pondělí, 29. srpen 2011

Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?

Napsal(a) 

Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?, foto Alena Málková Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?foto: Alena Málková

Dagmar Pecková letos oslavila padesátiny, třicet let pěvecké kariéry a brzy si připomene 25. výročí prvního koncertu s orchestrem. Bylo to koncem roku 1986, kdy měla premiéru na pódiu Obecního domu v Praze a za doprovodu orchestru FOK pod taktovkou tehdejšího šéfa Jiřího Bělohlávka byla ozdobou provedení Vokální symfonie Vladimíra Sommera. I to byl jeden z motivů, které vedly vedení FOK k nabídce statutu rezidenčního umělce pro sezonu 2011/2012. Z toho důvodu zavítá několikrát do Prahy, mimo jiné i kvůli provedení mimořádného Sommerova opusu.

V programu chrudimského koncertu v den svých narozenin 4. dubna zveřejnila svoji zpověď, upřímnou, bolavou i nadějeplnou. Vybral jsem několik úryvků, které poodhalí zákoutí její duše a možná i odpoví na otázku „Co je vlastně důležité?“, již si ve své úvaze položila:

„... 30 let stojím na jevištích a koncertních pódiích v sálech celého světa. Po malířích zbydou plátna, po filmových hercích nebo režisérech úžasné i méně úžasné filmy... Co zbyde po umělcích, kteří tvoří na jevištích nebo v koncertních sálech? Pár doznívajících tónů? Jak dlouho? Možná něco málo fotek? Nahrávky? Jak zakonzervovat přelétavý moment emoce? Člověk se na začátku do všeho vrhá s velkým nadšením ‚dokázat a ukázat světu‘. Potkává se s novými lidmi, ze kterých čerpá. Někdy se ‚rady do uměleckého života‘ odrazí pozitivně, jindy mají hluboko negativní následky na delší dobu. Tápe v džungli repertoiru. Musí kráčet se vztyčenou hlavou, plný optimismu, i v čase nejtěžším, na vztek kritikům. Nevycházet ze cviku, stále se zlepšovat a učit ... Ve světě jsem zprostředkovávala skladatele sice méně populární (Janáček), ale se silným odkazem.

V Čechách jsem se pokusila téměř o nemožné a zaplnila sály s písňovým repertoirem u nás hraným málo a nebo vůbec. Mohla jsem si život i zjednodušit, kdybych přistoupila na dnes už všudypřítomný marketing. Mohla jsem natočit nějaký pěkně kýčovitý duet s ‚hvězdou‘ popmusic, mohla jsem místo hlubokomyslných písní produkovat jednu italskou populární árii za druhou a plout si po hvězdné povrchnosti. A dnes si děkuji za to, že jsem zůstala věrná svým principům, i když to nebylo vždy jednoduché. Je to jako v každém povolání, když vás na chvíli opustí ona pověstná kapička štěstí. ... Mezzosoprán je obor, který má relativně dlouhou životnost a několik snů přece jen ještě mám. Klyteimnestru ve Straussově Elektře, Kundry ve Wagnerově Parsifalovi, Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. Straussova Salome a Janáčkova Káťa Kabanová trvají 100 minut. Hrají se bez pauzy. Jsou to sžíravá dramata, kde není ani jedna nota zbytečná. To přesně odpovídá mému chápání dopadu síly hudby. A naopak umírání hrdinek italských oper, kdy ani po půl hodině nezasadí skladatel ránu z milosti, se mi z celé duše příčí a vždy příčilo. Jsem ráda, že jsem dospěla do tohoto věku a názor se jen utvrdil.“

Naposledy jsme spolu dlouho hovořili před dvěma lety krátce před premiérou Rusalky v Národním divadle, kde jste měla dvojroli Ježibaby a Kněžny, po které na vás kritici nenechali nit suchou. Jak vám bylo? Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem... Například jsem si uvědomila, že se tady úspěchy kvitují až přehnaným nanebevzetím, ale jediným neúspěchem se dá vše shodit ze stolu, smazat. Začnou na vás plivat, pomlouvat...

To muselo být pro vás hodně těžké. Bylo to drsné procitnutí. Dostávala jsem obrazně řečeno přes hubu od lidí, kteří nezpívali ani v Čierne při Čope, kteří vyhlašovali jak jsem špatná, že to nikdy za nic nestálo a že bůhví jak jsem tu kariéru udělala. Dokonce mě, opět obrazně řečeno, přestali znát lidé, od kterých bych to vůbec nečekala. O to bylo vše těžší. Uvědomila jsem si, že jsem v Čechách a že s některými lidmi nechci mít nic společného. Řekla jsem si, že když mě tady ještě někdo bude chtít, tak přijedu, protože sem jezdím kvůli lidem, ale žít tady nechci.

Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?, foto archiv Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?foto: archiv
Podle toho, co jsem slyšel na vašem narozeninovém koncertu v Chrudimi a na Pražském jaru, vás to nesklátilo. Naopak mám pocit, že spíše nakoplo k nové Dagmar Peckové. Za ty dva roky jsem udělala strašně moc, možná víc než za předchozích dvacet let. A to jak hlasově, tak v hlavě. Co se týká hlavy, psychiky, tak počátky problémů vznikly dávno před Rusalkou, která byla jenom taková poslední rána krumpáčem do mého sebevědomí. Koneckonců o tom jsme spolu minule mluvili. Kdybych to měla shrnout do jedné věty: Měla jsem jasné symptomy vyhoření a chtěla jsem nechat zpívání. Říkala jsem si, že každá zdravotní sestra, která pomáhá lidem postiženým hladomorem v Africe, toho udělá víc než já a měla jsem pocit strašného prázdna. Zachránil mě můj muž a vědomí povinností vůči mým dětem... Držkopád to byl strašný, ale nejsem sama, komu se to stalo. Podívejte se na příběh Christy Ludwig.

A hlasově? To s tím přirozeně souvisí. Dlouho o mě pečovala profesorka Denygrová, která mi strašně pomohla. To je ale dlouhá historie, která začala už při mém odchodu z konzervatoře, kdy se z tříoktávového rozsahu stala jedna oktáva a byla jsem dobrá tak pro muzikál. Dala mi hlas včetně rozsahu do pořádku a udělala ze mě víceméně mezzosoprán. Jenže člověk chce stále něco nového, má pocit, že má na víc, že může zpívat jiné role lépe a že se jinde naučí něco jiného. Když jsem přišla do Německa, ztratila jsem s ní z časových důvodů kontakt a našla jsem si v Mnichově „učitele“, kterého nebudu radši jmenovat. Mělo mě varovat, že sice vychoval několik velikých sopránových hvězd, které však po čase zhasly. Začal mě tahat do sopránového oboru a tím se mi rozházela střední poloha. Samozřejmě to nemohlo dopadnout dobře. Představte si, že při tom mém obrovském pracovním zatížení a rodině jsem byla v Mnichově jednou za měsíc. Konzultace trvala půldruhé hodiny a z toho na mě hodinu řval, jaká jsem..... (Pak jsem se to snažila zachránit u Ivana Kusnjera, protože jsem obdivovala, jak někdo může v jeho věku tak báječně zpívat.) No, natloukla jsem si pořádně čumák a samozřejmě česká média po tom skočila, měla senzaci, zkoupala mě a od té doby tady vládne verdikt, že Pecková je hotová... Už je to téměř dva roky, co jsem začala jezdit do Karlsruhe za profesorkou Margou Schiml, která mě dala do pořádku a pomohla mi nastartovat cestu nahoru. Teď se cítím báječně, hlas se rozšiřuje, vyrovnává, vrátilo se sebevědomí a vracím se i na jeviště. (Letos například jako Kabanicha a Brangäna. LS) Psychika je zásadní. V době krize jsem prožívala před vstupem na jeviště nebo pódium panickou hrůzu, že tam snad ani nevlezu, protože jsem měla v podvědomí, že to nechci dělat, že jsem tam omylem. Deset let jsem „pracovala“ na svém pádu a teď cítím, že je to pryč a že se po krocích dostávám zpátky nahoru. Psychika je hrozně důležitá. Vím, jak mně letos pomohl záskok za Magdu Koženou u Vídeňských filharmoniků (Dvořákovy Biblické písně. LS) Zaskočilo mě, jak razantní úspěch to byl. Reakce publika a hlavně hráčů orchestru byla úžasná. Dva měsíce po tom jsem zpívala s Vídeňskými symfoniky třetího Mahlera a ohlas byl stejný.

Máte z Česka nějakou operní nabídku? Ne... Vlastně ano, před časem jsem dostala z Ostravy nabídku na Cardillac a nedávno na Kabanichu, ale musela jsem říct ne. Nabídky přišly v době, kdy už jsem na požadovaný termín vázaná v zahraničí. Dalším důvodem je honorář. Nechci, aby to vyznělo nadutě, ale já nemůžu jít pod určitou hladinu, protože kdyby se to dozvěděli venku, tak by se mnou pěkně zatočili.

Loňský a letošní rok byl asi pro vás hlavně mahlerovský. Ano, byla to mahlerovská žeň. (smích)

Proč jste zvolila pro Pražské jaro komorní verzi Písně o zemi? Kvůli oslavě vašeho jubilea? Na počátku to nebylo koncipováno jako oslava nějakých mých jubileí. Tak se to začalo propagovat až když se zjistilo, že to není prodané. Nejdřív to byl totiž „večer atonality“. Původně tam měly být Písně potulného tovaryše s doprovodem kvarteta, ale pak se to změnilo na Píseň o zemi. Vybrala jsem si k tomu Jaroslava Březinu, s kterým jsem to dělala vloni v Ostravě a v Jihlavě, a udělala jsem dobře. Zpíval skvěle! Protože se na „atonalitu“ špatně prodávaly vstupenky, spojila se propagace s mým jménem a Písní o zemi a během pár týdnů byl koncert prodán.

Jakou hudbu teď zpíváte v divadle nejčastěji? Janáčka a Wagnera. Brzy budu zpívat v Braunschweigu Brangänu, kterou jsem poprvé dělala před deseti lety v Salcburku a pak ji natočila s Donaldem Runniclesem pro Warnery, a Waltrautu v Turíně. Operu dělám teď víc. Po Rusalce jsem delší dobu zpívala jen koncerty a písně a na jeviště jsem se vrátila v lednu 2011 jako Kabanicha v Lisabonu v režii Davida Aldena.

Kdyby nebylo intendantů, režisérů a dirigentů, jaké role byste chtěla zpívat? Určitě Klytaimnestru a Kundry. Doufám jen, že na to nejsem už stará... Dnes je sice kult mladých zpěvaček, jenže když začnou brzo zpívat takovéto role, tak se brzo uřvou. Na druhou stranu divadla si s tím hlavu nedělají. Když někoho vysají, dostane vyhazov... Vidím kolem sebe, jak lidé odpadávají. Jedni kvůli vyhoření, ještě častěji kvůli hlasovým problémům. Tím víc se pak kousnu a tvrdě na sobě pracuju. Jenomže mám jednu výhodu. Není v mojí branži moc zpěvaček, které by měly naprosto fungující rodinu se dvěma dětmi. To je klad, který je třeba si stále uvědomovat, a člověk se musí umět radovat z každé maličkosti. Naše branže je strašně tvrdá, musí se makat a když jednou zklamete, tak si vezmou někoho jiného.

Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?, foto Ivan Malý Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?foto: Ivan Malý
Děláte to už pouze z pragmatismu, kvůli rodině? Ale to se přece nedá dělat jen pro prachy nebo pro pochybnou slávu. To by byl děsivý nepoměr k tomu, co se kvůli výsledku musí vydržet. Jestli to není vyváženo vnitřním uspokojením ze zprostředkování hudby, tak by to bylo jenom prázdno. Jsme pouze prostředníkem mezi skladatelem a lidmi. Naším úkolem je předat to co nejlíp a pokud možno tak, jak si to autor přál. O to se vždycky snažím a snad se mi to většinou daří.

Vraťme se do Čech. V sezoně 2011/2012 jste rezidenční zpěvačkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Není to žádná formalita, neboť budete zapojena do čtyř projektů. Proč jste přijala nabídku FOK? V první řadě mám s tímto orchestrem také výročí. V prosinci 1986 jsem s nimi měla první symfonický koncert a dělali jsme Sommerovu Vokální symfonii, kterou FOK uvede příští rok v březnu. Je to fascinující dílo a pro můj naturel ideální – hudba a text v rukou sólisty, recitátora, sboru a samozřejmě dirigenta skýtají obrovské vyjadřovací možnosti... Přijde smrt a bude mít tvé oči – to zamrazí! Vlastně moje kariéra koncertní pěvkyně začala právě Sommerem. Tehdy mě to tak vzalo, že jsem se vědomě vydala i touto cestou a nikdy mi už nestačila jen opera... Sommera bude dirigovat Petr Altrichter a to je pro mě bonus. Je to výborný dirigent a máme velmi pěkný vztah. Myslím, že Petr je pro takovouto hudbu ideální volba. Moc se na to těším!

Navíc jejich nabídka se mi líbila a Petr Daněk z FOK umí dobře postavit programy. Vezměte si jen můj recitál 13. listopadu, který bude hodně pestrý. Lidé tam uslyší muziku od Monteverdiho a Contiho až po Stravinského a Ebena... A když budu hodně upřímná – byl jedním z těch, co po Rusalce nepřecházel na druhý chodník, aby mě nemusel zdravit. A že jich byl plný pytel!

Svou roli v mém rozhodování sehrály i hezké vzpomínky na spolupráci s FOK. Zpívala jsem u nich dramaturgicky zajímavé věci – Píseň o zemi, písně z Vojcka, Zemlinského... bylo toho za ta léta hodně.

V březnu budete mít v rámci FOK v kostele sv. Šimona a Judy víkendový mistrovský kurs. Jak to bude probíhat? Je to interpretační kurs – interpretace písně, frázování, vztah slova a hudby; nebudu řešit technické nedostatky. Bude to dialog nebo možná trialog – masterclass v oboru německé pozdněromantické písně, tedy doba Wagnera, Mahlera, Strausse, eventuálně raného Schönberga. U klavíru bude Vojtěch Spurný, zatím je asi 15 přihlášek a moc se na to těším... Něco podobného jsem dělala na festivalu Schleswig-Holstein v roce 2004, tam to ovšem byla česká píseň, od Dvořáka po Slavického.

Nemáte chuť učit pravidelně? Bavilo by vás to? Zatím na to nemám čas, ale už jsem na německých školách sondovala možnost profesury. Zájem sice je, ale tam, kam bych chtěla nejvíc, to bude aktuální nejdříve za dva tři roky... Nejvíc mě baví právě předávání zkušeností z interpretace. Navíc by mi to i pomohlo. Protože bych byla přinucena pojmenovat, co technicky dělám. Učení může být pro vyučujícího blahodárné.

Sezona FOK slibuje v prosinci koncert, kde budete zpívat i Haydnovu Ariadnu. Je to hudba, kterou běžně neděláte. Copak Haydna, ale dokonce i Purcellovu Dido... To je ale přesně to, o co dramaturgii šlo. Tam nejde o mě, i když jsem známá tvářička, ale o ženský hlas. Ukázat v rámci daného hlasového oboru spektrum možností ženského („rezidenčního“) hlasu. Myslím, že to bude pro lidi hodně překvapivé. Například swing tam bude prezentován způsobem, jaký Praha možná ještě neslyšela. Ale nebude tam atonalita (hluboký, dlouhý smích). Samozřejmě se pokusím to zazpívat stylově, ale ne „autenticky“. Když s tím Vojta (Spurný) začne, tak ho vymezím. Naštěstí mě nikdy nenutí do něčeho, co by se mi příčilo. Třeba do „autentických“ barokních boulí...

Když má člověk dobrou techniku, spolehlivý základ a má v hlavě jasno, tak asi není problém přehodit z Mahlera výhybku na Haydna? Asi ne. Vyrostla jsem na Mozartovi, což není od Haydna daleko. Spíš jsem zvědavá, jak dopadne Purcell. Naposledy jsem jej zpívala na konzervatoři při zájezdu do Bayreuthu.

Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?, foto Ivan Malý Dagmar Pecková - Co je vlastně důležité?foto: Ivan Malý
Češi vlastně vůbec nic nevědí o vašich aktivitách v cizině. Co tedy dělá Dagmar Pecková ve světě? Vezmu-li nahrávky, tak letos vyšla už druhá nahrávka osmého Mahlera (smích) , tentokrát live z turné po Austrálii a Novém Zélandu s Vladimirem Ashkenazym a Sydney Symphony, natočila jsem druhého Mahlera s dirigentkou Simone Young, Ráj a Peri s Cambrelingem, Debussyho Utrpení svatého Šebestiána, Lisztovo Utrpení svaté Alžběty, účastnila jsem se nahrávky Tristana a Isoldy, vyšla reedice třetího Mahlera s Kentem Naganem... Doma se mi hromaděj cédéčka – no a co!... Dělala jsem spoustu Mahlerů – druhého, třetího, osmého, Písně o mrtvých dětech, Kouzelný roh, Dvořáka a tak dále. Nemá smysl tady uvádět telefonní seznam.

Co vás čeká? Už jsem mluvila o Brangäně a Waltrautě, kterou jsem ještě nikdy nedělala. Hodně času budu věnovat přípravě na koncerty pro FOK. A samozřejmě mě čekají koncerty v Německu. Je toho hodně a musím si dobře rozvrhnout síly.

Když už tolik let žijete s rodinou v Německu, máte německé občanství? Ne a ani jsem se o to nesnažila, protože to není důležité. Máme přece Evropskou unii a já jsem celým srdcem unionistka a jsem pro euro, které podstatně ulehčuje život. Jak se jednou rozhodnou moje děti, nechám na nich, ale nemyslím si, že by můj čtrnáctiletý syn chtěl mít v dospělosti české občanství.

Díváte se na dění v Česku zvenčí. Jaký je to pro vás pohled? Například na spor kolem opery v Praze. Na jednu stranu své kolegy chápu, že mají strach. Mají tady takový rybníček, do kterého jim cizinci, kterých je tady pomálu, nesahají. Na druhou stranu chápu, že je tady třeba udělat změny, něco sloučit, že je třeba šetřit, ale nikdo neví, jako to dopadne, jestli to bude fungovat a nebude z toho nakonec paskvil.

Znáte dobře německý operní provoz. Jak funguje? To je různé. Berlín má tři opery, Mnichov dvě, Hamburk a Drážďany jednu. Více operních divadel v jednom městě však může fungovat jen na bázi tvrdé konkurence. Co se týká vnitřního provozu, tak divadla velikosti Wiesbadenu nebo Braunschweigu přijmou zpěváky na tři roky, nechají je zpívat pětkrát šestkrát týdně různé obory, uřvou se, divadlo je vyhodí a přijme novou várku. Je to strašný, ale je to tak. Globální konkurence je děsivá. V pražském Národním divadle je hodně talentovaných zpěvaček a jaký mají perspektivy? Myslíte, že na ně někdo na Západě čeká? Doba Domanínské, Hakena, Žídka a dalších, kdy vedení zohlednilo vývoj zpěváka a čekalo se, až do určité role dozraje, je nenávratně pryč.

Mají v Německu orchestry, sbory a sólisté trvalé smlouvy? Ano, ale záleží na tom, jestli se překoná v angažmá hranice 15 let. Až potom máte existenční jistotu. Ne každé vedení divadla je tak moudré, aby si tam dobrého sólistu nechalo. Běžně se stává, že vám třeba po 14 letech neprodlouží smlouvu.

Od roku 2005 jste členkou umělecké rady festivalu Pražské jaro. Teď váš mandát končí. Mělo to nějaký smysl? Snad ano. Na schůzích jsem mohla sdělovat svoje zkušenosti s určitými lidmi, upozornit na zajímavé zpěváky nebo dirigenty...

A vyslechli vás? No, aspoň si to zapsali (smích). Ale vážně – snad to smysl mělo... Vždycky jsem se snažila vyhnout hvězdám typu Deutsche Grammophon, protože ty doporučení nepotřebují. Když jsou peníze, tak se po nich chňapne vždycky. Upozorňovala jsem na lidi, kteří se mi zalíbili, byli něčím zajímaví. Často to však byla jména, která nikdo neznal, a každý festival se snaží mít vysokou prodejnost, kterou zaručují hvězdy. Dala jsem na stůl i pár jmen dirigentů jako například Krzysztof Urbański, Vasily Petrenko nebo Sylvain Cambreling, tak se to třeba někdy projeví.

Máte ráda změnu v životě? Jaké konstanty jsou pro vás důležité? Změnu ráda mám, ale je otázka, jestli je vždy dobrá. Někdy je lepší se držet „svého kopyta“. Párkrát v životě jsem zvolila změnu a jak to dopadlo!? A pak to bolí a strašně těžko se to napravuje. Těch třicet let bylo jako na houpačce.... Ptal jste se na konstanty. V životě je to přirozeně rodina. V hudbě jsou to písně. Od přírody je k tomu můj hlas předurčen. Odpovídá tomu jeho charakter i můj vnitřní svět. Písní předám daleko víc nežli operní árií. A i když se bráním tomu věřit, tak jako by to byl osud. A mým osudem je německá píseň. Jsem si jistá, že kdybych šla na počátku italskou cestou Verdiho a Pucciniho, byla bych nešťastná. A to nejsem. Je přede mnou ještě hodně dobrých let.

Takže Pecková ještě není out? Ne. (smích) 

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.