V jedenatřiceti festivalových dnech Concentu Moraviae proběhlo mezi třetím červnem a třetím červencem celkem 37 koncertů. V tomto počtu jsou organizátoři podle vlastních slov druzí za Pražským jarem. Dramaturgický podtitul České sny šel v hledání podstaty hudební českosti hluboko: připomněl rok české hudby, okolnosti jejího přijímání kdysi, v posledních desetiletích i dnes; důležitou souvislostí byly také nejnovější politické osudy našeho národa. Ve zbytku roku expanduje festival letos vůbec poprvé do většiny ostatních zemí Evropy. Vystupují takřka výhradně špičkoví mladí interpreti. Hrálo se ve zhruba dvaceti městech a vesnicích jižní Moravy a Vysočiny, i v nich však často pokaždé jinde. Koncerty byly slavnostní až pompézní i komorní a intimní.
Je známo, že člověk při psaní článku nerad vystřílí všechen prach hned na začátku. O jedno se však musím podělit už nyní: Většina našich reprezentativních hudebních festivalů je natolik stabilní svým místem či místy konání, typem dramaturgie (je-li jaká) a výběrem interpretů, že o nich není tolik potřeba psát a reflexi se podrobují především jednotlivé koncerty. Psát o Concentu Moraviae je však něco docela jiného, je to vlastně úplně naruby: Nejzajímavější věcí každého ročníku bývá dramaturgie, soulad znějící hudby s vybraným prostorem a několik „zcela nových“ interpretů, zatímco o všech koncertech kvůli jejich vysokému počtu a geografické velkorysosti (festival se koná na různých místech zhruba obdélníkového „rajónu“ o rozloze 170 krát 100 kilometrů) nelze ani zdaleka referovat, takže výběr je vždy trochu dílem náhody, časových možností a v neposlední řadě také tu více či méně úspěšným předvídavým kritickým vkusem pisatele.
V devíti dosavadních ročnících postupně docházelo ke zpestřování nabídky prostor vhodných ke koncertům. Podtitul „festival 13 měst“ odráží jakousi kulturní hrdost zúčastněných míst, jejich genia loci – to se ostatně nezapře ani v hlavním názvu, který lze volně přeložit třeba jako „souznění Moravy“. Podtitul se v souladu s tradicí a existujícím logem stále drží, nicméně zúčastněná města přibývají a zdá se to být ku zdaru celé věci. Překrásných sálů, síní, místností a chrámů pro komorní koncerty je na jižní Moravě opravdu hodně, horší je to s většími akcemi sborovými či orchestrálními. Organizátorům bohužel nepřejí patroni počasí, takže vloni i letos musely být koncerty naplánované „pod širák“ přesunuty do náhradních zastřešených prostor, mimo jiné i oba zahajovací. Mezi nejpůsobivější místa bezesporu patří zámecká knihovna v Náměšti nad Oslavou, chrám sv. Prokopa v Třebíči se sousedícím zámkem, dále zámek v Moravském Krumlově, kde se koncertuje přímo mezi rozměrnými plátny vystavené Muchovy Slovanské epopeje , zámky v Mikulově a v Rájci nad Svitavou a překrásný chrám Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova. I to je však zužující výběr, protože výčet všech magicky působících míst by byl ještě o mnoho delší.
Je škoda, že většinu publika tvořívají místní posluchači. Český posluchač je zvyklý za koncerty cestovat mnohem méně, než je v některých zemích západní Evropy zvykem, přesto však lze organizátorům vytknout, že se příliš nevěnují propagaci ve velkých městech (Brno, Praha) i na jiných místech, takže hudbymilovnému posluchači snadno unikne, že se vůbec něco děje. V prvních ročnících letos již osmiletého festivalu bylo této věci věnováno mnohem více péče. Naopak potěšitelný byl při pohledu do publika výskyt hudebních nomádů z ciziny daleké i sousední. Takový je totiž smysl festivalů: měly by být natolik přínosné, aby stálo za to do místa jejich konání přicestovat i zdaleka.
Concentus Moraviae je festivalem zaměřeným mimo jiné na starou hudbu. Bývalo zvykem, že jí patřil každý lichý ročník. Až letos dochází díky jubilejnímu roku české hudby k výjimce. Nikdy však nešlo o obecně pojaté „programové prohlášení festivalu“ typu „hudba baroka a klasicismu“, jímž bývá často maskována absence dramaturgického záměru a sklon k masovému vábení posluchačů. Zde je třeba upřesnit, že festivaly koncipované především jako velká událost nemusí být vůbec škodlivé ani „horší“ – ovšem pokud si nárokují umělecké vavříny, které jim nenáležejí, je dobré na to upozornit. Třeba právě proto, aby mohl být oceněn Concentus Moraviae, který je u nás dramaturgicky nejostřeji vyhraněným festivalem, v této míře bezkonkurenčně. Leckteré dřívější ročníky lze považovat za umělecké dílo i po této stránce. Mezi dramaturgy nejvíce vynikli Walter Labhart a Barbara Maria Willi . Při procházení archivu na webových stránkách festivalu člověk najde některá starší témata, která rozhodně stojí za zmínku. Vloni to kupříkladu byl průsečík dvou linií: Amerika – Evropa / Evropa – Amerika a 150 let židovských příspěvků ke světové hudbě . Z dalších pro ilustraci vyberme alespoň témata Morava a Vídeň v období baroka a klasicismu – Stará hudba moravské šlechty (2002) či hudba Francie z let 1889-1939 (1999). Užitečný je poznatek, že si umělci nemusí nutně sami diktovat repertoár a že je lze přesvědčit o tom, že programový záměr festivalu má přednost.
Do tohoto výrazně profilovaného a přísně dodržovaného rozjetého vlaku naskočil letos dramaturg Aleš Březina . Svůj záměr zformuloval do několika řádek, z nichž vybíráme: „…koncepce nebude zatížena metodologickou nevědomostí či jednostranností, pojme do sebe nové problémy a nové skutečnosti. (…) Jak lze dnes (lze-li vůbec) českou hudbu definovat a kdo všechno byl a je jejím tvůrcem? Jak lze vysvětlit mimořádné působení děl mnoha skladatelů z tohoto regionu a vstřícné přijetí těchto děl, které dnes vyzdvihuje spíše jejich ťuniverzálníŤ rysy než jejich lokální osobitost? Jaké odlišné vize ťčeské národní hudbyŤ měli jednotliví skladatelé, o jaké ťčeské hudběŤ snili?“ V úvodu ještě Březina upozorňuje na zkreslující pohled na českou hudbu, který panoval díky komunistům – mimo jiné kvůli vyzdvihování ideových aspektů a upozaďování hudby nesouladné s touto propagandou (třeba skladatelů židovských či německy mluvících). Svůj světový pohled na naši hudbu dává do souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie.
Tento navenek politický aspekt nelze považovat za nepatřičný: nejde tu o agitaci, nýbrž o důraz na náš návrat do západní sféry evropské civilizace, symbolizovaný právě tímto politickým krokem. Je nesporné, že se Březinovi podařilo sestavit úctyhodný český program. Podívejme se na něj však blíže, v souvislosti s jinými ročníky.
Výrazným rysem je převaha děl Bohuslava Martinů, který je Březinovou badatelskou i manažerskou specializací. Důraz na českého světoběžníka je pochopitelný, je-li koncepční. Můžeme se ale ptát, proč nebylo více pozornosti věnováno hudbě Aloise Háby, který svoji pevnou zakotvenost v národní kultuře obohatil o celosvětově originální postupy a na takto pojatém festivalu by byl rozhodně ozdobou. Dostal však jen nepatrný prostor – jednu zhruba pětiminutovou klavírní „suitičku“, Šest krátkých kusů op. 102 .
Objevem měla letos být neprávem opomíjená hudba jistého Jana Václava Křtitele Kalivody z první poloviny 19. století. Byly provedeny jeho dvě symfonie a množství drobnějších skladeb. Opomíjení žádné hudby není pozitivním jevem a je třeba je brát jako přirozenou věc – tak jako se vše živé rodí i umírá. Přesto je třeba Březinova slova o epochálnosti jeho odkazu zmírnit alespoň upozorněním, že u každé hudby je zapadnutí jevem, který má své rozličné příčiny. Nelze popřít, že u Kalivody to přinejmenším zčásti byly i příčiny umělecké. I přesto je třeba objev dávno již zapomenuté hudby, v mnohém zajímavé, ocenit jako přínos.
Odpovědnost za dramaturgii nemá jen její autor, ale vlastně také sama hudba, z níž se vybírá. Oceňme důraz položený nikoliv na zaručených a úspěšných kouscích, nýbrž na z toho či onoho důvodu poněkud náročnějších skladbách. Na některých koncertech však bylo zřejmé, že program je ve svém celkovém vyznění poněkud slabší, přestože se dramaturgie činila. Jako jeden příklad za všechny uveďme recitál Magdaleny Kožené v moderním chrámu v Hustopečích (Rösler, Mozart, V. Novák, Eben, Schulhoff, Mahler; doprovázel Karel Košárek ). Navzdory fantastickému projevu sólistky celý program působil, jako kdyby se pořád na něco čekalo, přičemž pouhé tři závěrečné Mahlerovy písně splnily očekávání pouze zčásti.
Interpretačních zážitků bylo vskutku mnoho a z již uvedených důvodů je jejich hodnocení nutně výběrové. I přesto došlo k několika zajímavým srovnáním. Na zahajovacím koncertě v jízdárně náměšťského zámku exceloval hornista Radek Baborák v koncertech Rösslera-Rosettiho. Pro zkušenějšího posluchače, který je na nešvary hornistů zvyklý a alergický, bylo opravdovým balzámem poslouchat výrazově i technicky fantastickou hru, která postrádala chybičku. Není mnoho takových hornistů. Místo u Berlínských filharmoniků Baborák zastává nanejvýš oprávněně.
Členové Škampova kvarteta potvrdili mezi plátny Muchovy Slovanské epopeje v Moravském Krumlově příklon k interpretaci na jedné straně extrémně výrazově a dramaticky intenzivní, avšak s důrazem na agogickou a frazeologickou kázeň. Ve skladbách Smetany (2. kvartet ), Martinů (5. kvartet ) a Janáčka (Listy důvěrné ) k tomu měli vynikající terén. Nemalý význam má v jejich hře také logika výstavby větších celků bez toho, aby byl obětován ten či onen detail. Tato směs ruského hráčského varu se západní kázní se již mnohem dříve ustálila jako jedna z priorit české interpretační školy. Snad i proto slaví soubor velké úspěchy na nejsledovanějších britských komorních scénách. Jejich výkon, odvedený s výjimkou cella vstoje i se sekundistkou Janou Lukášovou v požehnaném stavu, byl mimořádně strhující. Lze tvrdit, že nejen díky personálnímu pedagogickému propojení s prof. Škampou je soubor dědicem těch nejlepších tradic legendárního Smetanova kvarteta.
Program klavírního recitálu Igora Ardaševa sestával z hudby inspirované národními motivy kulturními a hudebními – českými i vzdálenými až exotickými (Dusík, Dvořák, Kabeláč, Martinů, Graham, Hába, Smetana). Ardaševův předvedený hráčský projev je ale třeba označit za zklamání. Někdejší impulsivní a technicky perfektně vybavený hráč, hudebně i na svoji profesi mimořádně nadaný, jako by vyhasl. Ono by tolik nevadilo, že se překlepy i vyložené chyby vyskytují o poznání častěji, než prostě „občas“. Jeho výraz, přestože dynamicky vydatný, jako by ztrácel na síle. Není vyloučeno, že srdečná atmosféra koncertů v malých městech může mít negativní vliv na koncentraci, ale po koncepční stránce působil Ardašev jen jako bezradný poutník mezi prvním a posledním taktem skladby. Průvodním jevem takového uměleckého vyhasnutí bývají až nevkusně přeháněná rubata a generálpausy – Ardašev není výjimkou. Ani jeho parádní repertoárové číslo – Smetanovy České tance – nebyly zmíněných nešvarů ušetřeny. Je to smutné zjištění pro posluchače, který zažil lepší období tohoto stále ještě mladého umělce. Nadějí je jen poznatek, že Ardašev rozhodně duchu hudby rozumí a „má na to“. Ještě není nic ztraceno.
Inspirující rozevlátý (občas ovšem také rozervaný) projev pianisty Karla Košárka se v knihovně náměšťského zámku utkal s programem sestávajícím ze samých miniatur (V. Novák, Janáček, Martinů). Košárek je zralým umělcem na vrcholu svých sil, přesto hypotetické srovnání s Ardaševem nevyznívá jednoznačně. Jeho temperamentní hra je totiž naplněna nejen energií, ale také prostou silou. Posluchač snadno zpozoruje, kolik síly Košárek musí vynaložit, aby zahrál třeba jen jeden osamocený tón v mezzoforte. Hlava opíše velký oblouk, tělo se zkroutí, jedna noha nadzvedne – a tón se často třeba ani neozve. Právě kvalita úhozu nejvíce trpí tímto energetickým přetlakem. Dalším důsledkem zbytečného neklidu je také neúnosné množství překlepů (v tomto je to s Ardaševem remíza) v jinak působivě bujarém hráčském projevu. Ani zde nechybí naděje, že vhodně podaná pedagogická rada a trocha úsilí vše vyřeší. Košárka je však třeba považovat za solitéra – pianistu jeho umělecké odvahy a samostatného myšlení aby u nás pohledal.
Ze zámeckého nádvoří ve Velkém Meziříčí musel být koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů , jednoho z našich vůbec nestarších hudebních těles, přesunut do jakéhosi polo-sálu a polo-kina na náměstí. Akusticky však šlo o vhodný prostor, nepočítáme-li vrzání parket a sklápěcích křesílek. Pod vedením Lubomíra Mátla zazpívali učitelé sbory napsané výhradně na lidové texty ze sbírek Františka Sušila (Dvořák, Martinů, Křížkovský, Janáček). Jejich zvuk je výjimečný a těžko napodobitelný. Vysoká profesionální měřítka jsou zde tradicí. Přínosem je zpěv zpaměti, tedy alespoň většinou. Barva, výraz a nevídaně obrovské nasazení – pro tyto věci lze Janáčka v podání PSMU považovat za prakticky nedostižného. Problémem souboru ovšem je, že se na svých vystoupeních dlouho dostává do oné „provozní teploty“. Snad i proto vyzněly Dvořákovy písně v úvodu velice nejistě a problematicky. Naplněný sál ale také mohl změnit původní akustiku: po Dvořákovi naordinoval Mátl mimořádnou technickou pauzu, při níž došlo ke změně rozestavení sboru, a interpretační nesrovnalosti byly tytam. S výjimkou těchto problémů však lze vystoupení PSMU označit za jeden z vrcholů letošního ročníku.
Náročným a vesměs soudobým repertoárem se ve svém recitálu zaskvěla flétnistka Šárka Čurdová – Trompé (Jan Novák, M. Dvořáková, Schulhoff, Srnka, Graham, Martinů) na zámku v Rájci nad Svitavou. V technicky náročných skladbách i v konceptuálních plochách se cítila jako doma. Mimořádným zážitkem byly v jejím podání dvě Novákovy sólové fugy, které zazněly hned v úvodu. Publikum jistě ocenilo, že Čurdová každou skladbu nejdříve zasvěceně okomentovala. Její srdečný projev určitě mnohým usnadnil kontakt s náročnou hudbou. Za zmínku zde stojí také velice citlivý a technicky suverénní klavírní doprovod Alice Rajnohové v sonátách Schulhoffa a Martinů.
Zajímavé srovnání přineslo vystoupení souboru Triny v hodonínském chrámu sv. Vavřince (úpravy písní ze Sušilových sbírek) a Ivy Bittové na závěrečném koncertě v kyjovském chrámu Nanebevzetí panny Marie (výběr z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních , Martinů, vlastní tvorba a improvizace). Není náhodou, že se na obou vystoupeních výrazně podílel také Pavel Fischer , primárius Škampova kvarteta. Sušil v podání tří dívek „Triny“ za doprovodu instrumentalistů „Tři my“ (ti byli mimochodem čtyři) zněl velice exoticky, přesto mu ale nechyběl patřičný lidový náboj. Překrásný byl čistý a jemný zpěv tří dívek, takřka zcela mimo vyšší dynamické polohy. Jen občas některá sklouzla k muzikálovému výrazu. Tříhlasé úpravy ovšem velice silně evokovaly hudbu cikánskou a občas židovskou. Nešlo o snahu o autentického Sušila, šlo o Sušila v podání těch, kteří mají svoji vlastní představu o lidovém zpěvu. Nesmírně zvláštní koncert měl srdečnou atmosféru a byl nevšedním zážitkem.
Česká televize nabídla z vyprodaného kyjovského koncertu (pro méně šťastné posluchače byla dokonce zajištěna alespoň simultánní projekce, aby se dostalo na všechny) bůhvíproč přímý přenos pouze jeho části, zhruba čtvrtiny. Byla to polovina Janáčkovy hudby, která ten večer zazněla; tvorby Martinů a Bittové se televizní diváci nedočkali. Stejně jako v Hodoníně Pavel Fischer hrál i citlivě a stylově zpíval. Svěřit Janáčka Bittové se ukázalo jako šťastný nápad. Úpravy, pod kterými jsou podepsaní Škampovci, Bittová i slovenský skladatel Vlado Godár, počítají s divokostí tohoto souboru, zároveň až překvapivě respektují Janáčkův původní klavírní doprovod, často včetně rozličných vysloveně pianistických fines. Na pódiu se spojilo charisma vynikajících hudebníků a zážitek byl značný. Krásný lidový pěvecký projev Bittové však měl alespoň na boku u pódia tu nevýhodu, že ji nebylo na rozdíl od instrumentalistů moc slyšet ani jí rozumět.
Jako epilog přidejme zmínku o zahajovacím koncertu evropské části Českých snů o den později v rakouském St. Pöltenu. Akce to byla navýsost reprezentativní, po umělecké stránce však bohužel poněkud méně úspěšná. Cellista Jiří Bárta najednou jako by nebyl ve Dvořákově Koncertu h moll ve své kůži a doprovázející orchestr Czech Virtuosi pod vedením Michela Swierczewského nedokázal ani v Kalivodově symfonii překročit svůj stín. To však byla jen dílčí vada na kráse ambiciózního festivalu, který byl určitě také z uměleckých důvodů označen komisařem Verheugenem za nejvýraznější kulturní iniciativu vzešlou z nově přistupujících zemí v souvislosti se vstupem do EU.
