Rozhodli jsme se k neobvyklému počinu. Na počátku ledna zažije Praha velmi důležitý okamžik. V Rudolfinu nabídne písňový večer dnes již světově proslulá, moravská sopranistka žijící ve Švýcarsku – Martina Janková. Nabídli jsme jí, aby sama přiblížila čtenářům osudy žen, jejichž písně bude zpívat – redakce.
„Podle mých dosavadních zkušeností a mého přesvědčení se ženám naprosto nedostává tvůrčí fantasie a hudební vynalézavosti, tedy onoho vrozeného daru a základní podmínky jakékoliv samostatné hudební tvorby.“ (Eduard Hanslick)
Na základě těchto neuvěřitelně arogantních, tvrdých slov si dokážu alespoň částečně představit, s jakými naprosto nemožnými předsudky se talentované ženy v 19. století musely potýkat. A mráz mi běží po zádech, když ještě i dnes občas od žen skladatelek nebo dirigentek zaslechnu, že bojují s podobnými názory. Toto téma mě zaujalo natolik, že jsem se mu rozhodla věnovat svůj písňový večer v pražském Rudolfinu, který se uskuteční 7. ledna.
Vedle děl jejího slavného manžela v prvním případě a bratra v případě druhém zazní písně Clary Schumann a Fanny Mendelssohn-Hensel. Je krásné sledovat, jak se všichni navzájem inspirují, ale jak pak každý po svém stejná témata, jako například legendu o Lorelei či stejné básnické předlohy, zpracovávají. Životní osudy obou žen jsou natolik zajímavé, že stojí za to je alespoň letmo přiblížit.
Clara Schumann se narodila v Lipsku 13. září 1819 v rodině klavírního pedagoga Friedricha Wiecka, jehož hlavním cílem bylo, mít ze své dcery klavírní virtuosku. Snažil se ji však poskytnout širší vzdělání a nechal jí školit u učitele Richarda Wagnera Theodora Weinlinga, ke kterému docházela Clara na hodiny teorie a harmonie, u jiných se pak učila kompozici, zpěvu a hře na housle. Jako devítiletá vystoupila poprvé v lipském Gewandhausu a brzy na to s ní začal její otec podnikat turné po Evropě.
Jelikož se tenkrát od klavírního virtuosa očekávalo, že na svých koncertech představí i vlastní skladby, pustila se Clara do komponování. Ve 14 letech napsala svůj 1. klavírní koncert a moll op. 7 , který jako šestnáctiletá představila pod taktovkou Felixe Mendelssohna na koncertě v Gewandhausu. Publikum bylo nadšené. Novinová recenze, jejíž autorem byl Carl Ferdinand Becker, však byla zničující: „Zde nemůže být o recenzi jako takové vlastně ani řeči, neboť tu máme co do činění s dílem z pera dámského.“ Takováto podceňování jejího talentu přiváděla Claru k zoufalství. V jejím deníku čteme: „Kdysi jsem ještě v můj talent hudební tvořivosti věřila, ale této ideje jsem se vzdala. Žena nemá míti ambice ke komponování. Stejně to ještě žádná nedokázala, tak proč bych k tomu měla býti předurčena já? Tato myšlenka, ke které mě můj otec v mládí svedl, by byla příliš arogantní.“
Clařina nejistota a přílišná sebekritičnost úplně zablokovala další kompoziční úsilí a až teprve vztah a sňatek s Robertem Schumannem ji znovu povzbudil v tvůrčí činnosti. Přestože musela zvládnout vedení velké domácnosti a výchovu tolika dětí – během 14 manželských let porodila 8 ratolestí – a přestože ji častá těhotenství a zhoršující se zdravotní stav jejího chotě v její klavírní i skladatelské kariéře hodně brzdily, dokázala Clara, podpořená svým mužem, dále koncertovat a jako dárek k narozeninám nebo na vánoce mu předložit nové a nové skladby. Její hudba odráží vlivy jejích velkých vzorů: Spohra, Mendelssohna, Chopina a samozřejmě Schumanna, má však i svůj naprosto osobitý jazyk.
Schumannova smrt v roce 1856 uvedla 37letou Claru do naprosto zoufalé situace. Musela najednou sama uživit sedm dětí, vzdát se proto komponování a začít zase podnikat koncertní cesty. Později zakotvila ve Frankfurtu, kde vyučovala na konzervatoři.
Zůstává nám po ní obraz silně mnohostranné, ale i rozporuplné osobnosti, která se nedá vměstnat do určité šablony a už vůbec ne vtlačit do šuplíku feministické mučednice. Zajímavé je, že až do sňatku se Schumannem komponovala převážně hudbu instrumentální, až její muž ji přivedl a inspiroval k tvorbě vokální. Jejími písněmi byl Schumann nadšen a snažil se je spolu se svými vydávat.
Už jsem zmínila, že Felix Mendelssohn-Bartholdy byl pro Claru vzorem. Méně známá je jeho sestra, se kterou byli Schumannovi v úzkém přátelském kontaktu. Vloni jsme vzpomněli 160. výročí jejího úmrtí.
Ačkoliv byla Fanny Mendelssohn-Hensel za svého života jako skladatelka, pianistka a dirigentka ve svém domově – Berlíně – velmi uznávána, například skladatelé Ignaz Moscheles a Charles Gounod ji obdivovali stejně jako jejího bratra a považovali ji nadáním za jemu rovnou, potýkala se podobně jako Clara s patriarchálními předsudky a její díla se jen zřídka dostala do rukou vydavatele. Až po její smrti se její bratr Felix zasadil o to, aby alespoň část jejího díla (skladby pro klavír, písně a Klavírní trio d moll u nakladatelství Breitkopf&Härtel v Lipsku) vyšla.
Fanny Cäcilia Mendelssohn se narodila v Hamburku v rodině bankéře Abrahama Mendelssohna dne 14. listopadu 1805. Její první hodiny klavíru jí, stejně jako Felixovi, dávala jejich matka Lea, vyrůstající v berlínské bachovské tradici. Později se tohoto úkolu v Paříži ujala pianistka Marie Bigot de Moroque, uznávaná Haydnem a Beethovenem. Kromě toho se dětem dostalo velmi širokého všeobecného vzdělání v historii, jazycích, matematice, geografii, hudební teorii a kompozici.
Ačkoli prokázala Fanny svou první kompozicí – písní na vlastní text, napsanou jako dárek k otcovým narozeninám, svůj talent, byly jejímu rozletu ihned vymezeny přísné hranice. Z dopisu jejího otce se dozvídáme: „Hudba se stane pro Tvého bratra zřejmě jeho povoláním, pro Tebe budiž však stále jen krásnou ozdobou a nikdy se nemá a nesmí stát základem Tvé existence a Tvé činnosti. Zůstaň věrná své ženskosti, neboť jen tato ctnost ženám sluší.“ Později jí k jejím 23. narozeninám píše: „Seber se, musíš mít ke svému hlavnímu poslání mladé dívky, k poslání ženy v domácnosti serióznější vztah!“ Tyto výchovné ideály, ze kterých její rodina čerpala, pramení především z jejích židovských kořenů, přestože celá rodina konvertovala k protestantismu. Obraz ženy v tomto kontextu byl obrazem sebejisté, vysoce vzdělané bytosti, jež však směla své literární či hudební nadání pěstovat pouze v privátním rámci, čehož je příkladem matka Fanny Lea, o které se ví, že například četla Homérovu Illias a Odyseu v originále.
V roce 1829 si Fanny vzala pruského dvorního malíře Wilhelma Hensela a brzy přivedla na svět své první dítě. Toto manželství ji stejně jako Claru v její tvůrčí činnosti osvobodilo a začala častěji komponovat velké vokální formy jako kantáty a oratoria, její rodina však jejich vydání nepřála.
Všeobecné uznání se Fanny dostalo až organizováním koncertů v „Zahradním sále“, které se staly v Berlíně velkou společenskou událostí. Zde mohla uvádět své vlastní skladby, dirigovat sbory, uvádět díla Bacha, Mozarta, Beethovena, Händla, Glucka a samozřejmě svého bratra Felixe. K jejímu publiku patřil i Franz Liszt a Clara a Robert Schumannovi se dokonce kvůli Fanny chtěli přestěhovat do Berlína. Tomu mu však zabránila Fannina nečekaná smrt. Zemřela ve věku 41 let na mozkovou mrtvici.
Po Fanny zůstalo na 250 písní, žánr, kterému se kromě tvorby klavírní cítila nejvíce zavázána. Její písně jsou svědky tehdejšího literárního proudu. Komponuje především na texty svých současníků, kteří byli jejími a Felixovými častými hosty, jako například Tieck, Heine, Uhland, Eichendorf a Goethe, kterého Fanny jako sedmnáctiletá poznala na své cestě do Švýcarska a kterého velmi obdivovala. I Goethe byl jejími kompozicemi unešen. Je velká škoda, že její klavírní i písňová tvorba byla již v 19. století zapomenuta.
