Důležitá změna
Významné postavení si v 8. století získali představitelé francké říše. Majordomus Karel Martell neboli „Kladivo“ porazil roku 732 Araby, čímž vzrostla jeho sláva i moc, a tak nebylo divu, že jeho potomci později svrhli doposud vládnoucí dynastii Merovejců. V téže době se díky Langobardům dostal do úzkých i papež Řehoř III. (731-741), kterému obvykle přispěchal na pomoc Byzantský císař, na jehož říši byli papežové úzce napojeni. Tentokrát však Byzancie vyhovět nemohla, a tak se papež poprvé obrátil jinam – na Karla Martella. Francký majordomus Řehoře odmítl, nicméně o několik let později se situace opakovala a tentokrát byl Řím vyslyšen. Po Karlově smrti vládli v říši společně jeho dva synové, ale poté, co Karlmann vstoupil do kláštera, zůstal u moci pouze Pipin. Se souhlasem papeže Bonifáce sesadil merovejského panovníka a nechal se jednak před říšským shromážděním zvolit franckým králem, jednak i z papežova pověření na krále pomazat. Později Pipin pomohl papeži Štěpánovi II. v boji proti langobardskému králi Aistulfovi a zásadní obrat Říma ke křesťanskému Západu byl stvrzen. Na příklonu Franků k papežskému stolci se ovšem významně podílel i anglosaský misionář Bonifác, který zakládal nové kláštery a přibližně od roku 738 se věnoval reformě církve ve francké říši. Díky tomuto muži, který byl roku 754 zavražděn při misijní cestě do Fríska, došlo též ke složení slibu věrnosti franckých biskupů papeži.
Splynutí
Papež Štěpán II. nežádal Pipina o podporu proti Langobardům na dálku a roku 754 se vypravil do Paříže. Usídlil se i se svou družinou v opatství St. Denis, kde strávil osm měsíců. V červenci téhož roku slavnostně pomazal Pipina i jeho dva syny Karla a Karlmanna na krále. Díky dlouhému papežovu pobytu měl Pipin též možnost poznat zblízka římský ritus, a tak bylo výsledkem oné památné návštěvy zřejmě i královo rozhodnutí převzít tento typ liturgie pro celou říši. Změny, které Pipin v tomto směru započal, dovršil jeho slavný syn Karel. Sloučením – nebo lépe řečeno prolnutím – místní galikánské a importované římské liturgie vznikl s největší pravděpodobností chorál, jež dnes nese označení gregoriánský (dodnes ovšem existuje celá řada domněnek o tom, zda onen proces neproběhl přece jen jinak a jindy…).
Karel Veliký (768-814) otcův liturgický záměr důsledně naplňoval: poslal do Říma francké kantory, aby se zde učili římské melodie a zároveň žádal papeže Hadriána I. o výpravu papežských kantorů do jeho říše. Veškerý francký klérus se měl učit „Cantus Romanus“ a podle římského vzoru byly zakládány i scholy cantorum. Kolem roku 800 začaly ve francké říši vznikat opisy římských liturgických knih a objevily se též první záznamy melodií, které však sloužily pouze jako pomůcky pro osvěžení paměti – ústní tradování stále převažovalo. Tyto zápisy melodií – neumy – byly zpočátku bez linek, později přibyla jedna či dvě linky a teprve v 11. století se ustálil zápis do čtyřlinkové osnovy. Dalším franckým přínosem pro jednotný typ liturgie bylo převzetí a upravení řeckého tónového systému (oktoechos), který se běžně užíval v byzantské liturgii.
Postupné pronikání
Zavádění jednotného typu liturgie mělo kromě galikánského obřadu dříve či později dopad i na další lokální bohoslužebné formy, které musely nakonec zcela ustoupit. V této souvislosti se vyrojily neuvěřitelné a především kuriózní historky o zázracích, které se udály pro zachování toho či onoho ritu. Například podle ne příliš důvěryhodného milánského kronikáře Landulfa staršího, který žil v 11. století, se Karel Veliký pokusil zakázat místní ambroziánský ritus. Liturgické knihy se podle jeho nařízení měly spálit, ale biskup Evžen panovníka žádal o zrušení tohoto rozhodnutí. Karel prý nakonec nechal konečný verdikt na vyšších mocnostech: na oltář v chrámu sv. Petra v Římě byly položeny dvě liturgické knihy, jedna s milánským a druhá s římským obřadem. Obě byly zavřené a měly zde být ponechány tři dny. Ta, která bude po vypršení dané lhůty otevřená, vyhrává. Po třech dnech byly ale otevřené knihy obě, což bylo Boží znamení, že se milánská liturgie rušit nemá. Landulf možná příběh sepsal pro obhajobu domovské liturgie, jejíž existence byla za jeho života opět ohrožena… Bojům o přežití se nevyhnul ani hispánský – mozarabský ritus. V desátém století jej nechal přezkoumat papež Jan X. kvůli pravověrnosti textů. Liturgie v prověřování obstála, ale v polovině 11. století měla být opět zrušena. Bohoslužebné knihy byly pečlivě zkoumány na koncilu v Mantově a znovu nátlaku odolaly, dokonce si navíc vysloužily pochvalu. Ne všechny křesťanské státy ale chtěly původní ritus zachovat a podle „zcela pravdivých“ zpráv řešily spory po svém. V Kastilii novinku, kterou podporoval král Alfons VI., nechtěli přijmout jeho poddaní. Král tedy vybral dva rytíře, Kastilce jakožto obhájce hispánské liturgie a rytíře ze dvora jako králova vyslance. Údajně zvítězil Kastilec, rytíř Juan Ruiz de Matanzas. O několik let později byla zkouška zopakována, tentokrát ovšem s býky v aréně. Jeden byl pojmenován „Roma“, druhý „Toledo“ a zvítězila opět domácí bohoslužba. Napotřetí byly stejně jako v případě milánské liturgie vybrány dvě knihy, s tím rozdílem, že byly hozeny do ohně. Římská shořela, hispánská vyvázla jen s několika popáleninami. Král byl i přesto pevně rozhodnut, a tak přistoupil pouze na kompromis: nové kostely přijmou nový ritus, šest dosavadních kostelů může zůstat při starém.
Mše
Slavení mešní liturgie je stěžejním obřadem katolické církve a chorální zpěvy byly jeho funkční součástí. Podívejme se nyní blíže, jak takový obřad vypadal a především jaké melodie se zde zpívaly. Jádro křesťanského obřadu tvoří připomínka Poslední večeře a proměnění chleba a vína. K tomu se připojilo i čtení biblických úryvků a postupem času vykrystalizoval obřad v organický celek, který se skládá ze dvou částí: bohoslužby slova (těžištěm tohoto úseku byla biblická čtení) a bohoslužby oběti s již zmiňovanou Večeří Páně. Zpěvy, které se při obřadu zpívaly, byly dvojího druhu. Jednak zde byly melodie s texty, které se měnily podle liturgické doby, jednak melodie s texty neměnnými. První skupinu – mešní proprium – tvoří: introitus, graduale, aleluja nebo tractus, offertorium a communio. Skupinu druhou – mešní ordinarium – představuje: Kyrie , Gloria , Credo , Sanctus , Agnus . Propriální zpěvy byly většinou melodicky velice bohaté, obsahovaly často dlouhé úseky, v nichž na jednu slabiku připadl velký počet not, zatímco zpěvy ordinaria byly v tomto směru jednodušší, což se týkalo především textově dlouhého Gloria a Creda.
Bohoslužba slova
Introitus (latinsky příchod nebo vstup) liturgii zahajoval, jeho text uváděl přítomné věřící do konkrétní slavnosti (například svátek světce, slavení významné události ze života Ježíše Krista a podobně). Zatímco celebrant směřoval s průvodem k oltáři, zpívala se melodie sestávající ze žalmového verše a antifony. Antifona (z řeckého slova antiphonon) byl zpěv (původně pouze s biblickým textem), který byl přednášen na úvod a závěr žalmů či několika žalmových veršů. Na introitus navázal zpěv Kyrie eleison (Pane, smiluj se). Toto řecké zvolání je pohanského původu a bylo součástí uctívání vladaře, jenž byl označován jako pán – kyrios. Křesťané vztáhli pojmenování pán na Ježíše Krista a převzali jej do svých obřadů. Zpočátku se zpívalo Kyrie tak dlouho, dokud hlavní celebrant nedal znamení k ukončení, avšak nejméně od 8. století se ustálil zvyk zpívat třikrát Kyrie eleison , třikrát Christe eleison a znovu třikrát Kyrie eleison. Po Kyrie následuje Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu), nebiblický oslavný hymnus, který byl zařazen do mše přibližně v 5. století. Úvodní úsek mešního obřadu zakončují modlitby (collecta) a otevírá se bohoslužba slova.
Po prvním čtení přichází zpěv graduale, jenž získal své označení podle schodů, z nichž byl přednášen (latinsky gradus znamená krok, stupeň). Je to zřejmě nejstarší melodie propria, neboť se v ní určitým způsobem zachovala praxe žalmového zpěvu z židovské liturgie. Skládal se z refrénu a žalmového verše. Refrén začal sólista, k němu se připojil sbor, následoval sólový verš a opakování sborové odpovědi. Charakteristickým znakem graduale je jeho bohatá a květnatá melodie. Na graduale navázal zpěv aleluja, jež v postním období nahradil tractus, tedy zpěv žalmových veršů bez refrénu či sborových odpovědí. Druhé čtení a případnou navazující promluvu vystřídalo Credo (Věřím) obsahující důležité body křesťanské víry. Do římské liturgie bylo zařazeno až roku 1014 papežem Benediktem VIII.
Bohoslužba oběti
Bohoslužbu oběti uvozovalo offertorium (obětování) doprovázející přípravu chleba a vína. Původně se jednalo o velice dlouhý zpěv žalmu s antifonou, postupem času byl ale zkracován, až žalmové verše zcela vymizely. Následoval eucharistický úsek (preface), v němž byl proměněn chléb a víno. Jeho součástí byl zpěv Sanctus (Svatý) a Agnus Dei (Beránku Boží). Text Sanctus pochází ze starozákonní knihy proroka Izaiáše a z Matoušova evangelia a velice záhy vstoupil do křesťanských modliteb. Agnus Dei je trojdílné zvolání podobné úvodnímu Kyrie eleison. V liturgii je přítomno asi od 7. století, přičemž propojení představy obětního beránka s Kristem v eucharistii pohází zřejmě z východní syrské tradice. Přijímání doprovázel zpěv communio, pocházející přibližně ze 4. století. Šlo o zpěv antifony a žalmových veršů, jejichž počet se řídil podle délky přijímání. Poté již následovala pouze závěrečná modlitba (post-communio) a propuštění shromáždění slovy Ite missa est .
Knihy
S narůstajícím počtem křesťanů, díky věroučným otázkám a snad i centralizačním snahám začaly vznikat knihy určené pro liturgii. Přestože ústní tradice fungovala velice dlouho, texty i melodie se zaznamenávaly, šířily a členily do nejrůznějších kategorií. Texty modliteb se zapisovaly do sakramentářů, texty ke čtení do lekcionářů a evangeliářů, veškeré mešní texty celebranta spolu se zpěvy do misálů, melodie příslušící zpěvákům byly zaznamenány do graduálů. Později se ordinaria shromažďovala do sbírek nazvaných kyriale a zpěvy propria do mešních antifonářů.
