čtvrtek, 30. leden 2020

Corina Marti: Má interpretace je prý romantická, ale já to považuji za kompliment

Napsal(a) 

Corina Marti, foto Dirk Letsch Corina Martifoto: Dirk Letsch

U příležitosti příprav koncertu a natáčení nového CD vycházejícího z výzkumu muzikologa Jana Ciglbauera k hudebnímu životu na pražské univerzitě na přelomu 14. a 15. století, přijela do Prahy v září loňského roku uznávaná pedagožka, badatelka a interpretka středověké hudby Corina Marti, aby spojila své síly se Scholou Gregorianou Pragensis pod vedením Davida Ebena.
Povídáme si v teple malé pražské kavárny nad dobrou kávou ještě před koncertem a následným natáčecím maratonem. Corina Marti, vždy plná energie, vypráví o svém životě se starou hudbou, co ji k ní přivedlo a co ji u ní drží. Příběhy z dětství střídají současné úspěchy, vše se nese v rozverném duchu, v němž neustále osciluje mezi smrtelně vážným, ironií a nadhledem.

Nejste v České republice poprvé. Co vás do Prahy tentokrát přivedlo? Při práci na mezinárodním projektu HERA Sound Memories (viz seriál Paměť a tradice v evropské hudební kultuře pozdního středověku a raného novověku, který vycházel v Harmonii od listopadu 2018 do srpna 2019 – pozn. red.) jsem se blíže poznala s muzikology Davidem Ebenem, Lenkou Hlávkovou a Janem Ciglbauerem, do Prahy jsem nyní přijela proto, abychom v naší spolupráci pokračovali. Je pro mě nesmírně inspirující dozvědět se více o tom, jakou hudbu provozovali studenti na univerzitách a na jaké nástroje hráli. Fascinuje mě možnost nahlédnout do celého spektra repertoáru a dozvědět se úplně nové věci.

Je pravda, že na univerzitách byly jako jediné povoleny právě klávesové nástroje? Pokud jde o pražskou univerzitu, o níž v tomto ohledu můžu mluvit blíže, předpokládáme, že tomu tak skutečně bylo. Již jen z estetického hlediska, sedící hráč u klávesového nástroje působí mnohem elegantněji a sofistikovaněji než třeba hráč na zobcovou flétnu. V 15. století se, pokud jde o univerzity, jednalo o čistě mužskou společnost. Hra na klávesové nástroje, tedy zejména clavisimbalum, měla hned několik kladů. Umožňovala hru více hlasů najednou a tím usnadňovala improvizaci na známé melodie. Byla také velmi cenným pomocníkem ve výuce, například pro studium pythagorejského ladění. Z pramenů dokumentujících život na krakovské univerzitě víme, že tamní studenti se učili hrát na klávesové nástroje. Pro cvičení používali clavichord rozšířený o pedály, protože přístup k varhanám v kostelích byl omezený, jako je tomu ostatně i dnes.

Vy sama hrajete na clavisimbalum a na organetto. Můžete nám tyto nástroje přiblížit? Organetto jsou malé ruční varhany, na které se hraje jednou rukou, druhou se pohání měch. Jejich zvuk je hlasitější než u clavisimbala. Na to hraji častěji, je to takové malé cembalo, jeho zvuk mám nejraději. Můj nástroj je vyrobený na základě intarzie dochované na Istrii. Jeho tvar odpovídá dochovanému vyobrazení, mechanika je vyrobena na principu cembalové mechaniky, tedy obsahuje dřevěné sloupky s trsátky, ale bez dusítek. Dusítka jsou totiž poprvé znázorněna až na počátku 16. století (1514) na intarzii v jednom z janovských kostelů. V té době se také podstatněji měnil hraný repertoár, stavba nástroje se mu tak přizpůsobila. Můj nástroj má rozsah necelé tři oktávy a byl vyroben tak, aby byl spolehlivý pro cestování, vejde se například na sedadlo v letadle. Spojili jsme znalost dobových pramenů s možnostmi současného použití, tak jak by postupovali i doboví stavitelé.

, foto Dirk Letsch foto: Dirk Letsch

Co vás vlastně přivedlo k hudbě? Když se vrátím do svého dětství, od chvíle, kdy jsem to vnímala, si pamatuji, že má maminka ráda poslouchala Braniborské koncerty Johanna Sebastiana Bacha. Mohlo mi být tak osm let, když jsem na jednom koncertě slyšela concerto grosso, v němž hrál v sekci bassa continua hráč na spinet – byl to ten moderní spinet, žádná kopie dobového nástroje – přesto mě jeho zvuk naprosto uchvátil. Celý koncert jsem ho s úžasem pozorovala, ostatní nástroje jsem vůbec nevnímala. Potom jsem své mamince řekla, že to chci dělat. Moje maminka nás děti seznamovala s uměním, ale nikdy si nemyslela, že by se z nás umělci stali. Chtěla z nás mít něco pořádného – učitele, doktory, inženýry. Ale já ji tak dlouho terorizovala, až jsem si svůj sen splnila. Začínala jsem hrou na klavír a na zobcovou flétnu, ta mě ostatně nikdy neopustila. Jsem moc vděčná za to, že jsem prošla důkladnou školou klavírní hry se všemi technickými obtížnostmi. V šestnácti letech jsem začala v Luzernu studovat cembalo a stále pokračovala v zobcové flétně.

Čím se aktuálně zabýváte? Mou skutečnou láskou je středověká a renesanční hudba, občas si ale ráda zahraji i barokní repertoár. Loni jsem například na bachovském festivalu hrála program sestavený z děl Johanna Sebastiana Bacha a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Hrála jsem na klavichord a moc mě to bavilo. Říkají o mě, že má interpretace středověké hudby je příliš romantická, já to ale považuji za kompliment. Pro mě je totiž každá hudba romantická, Mendelssohnova mě velmi oslovila. Příští rok mě čekají další dva projekty s Bachovou hudbou. Velmi ráda hraji také renesanční hudbu, ale tou největší láskou zůstává hudba středověká.

Jaký je váš vztah k České republice? Nepřijela jste sem poprvé, že? Ano, nejsem tu poprvé, dokonce tu mám i jednoho studenta. Vždy jsem tady moc ráda. Je třeba neuvěřitelné, že tu lidé pijí pivo o polední pauze před natáčením – co se na tom nedá milovat?

Co si myslíte o současné scéně staré hudby? Dělat starou hudbu bylo vždycky trošku „existencialistické“, v současné době se to stává jakýmsi „mainstreamem“. Hlavně v barokní hudbě se používají dobové kostýmy, interpretace se unifikuje, hraje se stejný repertoár. Podobně se to děje se středověkou hudbou. I někteří mí studenti přicházejí a hrají skladby, které jsem hrála já sama, a myslí si, že je to pro clavisimbalum nebo pro zobcovou flétnu... opakují stejný repertoár, jako když hrajete stále ty samé skladby barokních mistrů. To je stejné jako kdybychom nikdy nezkusili nová jídla. Nejsme speciálnější než lidé, kteří hrají Rachmaninova, ale je fajn přinášet něco nového, zkoušet to. Je přece škoda dělat stále stejné věci dokola.

Corina Marti je mezinárodně uznávaná interpretka staré hudby. Na slavné Schole Cantorum Basiliensis vyučuje zobcové flétny a historické klávesové nástroje, specializuje se na hudbu pozdního středověku. Na posledním ročníku Mezinárodní letní školy staré hudby ve Valticích vedla třídu zobcových fléten a středověkých ansámblů. Kromě frekventantů těchto kurzů zanechává Corina Marti v České republice svou pedagogickou stopu také na „flétnových vnoučatech“, žácích svého bývalého studenta z Basileje Jakuba Kydlíčka.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2020 (koupit).

Nejnovější od Jana Franková

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.