Co s pražskými operami

Napsat, o co v té pražské operní lapálii jde, je na knihu. Ani některými tolik proklínaná ideová studie Koncepční model operního divadla, kterou jsem napsal spolu s Lenkou Šaldovou a Luďkem Golatem, se na nějakých čtyřiceti stranách nemohla zabývat detaily organizace a podoby pražského operního divadla. Původ dnešních problémů tkví v 19. století, v aktuální podobě se vynořily hned po sametové revoluci, na čas se utlumily vznikem Státní opery Praha, aby se vrátily jako bumerang pod tlakem ekonomické krize. Studii si objednalo Ministerstvo kultury ČR, ale nejde v ní ani o ušetření peněz, ani o komerční využití Stavovského divadla, abych rovnou odmítl to, co se mi (budu psát jen za sebe) nejvíc vyčítá. Také ekonomickou a provozní rozvahu lze „spočítat“ až pro konkrétní řešení, respektive pro užší výběr z několika řešení, aby bylo možné zvolit nejlepší a nejvýhodnější variantu. Takovou rozvahou současného provozu Národního divadla a Státní opery se, mimochodem, nikdo nikdy nezabýval, mimo jiné odtud krach rozpočtu Státní opery. Prostě se podle možností státního rozpočtu a podle zvyklostí platily oba domy. Teprve když na to stát nemá, nebo to alespoň tvrdí, ministři se ptají, kudy z toho: jeden do Státní opery vyslal muzikál Kudykam, druhý se domlouval s Prahou, že budovu převezme a bude v ní provozovat operetu z Karlína. Poslední se rozhodl věc řešit systémově.

Proberme stručně alespoň to hlavní. Mohou si v Praze konkurovat dva v zásadě stejné operní soubory? Dva a více souborů mohou koexistovat jen pokud jsou systémově odlišeny, nejčastěji v podobě „státní“ a „lidové“ opery. Ale nikde nejsou dva zhruba stejné domy konkurující si jen uměleckým směřováním, estetikou. Volá se po důslednějším vymezení programu opery v Národním divadle a ve Státní opeře (Stavovské je jasné), považuji však za naivní domnívat se, že k dohodě, kdo co a s kým bude hrát, stačí dobrá vůle. Musel by to stanovit zřizovatel, a zase to ministry kultury nikdy ani nenapadlo. Ale i kdyby, jak by to měli udělat? Copak se soubor Národního divadla může uživit jen na českém repertoáru? Proto navrhuji jeden soubor, dostatečně dimenzovaný, aby mohl podle potřeby hrát nejen na mateřské scéně, ale také zajistit operní představení dalších dvou domů, které jsme zdědili a které si bez opery neumím představit. Jak se upraví provozní podmínky, způsob reprízování, zázemí souborů a další aspekty, je věcí dalšího plánování a „počítání“.

V Praze koexistují přinejmenším dva operní soubory zhruba od roku 1830. Po roce 1862 se ustálily dva analogické operní domy, typově někde mezi „státní“ a „lidovou“ operou, jeden pro Čechy, druhý pro pražské Němce. Poté, co jsme je vyhnali, existovala vedle opery Národního divadla tři roky Velká opera 5. května, a lze se jen domýšlet, jak dlouho by umělecky v opozici k Národnímu divadlu přetrvala. Pak skoro dvacet let Státní opera Praha, ale té lze přičíst umělecky konzistentní odlišnost od Národního divadla jen za Karla Drgáče a zpočátku za Daniela Dvořáka. Suma sumárum pět šest let se dařila umělecká „jinakost“ a konkurence, jinak se oba domy přetahovaly o jedno a to samé. Přinejmenším silná indicie pro to, že jen umělecké odlišení je dlouhodobě nereálné, zvláště pro relativně malou Prahu. Přitom tu však máme (nepočítám-li Vinohradské divadlo) tři domy, v nichž se hraje a jistě má hrát opera. Co s tím?

Zdeněk Nejedlý přičleněním Velké opery 5. května k Národnímu divadlu počal organizačně bobtnající strukturu této instituce: na konci normalizace působila na pěti scénách. Já navrhuji vyjít nikoli od instituce, ale od divadelních budov: jednotlivé domy osamostatnit, vymezit jim v souladu s jejich dispozicemi a tradicemi programový prostor a cíl, stanovit odpovídající rozpočet a postavit do čela každé z nich koncepční osobnost. Žádného manažera, který by dohlížel na kumštýře a zbytečně bral plat, ale někoho, kdo divadlu dá tvář a směr. Jako je tomu ve světě – může to být umělec, nebo producent. Veřejným konkursem, jak se u nás praktikují, takovou osobnost ovšem nenajdeme. Nezbytné pak je s takovou osobností uzavřít manažerskou smlouvu a v ní jasně určit podmínky oběma stranám. Včetně sankcí. Pokud bychom chtěli nadále ředitele jmenovat a bez udání důvodů na hodinu odvolávat, jako za socialismu, pak se do žádných změn nepouštějme.

Velmi komplikované je rozhodnout, jaký program třem pražským domům s operním provozem dát. Pouze budova Státní opery je dispozicemi jednoznačně operní a baletní dům, tedy co jiného sem umístit nežli první operní a baletní soubor v zemi. Budovy Stavovského divadla a Národního divadla byly koncipovány pro smíšený provoz opery, činohry a baletu podle osvícenského vícesouborového modelu. Ve světě významný dům pracující v takovém režimu už nenajdeme, jen v Národním divadle jaksi zvykovým právem tento krajně nevýhodný provoz udržujeme. Už tím devalvujeme dům na oblastní scénu.

Kdyby u nás každý nepodezíral každého z nekalostí, kdyby se věci neřešily zákulisními drby a pomlouváním, nemohl by ideový záměr vyvolat tak ostrou reakci. Jenže u nás se spekuluje, kdo má z návrhu profitovat, jedni křičí, že autoři studie chtějí komerčně zneužít Stavovské divadlo, další mudrují, jak situaci využít ve svůj prospěch a intrikaří, až se z nich kouří, běduje se nad možnou ztrátou zaměstnání. Já jen chci, aby se Praha vrátila mezi operní metropole. A nechci, aby se budova Státní opery Praha zašantročila, ale aby se v ní hrála opera. Špičková! Jen na takovou lze najít další finanční zdroje z veřejných i soukromých rozpočtů. Jenom stát ji platit nemůže a ani nemá.

Sdílet článek: