Brněnská rodačka Clara Nováková, jedna z nejuznávanějších flétnistek současnosti, je vskutku světoběžnice – v šesti letech odešla s rodiči a sestrou do emigrace, žila v Dánsku, Itálii a Německu, jako sólová flétnistka pařížského orchestru zakotvila na řadu let ve Francii, jejím nynějším domovem je španělská Valencie. S Clarou jsem se setkala jednoho slunného červnového dopoledne. Byl to den po jejím pražském koncertu a čekalo ji natáčení CD s francouzskou hudbou a také červencové flétnové kurzy v Rožnově pod Radhoštěm. Zatímco Clařin komorní partner, anglický klavírista Timothy Lissimore se ochotně ujal role baby-sittera a vydal se s jejími dvěma malými syny na Petřín, mohly jsme si zatím nerušeně povídat. O životě v emigraci, studiích ve Francii, lásce ke Španělsku i právech člověka na svobodu.
Nejdříve mě samozřejmě zajímaly podrobnosti o chystané nahrávce.
Claro, s klavíristou Timothy Lissimorem právě začínáte natáčet nové CD s francouzskými skladbami pro flétnu. Jakou jsi zvolila dramaturgii?
Zastoupen bude César Franck, původem Belgičan, a španělský skladatel Ernesto Halfter (1905-1989, pozn. EN ). Halfter napsal hodně orchestrálních věcí, byl to takový oficiální španělský skladatel, je v nich ten typický kolorit. Hrajeme jeho Pastorale – to je výborná věc, skladba i ve Španělsku téměř neznámá, noty jsem našla v jednom pařížském antikvariátu. Ani nezní tak španělsky. Ty barvy, harmonie – je tam podle mého hodně slyšet Ravel, koneckonců Halfter byl také jeho žák a Ravel skoro všechny své žáky výrazně ovlivnil. Jinak tam bude Rousselova Joueurs de flute a sonáta Gabriela Pierného. Dále jsme zařadili tři Debussyho preludia, která Tim Lissimore zaranžoval pro klavír s flétnou.
Vyrůstala jsi v hudebním prostředí, hudbou jsi byla obklopena odmala – tatínek (Jan Novák, 1921-1984) byl skladatel, maminka (Eliška Hanousková-Nováková) je dosud aktivní klavíristka. Byla díky tomu i tvoje cesta k flétně přímočará, věděla jsi rovnou, že to bude tento nástroj?
Poprvé jsem viděla flétnu asi v pěti letech. Naši mě vzali na koncert, kde hrálo duo s flétnou a harfou a já jsem se šíleně zamilovala do harfy. Tu flétnu jsem tam vůbec nevnímala. (smích) To už jsme obě se sestrou hrály na piáno (o čtyři roky starší sestra Dora Nováková-Wilmington je profesionální pianistkou – pozn. EN) . Ani nevím, kdy jsme začínaly – klavír prostě stál doma a byla to pro nás vlastně taková hračka. Později jsme chodily do hudebky, šlo nám to samo od sebe. Hrát na klavír – to byla prostě samozřejmost.
V srpnu 1968 jste ale emigrovali. Po roce v Dánsku následovalo sedm let v Itálii a pak v Německu.
Odešli jsme, když mi bylo šest. V té době jsem měla velkou chuť hrát na housle. Poslouchala jsem desky a zdálo se mi to úplně úžasné. Tak mi naši půjčili housle, ale jak jsem zjistila, že se na to děsně vrže, tak už mě to vůbec nebavilo. (smích)
Jednou jsme byli na návštěvě v Mnichově a známí nás pozvali na koncert v nějakém kostele – hrála flétna a cembalo. To mě úplně dostalo, byl to obrovský zážitek. Možná to nebylo tak úplně náhodou – ten pan flétnista, který hrál, byl „nějaký“ James Galway. A od té doby bylo jasné, že to budu dělat. V Itálii jsem začala chodit do hudební školy (na konzervatoři neměli flétnu). Můj kantor hrál zároveň na saxofon, klarinet a já nevím co všechno. Dal mi velmi solidní základy.
To už tě na klavír doprovázel tatínek – rovněž výborný pianista.
Ano, a od začátku mi také psal skladby – první věc byla Sonatina – dneska když to hraju, tak si říkám, to jsem tenkrát přeci nemohla vůbec zahrát! (V archivu Elišky Novákové existuje archivní nahrávka této skladby v podání asi dvanáctileté Clary a autora, jejího otce Jana Nováka – pozn. EN.) Tenkrát jsem si toho tak nevážila, ale skoro ke každým narozeninám jsem od otce dostala nějakou skladbu. A taky se staral o to, abych „nezahálela“ ani co se týče jiných skladatelů – na prvním místě byl samozřejmě Bohuslav Martinů! (Jan Novák u B. Martinů v době svého stipendijního pobytu v USA soukromě studoval a je tak vedle Vítězslavy Kaprálové považován za jeho jediného žáka – pozn. EN.) Na důležitější akce jsme potom jezdili spíš s maminkou, ale táta byl vždycky u toho – slyšela jsem pokaždé to jeho typické kuřácké zakašlání v publiku.
Když jsi studovala jeho skladby, jak to probíhalo? Opravoval tě, říkal: hraj tady to jinak?
Táta byl úžasně tolerantní. Teď si říkám, jak jsem mohla takhle kritizovat. Jelikož to byl můj otec, tak jsem mu třeba říkala – tohle ne, to je přeci moc dlouhé. To bylo u Sonáty Super Hoson Zes , kde ve 3. větě udělal velký střih, protože mi přišla pro flétnu moc dlouhá. Je to ohromná sonáta, dvacet minut pro flétnisty je opravdu hodně dlouho. Jednou bych to chtěla nahrát v té původní verzi, jak to myslel. Některé efekty jsme hledali spolu. Právě tato sonáta je původně napsaná pro housle a on hledal, co z toho by bylo možné provést na flétně. Je tam třeba místo, kde hrají housle oktávy, tak jsem navrhla, že budu o oktávu níž zpívat – to se mu líbilo.
Do emigrace jste odešli, když ti bylo šest let – jaká je to zkušenost pro malou holčičku? Po roce v Dánsku následoval odchod do Itálie, posléze do Německa. Jak jsi tyto změny vnímala?
Když jsem byla malá, tak to bylo rozhodně lehčí. Nevím z jakých důvodů… To je určitě moje povaha. Přechod z Československa do Dánska byl pro mě velmi hladký. Vzpomínám si, že v Dánsku byla tehdy móda alternativní výchovy, takže děti měly absolutní volnost. To byly bitky! Pamatuji si, co jsme – šestileté děti – prováděly za šílené věci ve škole. Svoje děti bych dnes do takové školy nikdy nepustila! Situace v Itálii byla v té době oproti Dánsku velmi rozdílná. Z vyspělé civilizované země jsme najednou přišli do severní Itálie, do Rovereta – to byla tenkrát úplná díra, to se také změnilo. Na ulici si na mě – tenkrát sedmiletou holčičku – ukazovali lidi prstem, protože jsem měla minisukni – to tam ještě neexistovalo. Byl to tenkrát takový lehčí středověk, což mělo také svůj šarm, jenže pro moji matku to bylo hodně tvrdé, ale pro dítě – alespoň pro mě – to žádný problém nebyl. Pro mě to bylo horší, až když jsme v roce 1970 odcházeli do Německa – to už jsem přeci jen měla v Itálii své přátele a zázemí. Štěstí, že jsem nikdy neměla problémy s tím, že bych nebyla akceptována, a vždycky jsem okolo sebe měla dost kamarádů, kteří mi pomáhali.
Jak jsi ve flétně pokračovala po příchodu do Německa?
Napřed jsem studovala privátně u prof. Ondráčka v Ulmu, kde jsme s rodiči bydleli, a teprve po maturitě na vysoké škole ve Stuttgartu. Po absolutoriu jsem moc nevěděla, kam dál. Pamatuji si, jak jsem seděla v kantýně s japonskými kamarády a oni říkali – a proč nejdeš do Paříže? Tam je to dobré pro flétnisty, ne? Paříž, to mi přišlo zajímavé, ani ne tak pro tu flétnu, jako pro ten život. A tak jsem odešla do Paříže, kde jsem ještě stihla vystudovat u Michela Debosta na Conservatoire National Supérieur.
Můžeš charakterizovat nebo srovnat, jak se liší italský, německý a francouzský systém hudebního vzdělávání? Které impulsy byly pro tebe důležité a inspirativní?
Liší se hodně. Já teď navíc žiji ve Španělsku, tak mám možnost srovnávat – v románských zemích hodně kladou důraz na teoretickou stránku hudby: solfege, solfeggio. V Itálii jsem kromě flétny na hudební škole dělala i klavír na konzervatoři, a tam to solfeggio bylo opravdu velmi důležité. Myslím, že tento systém není tak úplně dobrý. Je sice třeba znát noty a rytmus, ale když je to ve spojení s hudbou, tóny, obojí může jít přece zároveň. V Česku a určitě v Německu je to spíše tento globální způsob učení. Dítě se od začátku učí hrát na nějaký nástroj nebo alespoň vyluzovat tóny, místo aby hloupě sedělo a dělalo do-re-mi-fa-sol .
Jaký byl potom přechod z Německa do Paříže?
Pro mě to byl šok. Na Conservatoire National Supérieur vás najednou nikdo nebral jako dospělého člověka, ale jako malého žáka. Vše bylo přísně kontrolováno, při sebemenším přestupku hned hrozila komise a vyloučení, velmi striktní řád. Zdálo se mi to směšné. Bylo to dané tím, že pařížská konzervatoř má velkou tradici. Znamenalo to obrovský tlak nejen pro nás, ale i pro naše profesory. Bylo to tenkrát například jen pár let, co žákům bylo umožněno, aby mohli používat výtahy, to patřilo dříve jen k privilegiu profesorů. Přišlo mi to zvláštní už na příjimačkách: Před zkouškami na chodbách postávali bledí, zelení studenti, panovala hrozná nervozita. Já byla z Německa zvyklá, že příjimačky nejsou žádné drama, buď je uděláš nebo ne, jinak nic. Ve Francii jsou
totiž jen dvě velké hudební instituce – pařížská a lyonská konzervatoř, zatímco v Německu je v každém velkém městě Musikhochschule. Také si student vybírá podle profesora, kdežto ve Francii se snaží dostat na instituci – a to je obrovský rozdíl.
Zpět k tvému tatínkovi – Jan Novák byl velký znalec latiny. V Brně měl kroužek přátel, kde latinsky konverzovali, on sám latinské texty zhudebňoval a psal básně v latině – jak se to projevilo doma? Chodili jste do hodin latiny, mluvil s vámi latinsky?
Tak k tomu brněnskému kroužku – ten byl známý tím, že v kavárně, kde se scházeli, je nikdo nechtěl obsluhovat, protože si objednávali zásadně latinsky. To se mi moc líbí, v tom úplně vidím tátu. My jsme měly se sestrou latinu jako první řeč. Latinsky jsme uměly dřív než česky. Známí vzpomínají, jak jsme na tátu volávaly: „Culle pater!“ – protože jsme neuměli říkat r – jako curre pater (utíkej tati). Ještě si pamatuji, že matulla je nočník. Potom se to trochu vytratilo, ale táta stál tvrdě na svém. Třeba jsem jednou přišla domů a na dveřích byla cedulka, kde bylo napsáno: „Klíče jsou v košíčku s kolíčky na prádlo“. A to všechno latinsky. To potom člověk musel být trochu etymologický detektiv. Také mi třeba v Německu napsal omluvenku do školy v latinských hexametrech. Ta pak obešla celou školu, všichni ji chtěli vidět, profesoři latiny byli absolutně nadšení. Naštěstí ředitel školy byl také humanista, takže mi to vždycky prošlo.
Skončily jsme u tvých studií. V Paříži jsi spolupracovala se skladateli z IRCAM, některé skladby ti byly také dedikovány. Jaký máš vztah k soudobé hudbě?
V IRCAM vždycky potřebují takové pokusné králíky. (smích) Spolupracovala jsem například se slovinským skladatelem Alexandrem Mihalicem při vytvoření pedalofonu (elektronická extenze pro flétnu a fujaru – pozn. EN) . Soudobá hudba mě vždycky lákala, také proto, že flétna nemá starší repertoár jako housle nebo violoncello. Ve dvacátém století se začalo psát úžasně pro flétnu, i znalost nástroje je velká, důležitost flétna získala řekněme od Debussyho dál. Nyní jsem členkou španělského ansámblu SMASH, který se věnuje výhradně soudobé hudbě. Je úplně nový, založili jsme ho v Salamance před rokem, už jsme ale zorganizovali i festival. Hrají v něm lidé nejen ze Španělska, ale i z Francie, Mexika a dalších zemí.
Když jsme u výčtu tvých aktivit – v Paříži jsi byla řadu let první flétnistkou jednoho skvělého orchestru.
V letech 1988-2006 jsem hrála v Ensemble orchestral de Paris – komorním orchestru města Paříže. To byla dlouhou dobu moje hlavní aktivita. V Paříži jsme také hráli hodně soudobé hudby s Triem Nobis v obsazení flétna, viola a harfa – teď je to časově náročnější, když tam nežiju. Úžasné vzpomínky mám na to, když jsme dělali aranžmá Poulencova Barbara – to je původně pro klavír, taková pohádka pro děti. Znělo to nakonec ještě líp než s tím klavírem, to mi řekla i Poulencova neteř, která se přišla podívat na představení. Byla to také práce hodně divadelní. Nebyli jsme tam jen jako muzikanti, ale hráli jsme zároveň příběh. Já jsem byla ta stará dáma a kluci dělali třeba Barbara. Bylo to strašně zábavné, navíc jsme to zkoušeli s jednou hodně dobrou profesionální herečkou, která s námi pracovala skutečně jako s herci. Ráda bych zase udělala nějaký takový projekt, který by zasahoval do divadelního
oboru. To se mi zdá hodně důležité – i koncert je vlastně představení, proto přeci děláme živá vystoupení a nenahráváme jenom desky.
Co tě pak vedlo k odchodu do Španělska?
Čistě meteorologická chuť. (smích) Španělsko je jediná země na jihu, kterou jsem neznala. Tak jsem si řekla, do Itálie ne, já jsem přece Italka (Clara má kromě českého i italské občanství – pozn. EN) , do Řecka ani Portugalska také ne, to už znám. Ale Španělsko mě zajímalo. Také jsem tam už pár lidí znala. Třeba Tima Lissimora, klavíristu, s kterým teď hodně spolupracuji a který už asi pět let žije ve Valencii. Byl to takový bláznivý nápad, ale přišel v době, kdy jsme všichni mohli, takže jsme tam – můj muž i moje děti – společně odešli.
Myslím, že svoboda v rozhodování a odvaha změnit místo, kde žiješ, je pro tebe dost charakteristická.
Člověk potřebuje změnit život a někdy si ten luxus může opravdu dopřát. Já jsem pro to, aby každý mohl žít tam, kde chce. To je právo, které máme od pravěku. Bohužel není pro všechny dosažitelné – pro Čechy vůbec dlouho dosažitelné nebylo. Pro mě je to základní právo. Mám to štěstí, že jsem už dlouho Evropanka, v EU toto právo mám a taky ho využívám. Je pravda, že Paříž je velkoměsto a že po těch 20 letech bylo hrozně nepříjemné tam žít. Když má člověk děti, tak potom změní pohled na hodně věcí. Cítila jsem, že v Paříži mi práce nechává málo času k životu – být s dětmi, vidět je, jak vyrůstají. Profese člověka úplně vcucne s sebou. Takže jsem odešla z orchestru – to bylo zvláštní. Do Španělska jsem přišla a vlastně absolutně nic jsem neměla dojednané, ani můj muž – přišli jsme úplně takhle nevinně. Mám velké štěstí, různými náhodami jsem začala spolupracovat se zajímavými soubory. Spolupracovala jsem za ten první rok s třemi výbornými španělskými orchestry. Dva jsou na Kanárských ostrovech, mají obrovskou úroveň, vystupují s výbornými sólisty a dirigenty. Do kultury se ve Španělsku za posledních dvacet let hodně investovalo. Každé město má nádherné nové auditorium. Dříve tam nic nebylo, to znamená všechno se muselo vybudovat. Ve Valencii, kde žiji, postavili novou operu přímo na pobřeží. Vypadá nádherně, autorem je katalánský architekt Santiago Calatrava, šéfem opery je Lorin Maazel, prvním dirigentem Zubin Mehta, čili úroveň opravdu nádherná. Zatím se ve Španělsku žije dobře i muzikantům.
Tvůj muž je také hudebník, hraje na bicí nástroje.
Ano, hlavně na vibrafon, dělá jazz a afro-kubánskou hudbu, to znamená salsu.
Hrajete spolu?
A ještě pro vás nevznikla žádná skladba? Ne a také s ním hrát nechci! Já velmi jasně odděluji profesní a rodinný život.
I čeští studenti se s tebou měli možnost setkat na několika hudebních kurzech – mimo jiné na Francouzské akademii v Telči nebo na workshopu Pražské konzervatoře. Jak moc se věnuješ učení?
Já nikde nastálo neučím. To se mi také líbí, že nemám žádný úvazek. Ve Valencii mi ale chodí zahrát hodně mladých flétnistů, občas dělám flétnový kurz. Na kurzech učím moc ráda, to je jako mít nějaké děti na návštěvě – člověk z toho má tu radost, ale potom je zase pošle jejich profesorům zpátky a oni se s nimi musí párat celý rok (smích) . Úžasné vzpomínky mám například na Kolumbii – studenti přijížděli zdaleka, mělo to pro ně ohromnou cenu. Třeba tři dny autobusem objížděli území, kde probíhá občanská válka. Úplně neskutečné věci. My tady žijeme a nevíme, co se děje ve světě. Byli tam navíc úžasně hudebně nadaní lidé. Pro mě jsou taková setkání zajímavá i v tom, že mi žáci přiblíží svou vlastní hudbu – v Kolumbii jsem dostala desky s jejich tradiční hudbou, viděla jsem indiánské flétnové orchestry. Potom jsem třeba dělala kurzy v Koreji – takové mega kurzy, byly jsme dvě kantorky na čtyřicet žáků – tedy byly to samé dívky. V Koreji už bohužel hodně ztratili vztah k vlastní hudbě, mladí už vůbec neví, co je korejská flétna a jak se na ni hraje. Přitom je to velmi inspirující. To je také to, co bych chtěla dělat na kurzech – když jsme dělali takové minikurzy na Pražské konzervatoři, tak jsme jeden večer věnovali poslechu neevropských fléten – šakuhači, korejská flétna, indická flétna Bansuri – to je velká věc: kus bambusu, šest dírek a žádné problémy s intonací.
Hraješ na nějakou mimoevropskou flétnu?
To bych si netroufla říci. Doma mám ale takovou menší sbírku. Důležitý je ten zvuk – jednou jsem to používala na filmovou hudbu, na přání skladatelky. Turecká flétna ney nebo šakuhači, tomu se musí člověk hodně věnovat. Teď doufám, že se budu více zabývat hrou na fujaru – několik skladatelů bude pro mě a pro fujaru psát, tak uvidíme, co z toho bude.
Máš už fujaru?
Ano, už dávno a nevím, jestli si nepořídím další.
Co traverso – barokní flétna?
To nechávám opravdu specialistům. Je to hodně jiný systém a znám jen málo lidí, kteří hrají na obě flétny.
Naše vyprávění se obloukem vrátilo zpět do slunného Španělska a k jeho tradicím. V regionu kolem Valencie mají velkou tradici bandas – dechovky, kde hrají často i violoncella a kontrabasy. Mají obrovskou úroveň a jednotlivé bandas mezi sebou pořád soupeří: V malém městě jsou třeba dvě takové bandas, její členové mezi sebou nemluví – patří buď k jedné nebo druhé a zásadně se nechodí do čvrti té druhé. Hrají na koncertech a při procesích, při nich městem těmi malými uličkami prochází třeba sto hudebniků, jsou absolutně sehraní a skvěle jim to ladí. Člověku berou dech ty barvy, které by u žesťů člověk nečekal, úplný samet! A jak tak v tom pomalém tempu kráčí za těmi sochami, to je nádherná atmosféra. Po příchodu z Paříže jsme zažili šok, jak jsou ve Španělsku všichni příjemní. Pařížani můžou být někdy dost drsní, to dělá to velkoměsto. Žijeme v malé vesničce, která má asi tisíc obyvatel, ale čtyři věčně plné bary. Lidé jsou velmi pracovití, ale v práci jsou do tří, a pak je konec. Je to takový sociální příjemný život. Žádné pocity napětí jako v Paříži – rvačky, problémy. Pro děti je to úplný ráj a žije se nám tam velmi hezky. Španělé umí žít, to rozhodně.
Z procházky se v doprovodu viditelně unaveného Timothy Lissimora vrací Clařini synové Jan a Martin, a tak poslední otázka směřuje na ně. Staršímu Janovi je šest let, zatím chodí do hudební přípravky. Počítám s tím, že se Tim na kluky podívá, jestli budou chtít na něco hrát. Uvidíme, teprve se to všechno vyřeší.
Dokument o skladateli Janu Novákovi vysílá 13. 2. 2008 ve 21.45 hod. Český rozhlas 3 – Vltava.
