V dnešním vizuálním digitálním světě má svoje místo v prezentaci klasické hudby i televize. Její význam se nesnižuje, jak prorokovali leckteří kulturní „prognostikové“, ale v multifunkčním světě, kdy se dostane signál už i do mobilů, bude pozice tohoto v budoucnu plně interaktivního média spíše posilovat. Česká televize, která má šíření kvalitní kultury na rozdíl od komerčních stanic v popisu práce, dala mezi 24. prosincem a 1. lednem klasické hudbě až překvapivou důležitost. Ne vždy bylo vše špičkové, ale jak říkává jeden můj kolega: co chcete od chuďoučké televize s vedením a prioritami, jaké má? Série pořadů hodných ocenění se rozjela na Boží hod vánoční zdařilými profily Plácida Dominga a Renée Fleming, a aby toho nebylo málo, tak večer zpívala vánoční pastorely Lucia Popp a v prime timu uvedl 2. program ČT výbornou produkci Offenbachovy opery Velkovévodkyně z Gerolsteinu. Skutečné hudební gurmánské hody nabídla ČT na Štěpána, kdy byly na pořadu profily dalších dvou pěveckých hvězd: Kiri Te Kanawy, která byla v zenitu v první polovině 90. let, a Cecilie Bartoli, pro niž začalo vrcholné období kolem roku 1999. Největším zážitkem pro mě byly dva po sobě jdoucí a přitom diametrálně rozdílné pořady: Nejprve záznam umělecky i marketingově velkolepé pěvecké show z Baden Badenu v čele s Annou Netrebko, která byla zajímavější nežli záznam koncertu z Hudebních slavností Emy Destinnové nebo Novoroční koncert Vídeňské filharmonie, a poté neokázalý, upřímný a režijně na naše poměry výborně zvládnutý portrét sopranistky Martiny Jankové. Navíc v podvečer uvedla televize líbezné hudební koledování – 14 let starý pořad skupiny Nerez se Zuzanou Navarovou.
Po těchto hudebních hodech, které většinou potěšily sluch, zrak i duši, přišlo lednové vystřízlivění, vstup do nové ekonomické reality. Mimo jiné čtyřprocentní změna v sazbách DPH totiž nezamává jen vašimi nákupy, ale může mít vliv i na život určité části společnosti, pro kterou je k existenci na tomto světě nutností hudba. Oslovil jsem několik institucí a zde jsou jejich reakce.
Pražské Národní divadlo je za vodou, neboť zvýšení snížené sazby DPH se nedotkne ceny vstupenek. Je totiž v této oblasti od DPH osvobozeno. Dotkne se jej však zdražení vody, tepla, elektřiny, ubytování, takže částečně navýší ceny vstupného na vybrané tituly a akce, nesdělilo však, jaké to budou. V podstatě totéž říká ředitel Pražské komorní filharmonie. Zvýšení cen vstupenek by bylo ovšem aktuální až od příští sezony; pouze by však „dostihli“ cenovou hladinu ostatních orchestrů. Radim Otépka upozorňuje, že „zvýšení DPH u služeb je v rozporu s politikou zvyšování vzdělanosti a kulturnosti národa“. (Že by skutečně taková politika existovala?) A dodává: „Možné zdražování kulturně veřejných služeb se může projevit snížením jejich prodeje či nákupu, neboť české společnosti podnikající a působící v kultuře mnohdy nemají oproti subjektům v jiných oblastech moc možností pokles svých tržeb či výnosů kompenzovat jinou činností.“ Aby toho nebylo málo, tak Pražskou komorní filharmonii čeká v roce 2008 razantní změna. Ztratí sídlo orchestru a zoufale, a zatím marně, shání nové vhodné prostory… Ekonomická náměstkyně FOK to říká natvrdo: „Zvýší se naše náklady o navýšení sazby DPH z 5 % na 9 %, neboť v hlavní činnosti si nemůžeme nárokovat odpočet DPH.“ Jestliže průměrná cena vstupenky bez výchovných koncertů byla 124 Kč, tak budoucí bude 150 Kč, to jest navýšení o cca 20 %. Podle FOK ekonomické změny hudebnímu životu nepomohou, lidé budou více šetřit a začnou u kultury. Navíc je prý možné, že dojde i k úbytku jejich abonentů, protože velkou část tvoří důchodci, které postihnou změny nejvíce. A jaká je reakce českého orchestrálního rodinného stříbra – České filharmonie? Přes racionalizační opatření na ně dopadne zvýšení cen energií o 15 %, což bude organizaci stát kolem 1 milionu Kč. Potěšitelné je, že se to téměř nedotkne filharmonického publika, protože průměrné ceny vstupenek (orchestrální – 400 Kč, komorní – 150 Kč), vyjma nákladných projektů roku 2008, zůstanou stejné.
Jestli se sníží návštěvnost koncertů a operních představení, zda-li dojde k úbytku studentů základních hudebních škol, bude záležet mimo jiné i na tom, jestli ekonomické změny přinesou víc pozitiv nebo negativ. Nicméně plíživá „racionalizace a restrukturalizace“ podpory umění (viz snížení budgetu pro FOK nebo Státní operu, odklon některých soukromých subjektů od podpory hudby ve prospěch sportu a všeho, co souvisí se zdravím kypícího mládí) nabízí otázky, na které se jistě časem dočkáme odpovědí.
