čtvrtek, 8. říjen 2015

Co člověk vloží do nástroje, to se mu vrátí, říká varhaník Zdeněk Nováček

Napsal(a) 

Zdeněk Nováček, foto Petr Pilát Zdeněk Nováčekfoto: Petr Pilát

Působí skromně, klidně a harmonicky, téměř jako Angličan. Když ho v Brně potkáte, vždycky jde vyučovat, zkoušet nebo cvičit. S varhaníkem Zdeňkem Nováčkem, čerstvým šedesátníkem, jsem se setkala ve Varhanním sále Hudební fakulty JAMU, kde právě cvičil nový repertoár. Přestože ho znám už roky a vím o něm, že je vynikající hráč a pedagog, vůbec jsem nevěděla, co ho přivedlo k varhanám.

Možná je to obvyklá odpověď, ale bylo to naprosto náhodou. Pocházím z Mikulova. Na jižní Moravě se hodně muzicíruje. Stejně jako mnozí jiní i já jsem hrál na několik nástrojů. Byl jsem zakládajícím členem kapely Mikulovanka, hrál jsem taky v cimbálce. Můj učitel Josef Košulič, tehdy ředitel hudební školy, původně varhaník, se mě asi tři týdny před přijímacími zkouškami na konzervatoř zeptal, zda bych nechtěl místo na klavír jít raději na varhany. Řekl mi, že dobrých klavíristů je hodně, mají těžší uplatnění, že s varhanami získám větší rozhled, přitom ale ve studiu klavíru varhaníci pokračují. Přesvědčil mě a já jsem kývl. Nastoupil jsem k Josefu Puklovi, který byl výborným pedagogem a skvělým muzikantem. Měl výtečnou hudební intuici, byl velmi inspirativní a vyžadoval náročnou literaturu hned od prvního ročníku. On sám měl navíc vynikající klavírní techniku a byl na sebe velice náročný. Byl pověstný tím, že si na recitál vybral několik „klád“ od Bacha, Regera a francouzských symfoniků.

Na JAMU byla vaším pedagogem Alena Veselá. Výuka na JAMU byla pro mě velmi rozdílná. Alena Veselá měla jiný přístup k žákům a odlišnou metodu výuky. Měla pedagogicky jasný systém, věděla, kam směřovat, ale nechávala žákům větší volnost, což bylo na vysoké škole vhodné. Měla velké hráčské zkušenosti, často koncertovala v zahraničí a vždy nám přivážela čerstvé novinky (desky, postřehy), což bylo pro nás velmi cenné, tenkrát byla vlastně jediným spojením se světem. Dokázala se taky o své žáky postarat, zařídit vystoupení, byla vždy velmi dobrým manažerem.

Tito dva pedagogové vás formovali. V zahraničí jste poznal ještě další… Byl jsem na kurzech u Belgičana Flora Peeterse. Chtěl jsem u něj potom studovat, on mě přijal, ale nakonec to nebylo tehdy možné. Dále jsem byl na kurzech u Francouze Gastona Litaize, u Italů Luigiho Celeghina a Luigiho Ferdinanda Tagliaviniho. Aspoň za ty krátkodobé kurzy jsme byli rádi, neměli jsme takové možnosti, jako jsou dnes.

Co bylo po studiu? Vstup do života. Nikdy to není jednoduché, ale každý si musí sám poradit. Dopustil jsem se mnoha chyb na sobě i možná na svých žácích, když jsem začal učit. I když trochu jsem učil už během studia (třeba akordeon, hudební nauku, dechové nástroje, prostě jak bylo potřeba), intenzivně jsem začal vyučovat, když jsem v roce 1985 udělal konkurz na brněnskou konzervatoř, to mi bylo třicet. Tehdy jsem převzal Martina Jakubíčka, Petra Kolaře a Janu Pololáníkovou-Kubovou.

Takže letos je to třicet let, co působíte na konzervatoři. Vyučujete také na Hudební fakultě JAMU jako docent. Jak se proměnily generace zájemců o varhany? Na JAMU jsem nejprve učil komorní hudbu, varhany jako hlavní obor učím od roku 1999. Dříve měl student konzervatoře už v patnácti letech svůj směr a – pokud byl hodně šikovný – pokračoval ve studiu na vysoké škole. Dnes je to odlišné, zaměření na varhany a hudbu obecně není moc ekonomicky výhodné a mnoho lidí se věnuje hudbě spíš jako svému koníčku. Mladí lidé dnes studují dvě školy, jednu mají takříkajíc pro život, druhou pro svou zálibu. Na konzervatoři máme skoro polovinu těch, kteří zároveň studují vysokou školu.

To stíhají? Jak kdo. Někdo to stíhá skvěle, ale to jsou spíš výjimky. My pedagogové musíme být tolerantní, protože si vážíme jejich zájmu o hudbu, nemůžeme jim zazlívat, že si chtějí zajistit ekonomicky výhodnější podmínky pro život. Pro mě osobně se toho ale moc nezměnilo. Od začátku svého pedagogického působení jsem měl veliké štěstí na výborné žáky, výborné lidi. Z těch, co uspěli v národních a mezinárodních soutěžích, to byli krom tří už jmenovaných například Petr Rajnoha, Jakub Janšta, Michael Bártek, Drahoslav Gric nebo Petra Kujalová.

Existuje nějaký předpoklad, který je vhodnější pro varhaníka, nebo je to úplně jedno? Obecným předpokladem je samozřejmě hudební talent a píle. Varhany jsou nástrojem, který je stavěn pro lidi středního vzrůstu. Taky může vadit, má-li někdo malou ruku.

Je muzikálnost u varhan jiná než u jiných nástrojů? To si nemyslím. Pokud někdo vnímá hudbu, vnímá ji úplně stejně, ať už je houslista nebo varhaník. Musí se ovšem jinak vyjadřovat, protože nástroj má jiný způsob vyjadřování. Hudební vnímání je jedno a nemá nástrojové omezení.

Kdysi se říkalo „Orgel schlagen“, tlouci varhany. Někteří varhaníci se naučili hrát čistě technicky, tvrdě. Přitom citlivost hráče je hned při hře znát… Je to otázka školení od samých počátků. Je určitě problémem, že na konzervatořích a akademiích (o ZUŠ ani nemluvě) není dostatek kvalitních nástrojů, které jsou citlivé, umí se krásně vyjadřovat a jsou technicky vstřícné. U nás se dodnes hraje na nástroje, na které se musí hrát tvrdě, jinak by varhaníkovi nebyly partnerem. Při výuce to mohou pedagogové často jen slovně vysvětlit. Kultura projevu, třeba úhozu, se hned vrátí, co člověk vloží do nástroje, to se mu vrátí.

Které z brněnských varhan jsou podle vás vhodné? Varhany od rakouské firmy Fischer & Krämer na Hudební fakultě JAMU jsou velice kvalitní. Ale není dobré fixovat se na jeden studijní nástroj, bylo by vhodné, aby během studia mohli žáci vyzkoušet víc nástrojů. Dnes mohou studenti jezdit na stáže, kde pak bez jakéhokoli vysvětlování – a to je nejlepší – mohou poznat kvalitní nástroje. Doporučil bych taky kontakt s nástroji, které jsou velmi malé, s pozitivy, kde je spojení klávesy s píšťalou velice krátké, bezprostřední. U velkých nástrojů, třebaže nádherných, to může být matoucí.

Podstatnou složkou varhanní interpretace je registrace, zvukové ztvárnění skladby. Registrace je vlastně instrumentace, představuje třeba i polovinu úspěchu. Je věcí znalostí, zkušeností a celoživotního studia. Musí vycházet z historických souvislostí, ze znalostí dobových nástrojů. Vyžaduje hudební intuici, dobrý vkus, nedá se zcela naučit. Přitom nikdy nelze zcela vyhovět předpisům skladatele, varhaník si musí umět poradit na odlišném nástroji.

Jaký typ nástroje máte nejraději? Který nástroj se vám vryl do paměti? Těch byla řada. Z velkých jsem hrál na Klaisovy varhany v dómě v Altenbergu, kde je dokonce 64’ rejstřík v pedálu, na nádherné Sauerovy varhany v berlínském dómě, ale i na starší malé nástroje. Rád vzpomínám například na několikarejstříkové varhany v kapli v Tren­čianských Bohuslavicích, kde jsem měl re­citál z italské hudby. Raději však mám nástro­je větší, které mají větší zvukové možnosti. Nejvíc se mi líbí francouzské ro­mantické varhany. Zahrál jsem si třeba na varhany postavené legendárním Aristidem Cavaillé-Collem v kostele St. Sulpice v Paříži. To je zážitek na celý život. Velké nástroje však nemusí být nejlepší. Ale to by nebyl varhaník varhaníkem, aby ho neuchvátil veliký prostor, monumentální nástroj.

Dnes máme k dispozici repertoár ohromné šíře. Jste zastánce rozsáhlého, nebo specializovaného repertoáru? Jako pedagog se nemohu zaměřovat na určitý výsek historie hudby, ochuzoval bych tak své žáky i sám sebe. Je mou povinností neustále studovat a vyhledávat nové skladby, kterých je spousta. Pokud se hrají stále stejné skladby, může to dělat dojem, že varhany mají omezený repertoár, což tak není. Vždycky mě potěší, když vedle kmenového repertoáru vyslechnu neznámé skvosty. Baví mě hrát skladby méně známé.

Které vás zaujaly v poslední době? Na progra­mu recitálu v rámci Mezinárodního varhan­ního festivalu u sv. Jakuba v Praze, který se bude konat 19. září, jsem vedle Böhma, Buxtehudeho, Bacha, Schumanna a náročné Fantazie a fugy na chorál Halleluja! Gott zu loben, bleibe meine Seelenfreud od Maxe Regera, jehož skladby už se dnes taky méně hrají, zařadil tři chorálové předehry Herrmanna Schroedera. Tento tvůrce vynikajících děl je u nás neznámý, v Německu je uznávaným skladatelem.

Letos je 330. výročí narození J. S. Bacha. Jak jste pohlížel na jeho tvorbu v době studií a jak dnes? To je dlouhá a rozmanitá cesta. Tehdy se hrál jen Bach, tvorba před ním a kolem něj prakticky ne a neměli jsme informace ani my studenti, ani naši učitelé. Hráli jsme intuitivně, jak se nám to líbilo. Když jsme se dostali do zahraničí, některými poznatky jsme byli téměř šokováni, ale rychle jsme je přijali. Vývoj v interpretaci varhanní literatury byl za ta léta veliký a ukončen nejspíš nikdy nebude. Každá doba má svoje vyjadřovací prostředky. A to je dobře, protože vždy hrajeme právě teď, současnému publiku. Základem je samozřejmě znalost historických souvislostí.

Jste vyhlášeným pedagogem, vychoval jste už generace varhaníků, nejlepší z nich koncertují. Co vás na výuce baví? Pokud si je člověk vědom svých povinností, musí se snažit naučit každého žáka aspoň něco. Nemusí být každý nejlepší, ale jde o to s ním udělat maximum. Může být větším úspěchem z podprůměrného žáka udělat průměrného než z průměrného výborného.

Kolik prostoru zabírá ve vašem diáři koncerto­vání? Vzhledem k výuce na dvou školách a k dalším povinnostem nemám koncertů tolik, kolik bych chtěl. Mnoho hudeb­níků pokládá za ideální živit se jen hraním, ale mně zabírá hodně pedagogická činnost. Mívám tak do deseti koncertů ročně.

Na který koncert vzpomínáte nejvíc? Hrál jsem spoustu koncertů. Třeba v katedrále v polské Oliwě-Gdaňsku, v novém Gewandhausu v Lipsku, v mnichovském Gasteigu, v Národním sále v Madridu pod záštitou španělské královny. Taky jsem hrál asi deset let s brněnskou filharmonií, se kterou jsem vystoupil v nejen v Evropě, ale i v Japonsku a Jižní Americe. Člověk si ale nejlépe pamatuje koncerty z poslední doby. Na jednom jsem sám nehrál…

Máte na mysli gratulační koncert, který na samém konci června uspořádali vaši bývalí žáci k vašim šedesátým narozeninám v brněnské katedrále. (S úsměvem) Ano. Téměř do poslední chvíle jsem o něm nevěděl.

Jaké je vaše životní krédo, přístup? Ptám se možná proto, že si neděláte propagaci, nezviditelňujete se... Člověk je takový, jaký je. Dělám práci, která mě baví, i když je časově náročná (soboty, neděle neznám). Mám částečně intuitivní přístup k věcem. Když se něco povede, mám radost, ale nezveličuji to, příští den to může být jinak. Zase neklesám na mysli, když se něco nepovede. Já o tom moc nepřemýšlím, ani nad tím, že bych se měl propagovat, ani bych na to neměl čas.

Obligátní otázka na závěr. Co vás zajímá kromě hudby? Na další zájmy nemám moc času, mrzí mě, že kromě odborné literatury se k dobré knize bohužel dostávám málo. Ani nijak zvlášť nepěstuji svou fyzickou kondici, nepřemýšlím o těchto věcech, budu řešit problémy, až přijdou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.