklus Obrazy a hudba… Cyklus Světová klavírní tvorba už jsem zmiňoval. Pak Stará hudba a Obrazy a hudba, to jsou tři nejtradičnější komorní cykly, které pořádáme. Cyklus Obrazy a hudba je pak jediný, kde nás neobtesávají svými aktivitami jiní pořadatelé, to říkáte přesně. Paradoxně přitom tento cyklus byl v nedávných letech na pár sezon přerušen. Vrátili jsme se k němu až v rámci narozeninové sezony 2014/2015, kdy jsme slavili 80. let od založení Orchestru F.O.K. Při té příležitosti jsme obnovili některé tradiční podniky, kromě Anežského kláštera také koncerty ve Valdštejnské zahradě. Reakce na obojí nás velmi povzbudily. A pak dáváme najevo, že se svých tradičních podniků nehodláme vzdávat, velikonoční Stabat mater, stejně jako Novoroční koncert jsou také esencí FOK.

Edukace pojímají orchestry různě. Někdo kreativně, jiný sází na jistotu. Co je projekt „FOK pro nové generace“? Tradice edukace je v FOK velmi dlouhá. To, co děláme, zahrnuje celý systém pořadů, který může doprovázet děti od nejútlejšího věku až k maturitě. Kapacita Hudebního klubu FÍK pro nejmenší děti je již léta beznadějně naplněna. Dopolední programy pro školy, ale také pro rodiče s dětmi pořádáme v kostele sv. Šimona a Judy a odezva na ně nás také těší. Samozřejmě pořady průběžně inovujeme a nabízíme nové, postupně jsme zapojili i orchestr a děláme také speciální pořady ve spolupráci s Obecním domem. Ta nabídka je velmi pestrá a „FOK pro nové generace“ je zastřešující název tohoto dlouhodobého konceptu.

Jako jiné orchestry se snažíte oslovit a aktivovat veřejnost v mecenášském Klubu přátel FOK. Jak mocné a přínosné je toto společenství?   Náš Klub je orientován zejména na ty zájemce, kteří mají hlubší zájem o hudbu, orchestr a kulturní dění vůbec. Je přístupný všem, finanční stránka je symbolická, jde o morální podporu a pěstování sounáležitosti. Klub je společenstvím přátel, nikoliv mecenášů, kam jsou vstupenkou částky s mnoha nulami.

Jaké jsou nejpalčivější problémy, se kterými se musíte coby ředitel potýkat? To, co řeknu, nemůže překvapit.  Samozřejmě se dnes a denně zabývám finanční stabilitou orchestru a celé příspěvkové organizace. Tady je klíčem ke všemu náš vztah se zřizovatelem, hlavním městem Prahou. Specifické jsou pak v uměleckém prostředí agendy personální.  S příchodem šéfdirigenta jsme mohli obnovit přirozenou generační obměnu orchestru.  A pak je tu vše, co souvisí se zakotvením FOKu v mezinárodním prostředí. Otevírání dveří, příležitosti k turné, noví partneři, agentury, to vše je stále náročnější disciplína. Svět je zjevně nervózní… A pak jsou tu všechna strategická rozhodnutí. Čím strategičtější, tím větší pokoru cítím. Protože když řešíte strategii, dotýkáte se přitom toho, čeho dosáhly generace „FOKařů“ před námi společně se všemi generacemi hudebníků, kteří orchestrem za více než osmdesát let prošly.

Od ředitelů FOK jsem mnohokrát slyšel stýskání nad rozpočtem, platy hudebníků, Obecním domem. Jaká je situace a jak to vidíte prizmatem ekonomicky konsolidované situace konkurenční České filharmonie?    Česká filharmonii se dostalo výjimečného zacházení jako nikdy předtím. Ekonomickým pohledem, na který se ptáte, má náskok několika let a několika desítek milionů korun. FOK má ale také své silné stránky - osobnosti v orchestru, které by FOK neměnily, autentický profil, kreativitu, silnou značku a své publikum. Geny FOKu i současný tým mají v sobě vitalitu, kterou jsem nikdy jinde v tomto oboru nezažil. Trpělivě posouváme věci dále. A když narážíte na peníze:  průměrný plat v loňském roce u nás přesáhl 30 000 Kč. To se můžete dočíst v poslední výroční zprávě. V té příští si přečtete už údaj v rozmezí 33-34 000. Věděl jste, že příspěvek města byl letos skokově navýšen o historických 16 milionů korun? 

Ne… FOK nabízí pestrou, nezřídka dokonce vzrušující sezonu. Jaká bude podle ředitele?  Věřím, že přesně taková, pestrá a vzrušující, bude i tato, která právě vypuká. Přijdete se přesvědčit? Rád vás uvidím.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.