Navštěvoval jsem přednášky instrumentace pana profesora v době svého studia na hudební fakultě AMU v letech 1966-1971. Byly to hodiny, na které jsem se vždy těšil. Nejen proto, že jako skladatel jsem měl o problematiku instrumentace opravdový zájem, ale též proto, že za katedrou stál člověk, který byl pro mne od prvního setkání zvláštní. První, co mne na něm zaujalo, byla jeho vyrovnanost a klid, dále jakási odhmotněnost jeho vystupování – působil na mne jako asketa. Později, když jsem poznával pana profesora blíže, začal jsem vnímat ohromný citový náboj, který však zůstával vždy plachý, jako by se obával, že nebude přijat. Tam, kde však přeskočila jiskra kontaktu, počala vyzařovat krásná, čistá energie přátelství, otevíral se prostor nezáludné, až bezbranné pravdivosti, na kterou bylo možno se vždy spolehnout. Pan profesor se pro mne stával postupně perzonifikací člověka, který nesměřuje k vnějšímu efektu, který se nestylizuje do populární role, který buduje hodnotu duchovní síly vědecké i umělecké. Uvědomil jsem si tak, kde stojí skutečná dominanta pozitivního lidského usilování. Nikoliv v sebeoslavení, ale přímo naopak: je to osobní ustoupení, přijetí pokory nástroje, který pracuje pro druhého. Obraťme nyní postupně svoji pozornost ke čtveré mohutnosti životního směřování pana profesora Zicha.
Jako vědec byl profesor Zich osobností zakládající a budující. Je otcem specializovaného směru estetiky – estetiky výkonného umění. Tento obor ustavil na hudební fakultě AMU již v padesátých letech a vytvořil jeho pozoruhodnou koncepci, vycházející z hloubkových analýz interpretačních výkonů, jejich zobecnění a terminologické soustavy, které byl profesor Zich zakladatelem. V oboru hudební estetiky je autorem jednak základních prací Prostředky výkonného umění a Kapitoly a studie z hudební estetiky , jednak dlouhé řady vynikajících studií a článků.
V oboru instrumentace byl autorem koncepce této disciplíny ve vztahu k výuce na hudební fakultě. Koncipoval celý systém výuky, který je ve své základní linii používán dodnes. Není to tím, že by tento obor na fakultě ustrnul, ale tím, že profesor Zich ve své koncepci skutečně vyhmátl to podstatné a vše přesně metodicky rozčlenil. Připomeňme si jeho stěžejní práce v tomto oboru: Instrumentační práce se skupinami , dále Instrumentace Smetanova Dalibora a konečně Orchestrace a sborová sazba a celou řadu podnětných analýz a studií.
Další mohutností pana profesora (jak to ve spolupráci s Imanuelem Kantem nazývám) byla činnost skladatelská. Je autorem pozoruhodného díla čítajícího přibližně 30 opusů, obsahujícího jak skladby komorní, vokální, tak i orchestrální. Ve skladbě byl žákem J. B. Foerstra. Estetické cítění Jaroslava Zicha zobrazuje jasný názor, že v hudbě má dominovat cit. Velký akcent kladl též na formální řešení svých kompozic a na preciznost skladatelského řemesla. Za svoji skladatelskou tvorbu získal různá ocenění – například cenu Českého komorního spolku za Smyčcový kvartet nebo cenu Svazu skladatelů za Rapsodii pro violoncello a orchestr .
Jaroslav Zich se však neomezil v umělecké činnosti pouze na profesi skladatelskou. Byl též vynikajícím klavíristou – vystupoval (zejména v letech 1930-1950) jako vyhledávaný komorní partner, zvláště v rámci Zichova klavírního tria – s houslistou Ladislavem Němečkem a se svým bratrem Otakarem Zichem , který vedle své činnosti vědecké byl výborným violoncellistou.
Profesor Jaroslav Zich byl osobností vpravdě renesanční. Byl absolventem Mistrovské školy pražské konzervatoře, na filosofické fakultě Karlovy univerzity vystudoval filozofii a hudební vědu a ve svém životě zasáhl nejen vynikajícím způsobem v oblasti vědy a v oblasti tvůrčího umění, ale též v rozhlase, kde dlouhodobě pracoval jako hudební režisér a organizátor. Na svém kontě má vysoký počet nahrávek a spoluprací. Kvalita jeho práce byla též veřejně oceněna vyznamenáním, které za svoji práci v rozhlase obdržel v roce 1946.
Neméně pozoruhodná byla Zichova činnost pedagogická. Na hudební fakultě AMU byl profesorem estetiky a instrumentace (1952 až 1992), byl dlouholetým členem Umělecké rady fakulty, členem Ústavu teorie hudby. Připomeňme ještě, že stál v čele hudební fakulty jako děkan ve funkčním období 1959-1962. Podílel se na řešení zásadních koncepčních otázek rozvoje školy a bylo též jeho zásluhou, že byl nastartován postupný proces uvolňování politicko-personálních i koncepčně-pedagogických tlaků. Patří mu za to zpětný dík celé muzikantské obce.
Na závěr tohoto malého vzpomínání si dovolím alespoň heslovitě uvést některé z myšlenek pana profesora Zicha, tak jak jsem si je v průběhu svého studia při návštěvách jeho přednášek z instrumentace a posléze v průběhu společné práce na katedře teorie a dějin hudby poznamenával:
Čas a prostor souvisí. Mizí-li čas, zvětšuje se prostor a naopak. To je pro hudbu nesmírně důležité.
Řemeslo je nezbytné, avšak samo o sobě neznamená ještě nic – viz známá pohádka „Komu náleží panna“? Řezbáři, který ji vyřezal, anebo mluvci, který ji naučil mluvit?
Tím, že používáme různě tvarovaný a zabarvený zvuk, vzbuzujeme emoce. Nezapomínejme, že náš posluchač se ocitá uprostřed těchto emocí. Mysleme též na něj, mysleme na to, zda ho zbohacujeme, či zda mu škodíme. Dbejme na to, zda námi vzbuzované emoce jsou kladné, či záporné.
Myšlení může být staré při používání relativně nových výrazových prostředků, avšak též naopak.
Buďte ostražitě citliví pro čistotu! Buďte jednoduší anebo komplikovaní, buďte avantgardní anebo tradiční, vždy se však chraňte špíny.
Oblékat dílo do barvy nelze bez vyhraněné poetiky. Nemám-li svou poetiku, nemám vnitřní předobraz. A nemám-li předobraz, netvořím, ale tápu.
Jak často slyšíme: neměl jsem štěstí na učitele, nikdo mě nic výjimečného nenaučil… Žádný učitel nemůže překrýt vnitřní prázdnotu žáka. Učit lze pouze řemeslo, k umění lze maximálně provokovat, lze škrtat ve tmě, ale chytit musí váš knot!