pondělí, 21. leden 2013

Contempuls 2012 – malé výročí

Napsal(a) 

Conrad Harris & Daan Vandewalle, foto fotoKarel Šuster Conrad Harris & Daan Vandewallefoto: fotoKarel Šuster

Pražský festival soudobé hudby Contempuls se letos konal již popáté a dospěl tak k půlkulatému výročí, k němuž je slušno mu poblahopřát. A zdaleka nejen formálně: všechny dosavadní ročníky byly úspěšné, podnětné, inspirující. Přinesly do Prahy spoustu nové, většinou dosud neznámé hudby a s ní i řadu znamenitých interpretů, kteří se touto hudbou s nejvyšším zaujetím a na vysoké profesionální úrovní zabývají. Festival, dodržující pravidelný listopadový termín svého konání, přinesl letos celkem osm koncertů ve čtyřech večerech. Drtivá většina z nich se konala většinou opět v „domácím prostředí“ holešovické La Fabriky, která se stala už popáté nanejvýš příjemným útočištěm sympaticky stoupajícího počtu zájemců o tuto nevšední hudební oblast. Nepochybně má Contempuls dnes již i své posluchačské zázemí tvořené jednak „zdravým jádrem“ pravidelných a věrných návštěvníků jednak proměnlivým, leč početně narůstajícím (samozřejmě v limitech kapacity sálu, což je, nemýlím-li se, cca 200 posluchačů) „obalem“ tohoto jádra – tedy zájemci, kteří přijdou buďto cíleně na to, co je z programu eminentně zajímá nebo posluchači motivovanými prostou zvědavostí, žádostivými něčeho nevídaného a neslýchaného. Na všechny se doposud pravidelně dostalo a platí to i pro letošní půljubilejní, pátý ročník.

Dramaturgie letošního Contempulsu se držela vytýčených zásad, tj. především nenapodobovat jiné akce tohoto typu, přinášet hudbu poctivou i zajímavou, v našem prostředí zpravidla vůbec poprvé uvedenou a v podání stejně poctivých a stejně zajímavých interpretů. Další stabilní rys dramaturgie, totiž uvádět novinky (včetně těch absolutních, tedy premiér) byl rovněž zachován. Světové premiéry byly v programu letošního Contempulsu celkem čtyři, nicméně převážná většina zbývajícího repertoáru měla zde minimálně svou českou premiéru, jak už tomu na Contempulsu zpravidla bývá. Festival samozřejmě nemohl opominout letošní dvojí jubileum Johna Cage a připomenul ho dvěma díly z „klasického repertoáru“, konkrétně Cageovou Music of Changes a Feldmanovou dedikační kompozicí For John Cage (od jejíhož vzniku uplynulo mimochodem letos 30 let).

První. koncert (respektive dvojkoncert – tato dramaturgie patří rovněž k invariabilním devizám festivalu; 6. listopadu 19,30 a 21,00, La Fabrika) byl ve znamení americké hudby.

První koncert vyplnila Cageova Music of Changes, v autorově uměleckém vývoji přelomové dílo z roku 1951. Přednesl jej interpret v současné době z nejpovolanějších – německý klavírista Steffen Schleiermacher a hrál ji znamenitě, především s imponující úhozovou kulturou (např. ve srovnání s dnes již klasickým pojetím Tudorovým). Právě tak dobře promyšlená i zažitá a sugestivně předvedená byla i jeho práce s časem a zvukovým prostorem. Schleiermacherovo pojetí tak dospělo k celkově větší ostrosti zvukových kontur jednotlivých ploch (při srovnávání s pojetím Tudorovým se snažím zohlednit technické parametry jeho nahrávky z počátku padesátých let). Dnes již klasické dílo, součást repertoáru mnoha světových klavíristů vyznělo znamenitě a tím možná i dále upevnilo svou pozici repertoárového kusu, hodného pozornosti dalších interpretů i posluchačů.

Ronald Šebesta, Miki Skura, Jozef Lupták, foto Karel Šuster Ronald Šebesta, Miki Skura, Jozef Luptákfoto: Karel Šuster

Letošnímu Contempulsu dominoval (ať už záměrně nebo pouhou shodou okolností) klarinet a basklarinet – oblíbený nástroj moderních skladatelů pro své snad nekonečné technické, zvukové i výrazové dispozice. Projevilo se to už ve druhé půli prvního večera, v níž od 21 hodin vystoupil americký soubor Talea Ensemble s celkem pěti skladbami pěti autorů mladší generace, vzniklými až na jednu výjimku v posledních dvou letech. Dvě z nich si zde odbyly svou premiéru. Ve skladbě Alexe Minceka Color Form Line II pro flétnu, klarinet, hoboj, fagot, lesní roh, klavír a bicí je hodně repetitivnosti v tutti ansámblu, konfrontované se sólovými pasážovými úseky jednotlivých sólových nástrojů. Klasické echové kvinteto je od přirozenosti soubor velmi barvitý a Mincekova skladba tuto jeho dispozici rozvinula do veliké barevné šíře s množstvím nevšedních prvků artikulačních, témbrových, dynamických – a rovněž rytmických, které v autorovi potvrdily i zkušeného jazzmana. První premiérou programu byla Tautology and Translation pro klarinet, violoncello, klavír a bicí Erica Wubbelse. Autora jsme na Contempulsu zažili už potřetí - předtím dvakrát jako klavíristu: v roce 2009 se saxofonistou E. Gattegnem a v roce 2011 při provedení skladby Voices and Piano P. Ablingera. Dost možná, že pojem „tautologie“, který byl východiskem Ablingerovy skladby, inspiroval Wubbelse i jako skladatele. Dal jsem si tu práci a porovnal jsem dodatečně nahrávky obou skladeb a soudím, že u Wubbelse jde o další autorské rozpracování principu tautologie jako duplicity eventuálně multiplicity v komunikaci. Je to jeden ze zásadních problémů možností i nedostatků v systému lidské komunikace, který už dávno exponoval tak sugestivně např. Mahler a který je jednou z klíčových Ariadniných nití umění 20. století, kdy do popředí komunikace stále výrazněji vstupují právě ony problematické momenty. Wubbelsova hudba je opět hodně repetitivnosti, forma dosti pěvně fixovaná a zřetelně vytvarovaná. V popředí je klarinet s množstvím nevšedních zvukových odstínů – ve 2. části zní místy jako dydžerydú, což mi s myšlenkovým východiskem díla velice konvenovalo. Huck Hodge se představil druhou premiérou večera: Tetzahuiti – Two scenes from the Aztec book of omens pro komorní soubor. A opět jiná autorská poetika, vyvolávající (alespoň u mne) pocit jakoby staršího stylu 80., možná až 70. let. Faktura je tradičnější, evolutivní, repetitivnosti minimálně. Ansámbl je pojat en bloc tradičněji, zní převážně jako malý komorní orchestr. Výsledkem je ovšem hudba poslechově velmi příjemná, působící v daném kontextu žádoucím, oživujícím kontrastem. Erin Gee představila svou kompozici s příznačným názvem Mouthpiece: Segment of the 4th Letter pro basovou flétnu, klarinet, violu, kontrabas a bicí (2007). A opět šlo o jinou metodu netradičního zacházení s nástrojem jako generátorem zvuku. Ukazuje se, že varieta možnosti tvorby a artikulace zvuku je nepřeberná. Je to zkrátka oblast, v níž lze stále nacházet nové kvality a doslova nové zvukové zážitky. Flétna a hlavně klarinet jsou v tomto ohledu v popředí zájmu a pro mne je to další z postupně přibývajících dokladů o výjimečném postavení klarinetu (včetně basklarinetu) v programu letošního Contempulsu. Skladba Erin Gee přináší poslechově hudbu velmi subtilní, neokázalou, vzbuzující představu jakési zvukové pavučiny. Olga Neuwirth, nejstarší autorka programu a zároveň jediná původem neameričanka (má-li toto hledisko dnes ještě vůbec nějaký smysl) předvedla skladbu z roku 2001 s názvem Torsion: transparent variation pro fagot a (osmičlenný) ansámbl. Je to virtuózní kompozice kladoucí mimořádné nároky na fagotistu (původně psáno pro Pascala Galloise). Tentokrát hrál sólový part stejně bravurně fagotista souboru Talea Adrian Morejon. Inspirace vzešla z výtvarného umění, konkrétně plastik Nauma Gabo. Přehrál jsem skladbu několika našim mladým fagotistům a potěšilo mne, že u nich vzbudila opravdový zájem, takže se možná dočkáme i jejího českého nastudování. Stálo by to za to!

Druhý koncert – 9. listopadu kostel sv. Vavřince. Výjimečné intimní prostředí bylo velmi vhodné pro niternou kompozici Mortona Feldmana For John Cage (1982). Zcela zaplněné auditorium ji vyslechlo v sugestivním podání amerického houslisty Conrada Hartuse a téměř již „rezidentního“ interpreta Contempulsu, belgického klavíristy Daana Vandervalle. Typický plod zralého Feldmana se všemi příznačnými atributy vyžaduje od interpretů mimořádnou koncentrovanost na každý detail a současně mimořádnou trpělivost při přesném načasování každé sebemenší proměny záměrně a zdánlivě monotónní faktury skladby. Koncert byl doplněn ještě projekcí filmu Pollock Painting (1951) s hudbou tehdy mladého M. Feldmana. Docela dobrá příležitost pro nestandardní porovnání Feldmanova raného a pozdního stylu.

Ensemble Mosaik, foto fotoKarel Šuster Ensemble Mosaikfoto: fotoKarel Šuster

Třetí koncert (opět dvojkoncert) - 16. listopadu 19,30 a 21,00 La Fabrika. Od 19,30 vystoupil

český soubor MoEns s jedinou, rozsáhlou skladbou polského klasika NH Henrika Nikolaje Góreckého (jehož nedožité osmdesátiny si připomeneme v příštím roce) Recitativi e ariosi „Lerchenmusik“ pro klarinet, violoncello a klavír op. 53 z roku 1984. Góreckého hudební řeč je zdánlivě tradičnější, její autorský výklad je ovšem nanejvýš osobitý a navíc velice ústrojný ve stavbě (zde se nezapře rozený a osvědčený symfonik). Provedení MoEns by se možná daly vytknout některé drobné koordinační a artikulační nepřesnosti, ale v celkovém pojetí díla bylo jejich podání nanejvýš uspokojivé a přesvědčivé. Druhou část 3. koncertu (od 21,00) obstaral německý Ensemble Mosaik, další ze smíšených komorních souborů typu Talea Ensemble. Hráli celkem čtyři skladby z let 1998-2011. Další ze „smíšených“ komorních ansámblů typu Talea Ensemble s možností variabilního obsazení. Čtveřici skladeb jejich programu zahájila kompozice španělského autora střední generace Héctora Parry Early Life pro hoboj, klavír a smyčcové trio (2011). Další typický příklad moderní skladby inspirované mimohudební tematikou, kterou autor shledal schopnou nějakého převodu do světa akustických jevů. V tomto konkrétním případě je to pokus o hudební ztvárnění jedné z mnoha teorií o počátcích života na Zemi. Jako vždy jde i zde o individuální autorské paraely, jejichž pochopení je sice bez znalosti autorského komentáře k dílu takřka vyloučené, ale jejichž čistě hudební logika je většinou zřejmá, což by u hudebního díla mělo koneckonců dostačovat. Tady jde především o proces postupného zapojení zvuku hoboje do poněkud fádního zvuku klavíru a smyčcového tria. Působí to skutečně jako oživující prvek, onen „genetic takeover“ jedné z moderních ontogenetických teorií. Při poslechu dominuje zvuk smyčců a klavíru na do jejichž prostředí vstupuje hoboj jako „dvojnásobný sólista“: virtuos (technicky i výrazově náročný part) a individualista, zasahující svými monologickými vstupy do ustavičného kolektivního dialogu smyčců a klavíru. Velmi dobře promyšlené, neméně dobře vystavěné Ohlas byl po zásluze nadšený! Příslušník střední generace Enno Poppe se představil skladbou Trauben pro housle, violoncello a klavír (2005). Jeho práce se zvukovým materiálem klasické komorní sestavy se opět analogicky vztahuje k přírodním vývojovým (event. nevývojově dynamickým) procesům - tu chaoticky, tu uspořádaně proměnlivým a takto převedeným na hudební procesy v rámci stanoveného zvukového mikrosvěta. Klasická, zvukově dosti homogenní a současně do dvou hlavních vrstev rozdělená sestava je ve skladbě osobitě uchopená ve směru působivého, proměnlivého dialogu obou hlavních zvukových vrstev.

Z díla dalšího německého autora střední generace Stefana Streicha zazněla skladba Sog pro flétnu, klarinet, klavír, housle a violoncello z roku 2006. A opět inspirace obecnými úvahami nad „panta rhei“ tohoto světa. Streich píše v autorském komentáři o jednom rudimentárním principu, jímž je „úder-dozvuk“, který má být energetickým zdrojem celé skladby. Nadto je zde údajně vizuální inspirace letícím hejnem ptáků s ustavičnou proměnlivostí obrazce. Poslechový dojem vyhodnotí tichou hudbu s velmi pozvolnou proměnlivostí témbrů a rejstříků a s ní představu plynoucích oblaků (spíše cárů mraků). To u zdařilé skladby rozhodně není málo – i když jsem se svou individuální odezvou do autorského komentáře poněkud nevešel. Závěrečná skladba Ensemble Mosaik, Hawking pro klavír, velký buben a šest nástrojů letošního pětasedmdesátníka Rolfa Riehma z roku 1998, má opět vysoce obecné filozofické východisko, v němž se vzájemně protínají kosmologie, komplexita, mytologie, politologie, sémantika etc. A nadto ještě problém geniality versus fyzické omezenosti (portrét fyzika Stephena Hawkinga promítnutý na perspektivu vesmíru). To, co lze ze zvukového obrazu vyhodnotit, je vztah omezenost-neomezenost, detail-absolutno, počátek-konec. Na jedné straně v umění nic nového, na stranu druhou opět nový, individuální autorský vklad.

Riehmova zvuková kosmologie dost výmluvně evokuje představu vesmírných dálav, hlubin kosmického prostoru s tušením tamních „megaudálostí“, představu harmonie i disharmonie sfér. Velmi dobré, vtahující do sebe neodolatelnou gravitační silou.

Gareth Davis, foto Karel Šuster Gareth Davisfoto: Karel Šuster

Poslední, 4. koncert (trojkoncert, 22. listopadu 19,30, 21,00 a 22,30 La Fabrika) zahájil basklarinetista Gareth Davis (Velká Británie) s velice zajímavým programem, který tentokrát sestoupil ve své myšlenkové obecnosti a objemnosti do zdánlivě nižších pater problematiky – orientoval se totiž na hudební průzkum klasických jazzových standardů – odtud také název jeho programu: The Standards Project. Je to doslova a do písmene experimentální průzkum za pomoci rozmanitých metod a technologií. A samozřejmě také rozmanitých autorských přístupů. Jednou z důležitých metod je improvizace. G. Davis je znamenitý a multižánrový jazzman a technologii improvizace rozvinul ve svém autorském projektu do velké šíře v šesti konkrétních projektech skladatelských. Dotyčné reinterpretované standardy jsou každému pohotově dostupné na internetu a porovnání originálů s Davisovou reinterpretací je tudíž o to lákavější. Neodolal jsem a výsledkem komparací je poznání, že moderní reinterpretace se pohybuje ve zcela jiných dimenzích, než aby bylo možné z přímého porovnání vyvozovat nějaké smysluplné poznatky. Takže na to rezignuji s konstatováním, že všech šest projektů přineslo doslova skvělý hudební a zvukový zážitek z interpretačního výkonu po okraj naplněného dokonalostmi všeho druhu. Jistou výjimku v celém projektu představovala novinka Petra Kofroně Sonetedu – třetí premiéra letošního ročníku. To je přísně organizovaná a detailně zapsaná skladba pro basklarinet a čtyři reálné hlasy (interpretované elektronicky), která od sólisty vyžaduje standardní připravenost a standardní hráčské reakce. Výsledkem je hudba doslova líbezná a další důvod k obdivování hráčské vyspělosti sólisty.

Ve druhé části koncertu (21,00) vystoupil slovenský soubor A NAP se třemi skladbami. Program uvedl výběr 5 částí z cyklu Antona Steineckera Notturni pro sólový cimbál (2001-2003). Přednesla ho znamenitě cimbalistka souboru Enikö Ginzery. Provedení představilo cimbál v pozoruhodně široké škále jeho zvukových (včetně malé preparace) i výrazových možností od mysteriózního klidu a snovosti až po vypjatou dramatičnost.

Luboš Mrkvička byl autorem čtvrté premiéry letošního ročníku: provedeny byly tři části variabilního Tria pro klarinet violoncello a klavír (2007-2012). Skladba v otevřené formě, jejíž jednotlivé části lze libovolně kombinovat. Poslechová zkušenost přinesla pocit živé, pestře proměnlivé hudby, jejíž standardní nástrojové obsazení vyvolává nestandardní množství asociací. O evidentních rysech otevřené formy poslechový dojem příliš neinformuje. Naopak: skladba působí uspořádaně a s promyšlenou a pevnou vnitřní strukturou, poukazující k archetypálním znakům evropské hudební struktury typu opus perfectum. To je pro mne jako posluchače jasně pozitivní zjištění a ani autora by to nikterak nemělo vyvést z míry.

Třetí skladba programu A Nap, Funeral Music for Mauricio Kagel (2009) pro klavír, cimbál a rušivé zvuky Petera Grahama, je velmi originální pietní připomínkou památky slavného argentinsko-německého skladatele. Skladba je to zvukově apartní, posluchačsky atraktivní, vystavěná přitom ze skromných hudebních prostředků včetně těch zdánlivě nejbanálnějších jako jsou prosté akordy terciové stavby. Materiálovým východiskem je údajně Kagelova pětiminutová drobnost pro pikolu a smyčcové kvarteto Pan (1985). Do Grahamovy libé pietní hudby pro klavír a cimbál ve druhé části jakoby nesměle, velmi výběrově a v nepříliš vysokém počtu pronikají „rušivé zvuky“ – konkrétní i elektronické, působící někdy jako náhodný civilizační akustický balast, jindy jako určité energetické impulzy burcující z apatie nebo z pouhého, v daném okamžiku nežádoucího, snění. O složité esoterické symbolice stojící nejspíš v pozadí tohoto díla už ze zvyku téměř nepochybuji, leč (je-li tam) jsem ji neodhalil. Co na tom? I tak to byl nanejvýš příjemný poslechový zážitek.

Závěr čtvrtého koncertu a zároveň celého festivalu obstarala zhruba půlhodinová hudebně akustická performance dua Gareth Davis & Machinefabriek. Šlo de facto o druhou improvizační produkci britského basklarinetisty společně s holandským multiumělcem jménem Rutger Zuydervelt, pracujícím především s elektronikou a technicky zpracovaným zvukovým materiálem velmi rozmanitého charakteru a původu. Na tomto koncertě společně s G. Davisem improvizovali na skladbu italského autora Salvatore Sciarrina Let my die before I wake z počátku osmdesátých let. Produkce působila analogicky s postupem reinterpretací jazzových standardů v Davisově The Standards Project (což umožnila téměř bezprostřední konfrontace obou vystroupení). Přinesla opulentní, velmi diferencovanou zvukovost s náležitým gradačním tahem směrem k závěru. Věru působivé vyvrcholení závěrečného koncertu i celého festivalu. Pátý ročník Contempulsu se po mém soudu vydařil a jeho organizátorům jakož i všem zúčastněným autorům a interpretům za to náleží vřelý dík.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.