Co silné, musilo se k světlu drát…

„Osudové osmičky“ v dějinách českého národa, říkali jsme si roku 1968, a znovu jsme si je připomněli o dvacet let později, ačkoli to tehdy na „osmičku“ nevyšlo. Souvislost tu přesto byla, neboť žádná událost není bez příčin, ani bez následků. Při mnoha „osmičkách“ se v našich dějinách cosi otřáslo, někdy pozitivně, jindy s tragickými důsledky. Že je to náhoda skutečně zvláštní, nepopře ani ten, kdo na žádnou numerologii a astrální záležitosti nevěří. Už kníže Sámo snad zemřel roku 658, roku 788 zřídil Karel Veliký „českou marku“ v Bavorsku, roku 1108 byli vyvražděni Vršovci a po Moravě se přehnala vojska uherského krále Kolomana, roku 1278 padl Přemysl Otakar II. na Moravském poli, 1348 založil Karel IV. Nové město pražské, univerzitu a začal stavět Karlštejn, ale také přešla přes zemi morová epidemie. 1378 Karel IV. zemřel, 1438 byl na českého krále korunován krátkodobý panovník Albrecht Habsburský, 1448 dobyl Prahu Jiřík z Poděbrad a stal se správcem Království českého, a přesně o deset let později byl zvolen za krále a korunován (a za dalších deset let měl co dělat s vojsky Matyáše Korvína). Roku 1618 začala defenestrací třicetiletá válka, 1648 skončila. I kulturní události měly své „osmičky“: roku 1818 bylo založeno Národní muzeum a „nalezen“ Rukopis zelenohorský. A v revolučním roce 1848 vznikla myšlenka českého národního divadla a o dvacet let později k němu byl položen základní kámen.

„V době hmotné a duševní tísně, za obecné nevrlosti a poměrů rozervaných vzešla nad zachmuřeným obzorem naším doba lesku a slávy nevídané, doba nového omlazení, vzpružení a posílení. Zaplesal genius českého národa…“ Tak byla vnímána slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze ve sborníku, který shrnoval události „osmičkového“ roku 1868, ještě po padesáti letech. Od myšlenky na zřízení divadla k položení základního kamene sice uplynulo dvacet let, a téměř stejně tak dlouho trvalo, než v něm poprvé zazněly tóny Smetanovy Libuše , ale květnová radost z velkolepé slavnosti, při níž Bedřich Smetana poklepal na základní kámen a za dva dny nato se uskutečnila premiéra jeho Dalibora , byla obrovská. Půl roku předtím byla vydána takzvaná prosincová ústava, kterou Češi považovali za vnucenou, neboť byla formulována bez účasti českého a moravského zemského sněmu. Jedním z protestů proti ní bylo prohlášení v Národních listech 9. ledna 1868, že „heslem národa českého zůstane neústupně hájiti státního práva koruny české“, pokračováním byly demonstrace v Brně a v Praze, tábory lidu, ona velkolepá slavnost určená budoucímu Národnímu divadlu a státoprávní deklarace českých poslanců. Odpovědí rakouské vlády bylo vyhlášení vyjímečného stavu. „Politická energie českého národa byla okolnostmi spoutána, avšak ona neutuchala, nýbrž čekala…“, psalo se o tom roku 1918.

Z historie Národního divadla víme, že konstituování české moderní kultury bylo od samého počátku spjato s politikou. Kultura byla s politikou propletena i v nově založeném státu, nejen proto, že zůstal dvojjazyčný. Řadu měsíců před koncem první světové války vypracoval brněnský muzikolog Vladimír Helfert úvahu Naše hudba a český stát (vyšla v únoru 1918). Vědom si významu hudby v utváření českého národního sebevědomí, zamýšlel se Helfert nad příštím fungováním hudebních institucí, nad sociálním postavením hudebníků a hudební výchovou. Zavrhoval komerci, slepé napodobování módy, lhostejnost k tradici, ale i k novým směrům. „Žádáme český hudební život, v němž se česká hudba bude moci volně a svobodně rozvíjet tak, jak to káže prostá lidská spravedlnost ryzí demokratické společnosti,“ napsal. Volal po podpoře „národního kapitálu“, který v hudbě máme, a který je naším úkolem pěstovat. Ne ve všem se Helfert dočkal souhlasu, jeho článku byla vytýkána nesoustavnost a nekonkrétnost, a hlavně to, že „klade za důležitější slovem poučovati o hudbě než vychovávat hudbou samou. Lze vypěstovati někoho v labužníka přednášením kuchyňských předpisů?“ ptala se jedna z replik. Ozvala se také varování, která nebyla bohužel vyslyšena. Nelze si přivlastňovat osobu Smetanovu tak, aby působila „nikoli jako základ vývoje k další inividualisaci českého umění, nýbrž právě naopak, jako branný prostředek proti ní, a zejména proti osobitému vývoji naší dnes již v mužném věku stojící generace skladatelské. […] Způsob boje, [který byl kdysi] použit proti Smetanovi, nesmí být nyní prováděn pod štítem jeho jména.“ Další upozorňovaly, že nelze být nadšen z přesycenosti koncertní nabídky, která vede ke snižování kvality, ale není také možné, aby se věc řešila zvyšováním cen vstupného. Kulturní zařízení nesmějí být „ponechávána svépomoci“, je nutné, aby „se jim dostalo podpory a pozornosti státní“, je nutné vybudovat veřejné hudební knihovny, zřídit zvláštní hudební muzeum a tak dále.

V čele nově založeného státu stanul filozof Tomáš Masaryk. Roku 1877 se v Lipsku seznámil se studentkou hudební vědy z Ameriky, Charlottou Garrigue. Ačkoli roku 1893 vydala studii o Bedřichu Smetanovi, svou vlastní kariéru pak obětovala rodině. U Tomáše Masaryka se vztah k hudbě neprojevoval pouze oblibou písniček Ach synku, synku a Teče voda, teče , jak se o něm obecně ví, dokázal také podpořit odvážné nové projekty, navštěvoval divadla a koncerty nejen z protokolární povinnosti, a ačkoli mezi jeho stálými „pátečníky“ nebyl žádný skladatel, udržoval si o hudebním dění stálý rozhled. Vědom si však své politické role, zastával i zde důsledné etické zásady. Když například roku 1920 Češi násilně obsadili pražské Stavovské divadlo, patřící Německému divadelnímu spolku, prezident Masaryk – přestože zabrání divadla bylo následně legalizováno – už do jeho budovy nikdy nevkročil. Múzičnost v rodině Masarykových sehrála vliv na utváření osobností jejich dětí a posléze i na kulturní ovzduší nového československého státu. Všechny byly vedeny k hudbě, nejnadanější však byl Jan, výtečný klavírista, jehož učitelem klavíru byl proslulý Karel ze Slavkovských. (Po lidické tragédii natočila Jarmila Novotná pro firmu RCA Victor s Janem Masarykem u klavíru české, moravské a slovenské písně.) Alice Masaryková vzpomínala, jak často hrávali s maminkou Charlottou čtyřručně a součástí rodinných večerů býval pravidelně zpěv.

Jedním z prvních vyslanců nového státu se tak stala česká hudba. „Již tehdy, když na obzoru dějinných událostí počaly se značiti určité obrysy státní naší samostatnosti, bylo jasno, že první, s čím vyrazíme do světa dokázati kulturní svoji vyspělost, bude česká hudba,“ psalo se v časopise Hudební revue poté, co se na jaře 1919 z rozhodnutí vlády a pod její záštitou uskutečnil první festival české hudby v zahraničí. Bylo rozhodnuto, aby „české umění vyrazilo do hlavních středisek dohodových zemí ještě pokud zasedá mírová konference a vahou svého zjevu podepřelo tam usilovnou diplomatickou práci našich politiků.“ První hudební zájezd do ciziny po dosažení národní samostatnosti se stal kulturně-politickou manifestací, ačkoli ve vlastním městě mírových jednání Paříži se podařilo myšlenku realizovat jen částečně. Ve dnech 26. května až 4. června se uskutečnil festival v Londýně, jehož se účastnili orchestr Národního divadla s Karlem Kovařovicem, Ema Destinnová, Jaroslav Kocián, Jan Heřman, Václav Štěpán, České kvarteto a Pěvecké sbory pražských učitelů i učitelek, uvedena byla díla Smetanova, Dvořákova, Foersterova, Novákova, Ostrčilova aj. Při zpáteční cestě byly realizovány ještě koncerty v Ženevě, Bernu a Curychu. Také k oslavám desátého výročí Československa roku 1928 patřila hudba. Jednou z největších událostí mezinárodního dosahu tehdy bylo první uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v Paříži, uskutečněné po téměř šedesátiletém úsilí. Snažil se o ně ještě sám Bedřich Smetana, realizováno bylo až v rámci jubilejních oslav, jako jeden z projevů česko-francouzského spojenectví.

Dvacáté výročí republiky už nebylo možno slavit – zbyl z ní jen ožvýkaný kousek. Po roce 1938 a v období protektorátu to byla především hudba, která udržovala národní vědomí a povzbuzovala. Po válce lze nalézt řadu projevů, podobajících se oněm po roce 1918. Znovu se volalo po svobodném a demokratickém uspořádání podmínek hudebního života, po třech letech však nastal pravý opak. Rok 1948 a roky následující po sobě zanechaly obrovské množství nepoužitelných skladeb, emigrační vlnu, při níž jsme ztratili například Rafaela Kubelíka, který však paradoxně vykonal pro českou hudbu neocenitelné služby v cizině. S přibývajícími „osmičkami“ přibývaly reminiscence, dnes je vyvolává i připomínka roku 1968 a 1988. Nesmíme se divit, když dětem a vnukům těch, kterým znělo jako z dávnověku jméno Tomáše Masaryka, tak zní i události z posledních dvou důležitých let končících osmičkami. Jen je třeba jim říci, že nic z toho nejsou pohádky.

Nejde jen o reminiscence. Jak znějí po téměř devadesáti letech slova: „Konečně dotýkáme se nejpalčivějšího bodu: česká hudba a veřejní činitelé. O subvencích, podporách, zestátnění, znárodnění se mluví, pokud vůbec hudba byla u nás organizována. Není jen u nás tak hrubě ignorována tato nejubožejší múza. Dovedeme jí však zasaditi ránu nejpádnější: čím bude hudbě naší chystaný zákon, jenž staví umění v touž řadu s lecjakým humbugem šantánů, cirkusů, tingl-tanglů, házení kroužků a uvaluje na ni nesmyslnou daň? […] Českou hudbu, jež dosud živořila marně, čekajíc na vzkříšení, jednou ranou dobije.“ Ano, to jsou skutečně slova z roku 1919. Změnilo se od té doby něco?

Sdílet článek: