Jak se dělá český chorál (husitský recept)
Postup je velmi jednoduchý: „Vezmi tradiční latinský zpěv a podlož jej novým českým textem. Dbej na to, aby počet slabik v obou textových verzích byl pokud možno stejný, ubráníš se tak nutným melodickým úpravám. Pokud se ti přece jen přihodí, že český text je delší, nastav melodii jednoduchým tónem, nebo rozvaž rozsáhlejší melisma. V opačném případě je dovoleno přebývající noty svázat dohromady či dokonce vynechat kratší úseky.“ Takto lze popsat obecný návod, kterým se překladatelé při vytváření české liturgie řídili. Ne všichni z nich ovšem byli stejně zdatní. Některé zpěvy jsou do češtiny převedeny skutečně tak umně, že stará chorální melodie zůstala takřka nedotčena. Někdy se však stalo, že úsporně sestavený český text připravil chorální nápěv o celou řadu „cenných“ slabik, takže nakonec nezbylo nic jiného, než krátit, škrtat, ubírat… A jelikož mezi autory patrně nevládla jednotná shoda o tom, jakým způsobem by se staré melodie měly upravovat, neexistuje nějaký přesný vzorec – či návod – podle kterého se mohli řídit i chorální zpěváci, kteří staré melodie znali nazpaměť, nový byl pro ně pouze text. Jaký to mělo praktický důsledek? Ten, že se v podstatě (pokud tento chorál skutečně zpívali!) museli naučit jeden zpěv po druhém pěkně nanovo, jelikož stará melodie je ve spojitosti s českým textem spíše mátla. A k tomu ještě některé krkolomné překlady, které tu a tam (například u sekvencí) probleskují, jejichž smysl není o nic jasnější, než ve šroubované latinské verzi!
Křivdili bychom však našim předkům, kdybychom jim přiřadili pouhou roli překladatelů a upřeli jim jejich vlastní invenci. Po vzoru svých o mnoho starších předchůdců se odvážili vytvořit zcela nové zpěvy, založené tentokrát nikoliv na latinském, nýbrž přímo na původním českém textu. Snad není třeba zdůrazňovat, že jedním z hlavních témat, pro které byly tyto chorální melodie skládány, byla oslava Božího Těla a Krve. Pro tento svátek byla v husitské tvůrčí dílně ukována kupříkladu zbrusu nová sekvence Abychme hodně pamatovali o ustanovení svátosti přijímání při poslední večeři Páně, v níž ke konci zahlaholí v důrazném rytmu tyto agitační verše (řekli bychom takřka „úderka“), nabádající k častému přijímání: „Ó Kriste dobrotivý, na nás velmi nalaskavý, čimť se oplatíme? Aspoň kalich spasitedlný od tebe připravený v náboženství píme! Jezme život, píme život, a tak bude celý život světa po dokonání. Káže sjesti, jesti, píti a sámť bude nám slúžiti u věčném kralování!“ Nic na tom, že text je vystaven velice jednoduše, s rýmy takřka cimrmanovskými a mezi řádky prosvítá naivní poetika. Ta ostatně přijde ke slovu i v dalším ryze husitském zpěvu, v Aleluja pro tentýž svátek Božího Těla: „Ó Ježíši, pastýři dobrý, tvé ovčičky k tobě mile volají, tě chvále tebe žádají, neb tě znají, krmiž všecky i napájej svú svatú krví!“ Na druhou stranu se však autoři českých textů projevili jako znalí biblisté, kteří neváhali zcela racionálně zasáhnout do děl takových autorit, jakým byl například Tomáš Akvinský. Ten, jak je známo, složil jedno z hodinkových officií (to jest souhrn textů a zpěvů breviáře) pro svátek Božího Těla, který husité také převzali. Ale s určitým vylepšením. Tam, kde Tomáš mluví o přijímání Božího Těla, tam doplnil překladatel – ve shodě s Janovým evangeliem – i slova o Kristově odkazu přijímání z kalicha. Tak tomu je například v responsoriu Ego sum panis vivus : „… si quis manducaverit ex hoc pane, vivet in eternum alleluia“ (v překladu: Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky, alleluia. ), ze kterého v českém překladu v Jistebnickém kancionále vzniklo „… a ktož bude jiesti z tohoto chleba a z kalicha píti, živť bude na věky, chvalmež Boha, radujme se, veselme se, alleluia! “ s typickým radostným zahlaholením na konci. Na druhou stranu se historik při pozorném srovnávání latinské a české verze dočká nejednoho překvapení, jako například v Notkerově sekvenci Omnes sancti Seraphin – Všichni světí Serafín . Když dojde na výčet všech kategorií světců („Vy patriarchy, proroci, apoštolé, mučedlníci, vyznavači, panny…“ ), objeví se v textu namísto mnichů (… monachi ) … „žákovstvo“! Překladatel tím zajisté prozradil svůj vztah k důstojnému stavu řádových bratří, v době husitské obecně negativní, ale projevil z dnešního hlediska i notnou dávku humoru či duchapřítomnosti. Vždyť mohl celou strofu či dokonce skladbu vynechat, asi tak, jak si počínali pozdější „revizoři“ z doby antireformace, kteří neváhali všechny ideologicky nežádoucí knihy se zpěvy k Janu Husovi zničit, anebo z nich alespoň patřičné stránky vyrvat.
O Posledním soudu a jiné legrácky
S trochou nadsázky je souhrn liturgických zpěvů v Jistebnickém kancionálu takřka přesným otiskem liturgie latinské, byť s většími či menšími obměnami, které jen zřídka zasáhly do samotné struktury liturgie. Přesto se i taková místa najdou. Jedním z nich je například slavení velikonočních svátků. Zde s překvapením najdeme po čteních nikoliv rozsáhlá sólová responsoria, nabádající ke zbožné meditaci, nýbrž krátké české písničky, které snad mohl notovat jeden každý v kostele. Do liturgie pro velikonoční třídení se také vloudily zpěvy, které bychom zde dříve nenalezli. Místo pláče proroka Jeremiáše, jenž po tři noci před Vzkříšením zazníval lkavě v temném kostele, se v husitské liturgii objevuje působivá scéna ze dne Posledního soudu. Setkali se u něj Milosrdenství a Spravedlnost, aby se hádali o hříšnou duši. Co má větší váhu, slitování, či spravedlivá odplata za hříchy? Obě dvě strany licitují citáty ze Starého i Nového Zákona a když jsou se svými argumenty u konce, dojde slovo na samotného Ježíše. Spoléhali-li v té době věřící na jeho odpuštění, se zlou se potázali. Neboť slovy: „Vezmětež pryč zlosyna, ať nevidí světlosti božie (…) Otejdětež ote mne, zlostní, do ohně věčného!“ odsoudil tento Nejvyšší soudce hříšníky k věčnému zatracení. Hrůza před Božím hněvem a strach z nadcházejícího konce světa zavane z těchto zpěvů až do dnešních dnů. Se stejným zaujetím pak věřící zřejmě naslouchali apokryfnímu textu o Kristově sestoupení do pekel a vysvobození zdejších zajatců, které se předčítalo v noci před slavností Vzkříšení.
Zápis velikonoční liturgie v Jistebnickém kancionálu je velice cenný už proto, že nám – jako takřka jediný – dovolí díky podrobnějším instrukcím nahlédnout do konkrétní praxe husitské liturgie. Je zajímavé, že kupříkladu na čteních při nočních bohoslužbách se zřejmě mohli podílet i laici z řad věřících. Jak jinak si vysvětlit návod „Kto chce lekce čísti, má takto řéci…“ ? Při bohoslužbách bychom se setkali i s kantorem, který intonoval velikonoční Kyrie a dokonce i s chlapci, kteří měli participovat kupříkladu při provádění velikonočních litanií.
A kdo je pachatel?
Bystrému čtenáři jistě neuniklo, že se zatím mluvilo zcela neutrálně jen o „překladatelech“ a „věřících“. Kdo byl ale autorem českého překladu a kde hledat komunitu, kde se mohla tato česká liturgie provádět? Odpovědí je snad stejně tolik, jako odborných článků na toto téma. Tomu, že celou liturgii mohl přeložit pouhý jeden člověk, dnes snad nevěří již nikdo. Vše nasvědčuje tomu, že překlad je dílem širšího kolektivu, v němž si jednotliví překladatelé počínali do jisté míry volně. Kde bychom tuto překladatelskou dílnu asi našli? Asi sotva v ne příliš významné Jistebnici. Spíše bychom ji měli hledat někde v Praze, snad v prostředí pražské univerzity. Zde bychom se totiž setkali s celou řadou intelektuálně schopných nadšenců, kteří se mohli do takového nesmírně náročného projektu pustit. Otázkou zůstává, kdy asi se k tomuto pracnému činu odhodlali. Zřejmě jen stěží až po vypuknutí bouří na počátku dvacátých let 15. století. Pravděpodobně již v předcházejících, poněkud klidnějších letech, kdy se zápas o reformu církve omezoval na slovní výpady a hledání patřičných argumentů. Třeba měl překlad liturgie sloužit jako jeden z nich – dokazující, že liturgie v českém jazyce je na stejné úrovni, stejně posvátná, jako liturgie latinská. A kostel, ve kterém choralisté tyto české zpěvy přednášeli, zatímco věřící naslouchali srozumitelnému slovu? I zde historici tápou a zvažují mezi Betlémskou kaplí, Týnským chrámem či dokonce kostelem v Jistebnici. Někteří z nich dokonce zastávají názor, že se český překlad liturgie ve zmatených letech nakonec nikde neujal a zůstal pouhým experimentem. Nicméně experimentem, díky kterému se českým dějinám dostalo zvláštní kapitoly v historii evropské hudby.