neděle, 27. říjen 2002

Chorál v éře literátských bratrstev

Napsal(a) 

Chorál v éře literátských bratrstev Chorál v éře literátských bratrstev
Seriál článků o historii gregoriánského chorálu se několikrát dotkl otázek spjatých s jeho fungováním v českých zemích. Dozvěděli jsme se o pozoruhodné domácí tvorbě 14. století a o ojedinělém experimentu z první poloviny 15. století, totiž o překladu chorálu do češtiny, který se dochoval v Jistebnickém kancionálu. Rozloučili jsme se s chorálem v bouřlivých létech husitských válek, které, jak se zdá, přivedly české země do určité izolace od ostatní Evropy. Církevní organizace byla rozvrácena a zbavena hmotných prostředků na kostelní provoz a na válkou zachvácených územích došlo vskutku k rozsáhlému ničení zařízení kostelů včetně liturgických zpěvníků. Bohoslužba radikálních husitů stavěla na společném zpěvu duchovních písní celou obcí věřících. Byl tedy vůbec ještě v době mezi husitstvím a Bílou Horou prostor pro pěstování chorálu? Zda ano a jak, je tématem této části.

Především je třeba říci, že ani husitství nezachvátilo celé území českého království. Některá města v okrajových oblastech zůstala katolická a stávala se útočištěm části katolictví věrné inteligence (rozuměj: duchovních), která zde hledala azyl (jde zejména o Plzeň, České Budějovice, Český Krumlov). Také část vysoké šlechty zůstala katolická (Rožmberkové) a byla ve stálé opozici vůči "kalichu". V tomto prostředí se v omezených podmínkách pokračovalo v pěstování forem společenského a bohoslužebného života zděděných z předhusitské doby a také se udržovaly užší kontakty se zahraničím.

Chudá církev a laikové

Po porážce radikálního husitství byla snaha najít kompromisní, ale trvale respektovatelné vnitřně i ve vztahu k více či méně nepřátelskému okolí, řešení komplikované situace království. Výsledkem snahy byla kompaktáta (1436) a zrod utrakvistické (kališnické, podobojí) církve, která ve svých řadách sjednocovala až do Bílé Hory větší část českého obyvatelstva. Tato církev byla církví chudou, která po celou dobu existence bojovala s nedostatkem kněží. Po smrti Jana Rokycany neměla vlastní biskupy, a tak nechávala duchovní světit od úplatných katolických biskupů v cizině, zvláště v Itálii. Tento kuriózní fakt svědčí o tom, že roztržka s katolickou církví nebyla úplná, utrakvisté zůstali na půl cesty mezi katolictvím a o něco pozdější reformací. To zanechalo stopy i na bohoslužbě, ale o tom později.

Chudá církev znamenala ještě něco - nebyly prostředky na vydržování kostelních zaměstnanců, mezi nimi také zpěváků. Možná to byl zvláštní (dnes v Čechách těžko pochopitelný) zápal pro duchovní věci, možná také uvolnění stavovských pout, kdy "ševci a pekaři" začali mluvit do věcí vyhrazených pomazaným hlavám, což přimělo v městských komunitách laiky, aby se začali sdružovat v bratrstvech, která si dala za úkol zpívat při bohoslužbách. V 15. století už nebyl pro měšťany takový problém získat určité vzdělání. V dobové škole se kromě znalosti čtení, psaní a počtů žáci naučili i zpěv a noty. Každá městská či farní škola totiž byla těsně spjata s kostelem a měla vůči němu řadu služebních - především zpěvních - povinností. Prakticky při každé škole se vydržovaly malé skupiny žáků z chudých rodin, které byly pověřeny každodenním zpěvem při ranní mši a při nešporách v kostele a dále při pohřbech a zádušních mších, ze kterých vlastně plynuly příjmy pro zajištění jejich nuzného živobytí. Ještě v mnohem pozdějších dobách bylo hudební nadání a hezký hlas téměř jedinou možnou cestou ke vzdělání pro chlapce z nemajetných rodin. (Kromě Josepha Haydna a románového F. L. Věka tak začínal ještě Leoš Janáček narozený v roce 1854.) Sociálně zajištění chlapci z měšťanských rodin nezpívali denně, ale pouze ve sváteční dny, ovšem dosáhnout dovedností, které se jim v dospělosti hodily, mohli také. Počátky laických měšťanských sborů u nás nejsou přesně zachytitelné, ovšem kolem roku 1490 dochází k hromadnému vzniku takzvaných literátských bratrstev ve většině českých měst. Bratrstva byla organizována podle vzoru řemeslnických cechů a zpravidla se zavázala ke zpěvu ranní mše o nedělích a svátcích a ke zpěvu rorátů po celý advent, v zásadě tedy mimo pracovní dobu.

Chorál v éře literátských bratrstev Chorál v éře literátských bratrstev
Co literátská bratrstva kolem roku 1500 zpívala

Vznik literátských bratrstev byl spjat se sebevědomím měšťanských vrstev a bezpochyby byl podpořen hospodářským vzestupem třetího stavu v době panování krále Vladislava Jagellonského. Pro potřeby pánů literátů se staví západní kruchty ve farních kostelech a nechávají se napsat zpěvníky, které patří v řadě případů k obdivuhodným památkám dobové knižní kultury - i neodborníka ohromí nákladně vypravené obří pergamenové folianty s iluminacemi a kaligraficky zapsanými zpěvy. K nejznámějším z doby kolem roku 1500 patří Franusův kancionál z roku 1505, který patřil literátskému bratrstvu v Hradci Králové, Kolínský graduál z roku 1512 nebo Chrudimský graduál z roku 1530, občané dalších měst nám jistě odpustí, že nejmenujeme právě jejich skvostný "kancionál" (většinou jde o graduály, i když se jim tak často neříká). Základem repertoáru těchto zpěvníků je chorál pro mešní sváteční bohoslužbu. Pokud bychom ho srovnali s repertoárem "standardních" graduálů farních kostelů v pražské diecézi těsně před husitskými válkami, zjistili bychom, že repertoár je velmi podobný a novinek je v něm málo. Našli bychom tu jak zpěvy celoevropsky rozšířeného "starého fondu" s určitými středoevropskými obměnami nápěvů, tak módní tvorbu konce 14. století - zejména rýmovaná Alleluia (někdy prokládaná písňovými tropy) a zpěvy ordinaria, často také s tropy nebo s menzurální rytmikou na hony vzdálenou původnímu charakteru chorálu. Stejný je i bohoslužebný jazyk - je to latina, stejné je rozdělení propria na temporál a sanktorál, utrakvisté slavili svátky svatých. Kromě této hlavní části, k níž patří ještě sekvence, však následují ještě dva další oddíly, které se však nevyskytují vždy. V prvním z nich jsou zařazeny latinské a v menším počtu též české písně. Patří k typu duchovní lyriky pěstované už v předhusitské době na okraji bohoslužby. Vedle starších písní jsou tu i novější. Vznikaly v ovzduší poděbradského a jagellonského humanismu a navazovaly na přerušenou tradici lucemburské doby. Autory až na výjimky neznáme. V jedné z nejpopulárnějších písní - Modulemur die hodierna - se v akrostichu skrývá jméno Martin z Rokycan, podle pozdější tradice se stejně jmenoval vychovatel Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího a známého básníka. Písně sloužily k tropování chorálu a snad i k samostatnému zařazování do pořadu bohoslužby na místech, která k tomu byla vhodná. Konkrétní svědectví však pro tuto dobu téměř chybí, praxe zřejmě byla dost volná. Podobné funkce bezpochyby plnily i vícehlasé skladby zapsané v posledním oddílu těchto zpěvníků. Některé z nich pocházejí už z doby před husitskými válkami, některé byly složeny v podobném stylu asi během první poloviny 15. století. Soudobé tvorby je tedy ve zpěvnících tohoto typu málo, na renesanční polyfonii nizozemského stylu si asi trouflo jen málokteré literátské bratrstvo. Nás však zajímá chorál a co se s ním bude dít, do Bílé Hory zbývá ještě více než sto let.

Chorál a čeština

Ve druhém desetiletí 16. století vypukla německá reformace. K jejímu programu patřila bohoslužba v národním jazyce. Uvnitř utrakvistické církve začal pod vlivem reformace sílit proud někdy označovaný jako novoutrakvismus a s ním také byla vzkříšena idea jazykově české liturgie. Zatímco luterská bohoslužba dávala více prostoru písním než chorálu opatřenému německými texty, utrakvisté si převedli do češtiny celý chorální repertoár graduálu i s oddíly písní a vícehlasých skladeb. Nejstarší známé české graduály jsou ze 40. let 16. století, ve druhé polovině století už zcela převažují. I v této době dávají některá bratrstva na odiv své bohatství nákladnou výzdobou a výpravností zpěvníků. Chorální melodie jsou zpravidla převzaty ze starší tradice. České texty, ať už jde o prosté překlady z latiny nebo o nové výtvory, které nemají předlohu ve starších latinských liturgických textech, jsou většinou delší než texty původní, z melismatických chorálních zpěvů se tak v krajním případě, kdy je každému tónu nápěvu podložena slabika, staly zpěvy zcela sylabické. Běžnou věcí je tropování písněmi nebo náhrada některých chorálních zpěvů strofickými písněmi, které parafrázují jejich text. To se týká především zpěvů ordinaria s dlouhými texty, jako Gloria nebo Credo, a je v tom možné spatřovat zárodek pozdějších mešních písní. Výběr používaných chorálních nápěvů byl poměrně ustálený, v textové složce však vládla velká rozmanitost, protože vnitřně rozštěpená utrakvistická církev žádný požadavek na jednotu neměla a nemohla dát. Dodnes není známo, kolik redakcí českého chorálu vlastně existovalo.

Zřejmě nejpozoruhodnější součástí českého chorálu 16. století jsou takzvané roráty. Název vznikl podle introitu - vstupního zpěvu - mariánské adventní mše Rorate caeli desuper . V konečné podobě se roráty skládaly ze sedmi formulářů na každý den v týdnu. Zpívaly se v adventu každý den ráno až do Štědrého dne. Každý formulář obsahuje introitus, Kyrie, graduale, Alleluia, sekvenci a Credo. Všechny chorální zpěvy jsou bohatě proloženy písněmi. Celé takto vzniklé rozsáhlé cykly bývají zapsány v samostatných knihách - takzvaných rorátnících. Z několika redakcí je nejznámější (a ve své době asi nejrozšířenější) redakce královéhradecká.

Již existující český chorál se stal základem ještě jedné zvláštnosti, ke které dospělo utrakvistické prostředí v poslední třetině 16. století. Souvisí se skutečností, že utrakvistická literátská bratrstva zařazovala do svého repertoáru také polyfonní hudbu. Některá z nich si totiž nechala sepsat celé vícehlasé graduály. K chorálu notovanému v chorální notaci a plynoucímu bez pauz ve stále stejných hodnotách se prostě přikomponovaly tři nebo čtyři další hlasy v jednoduché polyfonní sazbě. Jednotlivé hlasy se zapisovaly do zvláštních knih a bohužel žádný z českých vícehlasých graduálů se nedochoval kompletně, takže obrázek o kvalitě těchto velmi rozsáhlých kompozic si dnes nemůžeme udělat. Samotný tenorový svazek s chorálem mohl fungovat v případě "nedostatku osob" jako regulérní graduál - zpívalo se jen "choraliter" (sborově), bylo-li zpěváků dost, zpívalo se "figuraliter" (střídavě).

Pro úplnost budiž řečeno, že český chorál nechybí ani v tištěných kancionálech Jednoty bratrské. O velkých svátcích je jeho zastoupení poměrně široké. Setkáváme se hlavně se zpěvy, které byly součástí bohoslužby slova (introity, Kyrie, Gloria, Alleluia, sekvence - často v téže podobě, jakou mají v některém utrakvistickém graduálu) nebo s melodiemi antifon, hymnů.

Druhý život českého chorálu

Jako celek český chorál dožíval ve změněných poměrech pobělohorského 17. století. Něco málo z něho přešlo i do barokních kancionálů. Královéhradecké roráty zaujaly obrozence Jana Františka Pospíšila, který je v roce 1823 vydal v Hradci Králové tiskem. Na jeho edici navázal Jan Nepomuk Škroup, který vydal tytéž nápěvy opatřené vlastním varhanním doprovodem v podobě číslovaného basu v roce 1847 v Praze. Podobně jako v předmluvách barokních kancionálů, i Škroup se odvolává na tradici zavedenou "za času císaře a krále Karla IV., přeslavné paměti, a Arnošta, prvního arcibiskupa pražského, v metropolitním chrámu Páně sv. Víta". Ať už naši předkové v 17. až 19. století původ těchto zpěvů znali nebo ne, jistě to bylo taktičtější, než se hlásit k tradici založené českými kacíři. Velký kancionál Svatojanského dědictví (1863) už zpěvy této vrstvy neobsahoval. Zásluhou hudebního historika a duchovního Dobroslava Orla (1870-1942) byly roráty v redukované podobě (z chorálu použity jen introity) a několik dalších zpěvů zařazeny do Českého kancionálu z roku 1921. Z něho se několik málo položek dostalo do dnes používaného katolického kancionálu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.