Schola Gregoriana Pragensis zahájila své působení roku 1987, v době, kdy zakotvení chorálu u nás se zdálo býti utopií. Letos slaví soubor již patnácté výročí koncertní činnosti, má natočeno deset snímků a před sebou mnoho plánů. V rámci svého jubilea připravila Schola speciální koncertní řadu, která 20. a 21. 12. vyvrcholí experimentálním projektem s cellistou Jiřím Bártou. Nejen o tom jsme hovořili s uměleckým vedoucím Scholy Davidem Ebenem.
Ke kterému koncertu se vztahuje vaše jubileum? To bylo těsně po revoluci v prosinci 1989. Byli jsme pozváni jako hosté na koncert pěveckého sboru Rosa s dirigentkou Miriam Němcovou. S jednou sekvencí jsem „mořil“ vedle našich zpěváků i členy sboru Rosa. Myslím, že to dopadlo docela pěkně. Tehdy jsme si vlastně poprvé vyzkoušeli provedení chorálu koncertně.
Co je smyslem vašeho výročního koncertního projektu? Máme za sebou patnáct let soustavné činnosti, a tak jsme se rozhodli toto období završit sérií koncertů, které by odrážely dosavadní vývoj a současně naznačily i naše budoucí směřování. Proto jsme vybrali jednak několik reprezentativních titulů z doby minulé, a současně zařadili i dvě premiéry: Messe de Nostre Dame Guillauma de Machaut a projekt „Dialog lidského hlasu a strun“ s cellistou Jiřím Bártou. To je krok trochu jiným směrem: pokusíme se o kontrapozici chorálu a violoncella a díky Jirkovým skvělým schopnostem zazní i jeho improvizace. Myslím, že sonorní, barytonová barva cella se velmi dobře pojí s mužskými hlasy.
Co od takového spojení očekáváš? Věřím, že otevřený charakter jednohlasého chorálu i raného vícehlasu je velmi inspirující pro improvizaci a že toto spojení může přinést novou kvalitu. Nejsilněji jsem to zažil během společného koncertu s japonskými zen buddhistickými mnichy. Propojili jsme jejich zpěv s chorálem a myslím, že výsledkem byl velmi sugestivní zážitek.
Proměnila se Schola za 15 let do představy, kterou jsi měl při jejím zakládání? Když jsme Scholu zakládali a po roce 1989 uvažovali, co dál, bylo zřejmé, že půjde o běh na delší trať. Mým přáním bylo vybudovat stabilní ansámbl, který by zaplnil určité bílé místo v hudebním životě naší země. Ve srovnání s Francií, Německem nebo i Maďarskem, kde se chorálu věnovala dlouhodobě poměrně velká pozornost, jsme byli přece jen trochu pozadu. Přesto jde o velmi důležitou etapu dějin hudby, v níž můžeme hledat společné hudební kořeny Evropy. Důležité bylo vynést na světlo také vlastní český repertoár, který skrýval mnoho pozoruhodného materiálu. Pokud práce Scholy přispěla k tomu, aby se v našem prostředí povědomí o tomto cenném hudebním a duchovním odkazu rozšířilo, velmi by mě to těšilo.
Jak bys charakterizoval vaše pojetí chorálu? Snažíme se na prvním místě soustředit na souvislou melodickou linku a její vyklenutí, aby mělo frázování celistvost, plynulost. Aby melodie nebyly rozkouskované a dýchaly.
Připadá mi, že ve vaší interpretaci lze slyšet charakterové odlišnosti zpěvů, jinak zpíváte antifonu, jinak responsorium… To mě hrozně těší, že to tak vnímáš!
Nakolik je to vědomé a nakolik intuitivní? Každý jednotlivý zpěv má svou vlastní individualitu a je docela dobrodružné, zachytit osobitý moment každé kompozice. Chorál je úžasný v tom, že některé zpěvy jsou melodicky spíše horizontální, meditativní, jiné jsou naopak dynamické, „lítají“ nahoru dolů, další zase více recitační a tak dále. Pro interpretaci je zajímavé, vystihnout právě jeho specifický charakter. O to jsme se vždycky snažili.
Svou zásadní roli tu hraje i text. Samozřejmě, od textu se vše odvíjí, přestože na něj melodie chorálu nereaguje zvukomalbou jako například v baroku. Chorál má ve vztahu k textu obrovskou výrazovou schopnost, jak vyzdvihnout důležité slovo nebo sousloví a dát mu v melodickém pohybu význam.
Teď jsi možná napověděl někomu, kdo neví, jak chorál vlastně poslouchat… Často to vysvětluji tak, že chorál není rubensovská olejomalba, ale spíše perokresba. Poslouchat chorál je jako když se díváme přes rameno geniálnímu malíři, řekněme Picassovi, jak jedním tahem pera vytváří linku. Na interpretech je, aby té lince pak dali patřičný vzlet.
Co z chorálního repertoáru je ti nejbližší? Pořád se rád vracím ke starému chorálnímu fondu. Je to pokaždé nová výzva. Velice rád mám modlitbu officia, jeho členitý a vyvážený organismus různých, na sebe navazujících forem. Zvlášť mě oslovuje psalmodie v podobě jednoduché alternace dvou chórů. Ve chvíli, kdy se do ní podaří dostat rytmus dechu, části veršů na sebe plynule navazují a – jak říkají církevní otcové – vlní se jako pole v letním větru, je to úžasné. To má takovou sílu, že se to neoposlouchá ani po celoživotní klášterní praxi. Vždy mě to fascinovalo a asi stále bude.
http://www.gregoriana.cz
