pátek, 14. květen 2010

Chopin - věčná hádanka

Napsal(a) 

Chopin - věčná hádanka Chopin - věčná hádanka

Snad žádná jiná umělecká osobnost nesplynula tolik se svým dílem jako Fryderyk Chopin (1810 – 1849). Fakta jeho života – exil a ztráta rodné země, fenomenální nadání a aura nedosažitelnosti, aféra se skandální spisovatelkou a předčasná smrt v devětatřiceti letech: to vše nahrává příkladně romantické legendě. Jak dokládá Chopinova „posmrtná kariéra“, jeho skutečná osobnost byla zastíněna tím, jak se skladatel prezentoval světu. Nejde o typický případ umělce, který byl svými současníky opomíjen a jehož génia objevily teprve generace následující. Jde spíše o neporozumění a dezinterpretaci, které přišly po jeho smrti (některé nepřesnosti se objevily hned v prvním životopise sepsaném Franzem Lisztem a Carolyne Sayn-Wittgensteinovou v roce 1852) – a které způsobily, že umělecká hodnota Chopinova díla a jeho historický význam byly podceňovány. A to navzdory neutuchající popularitě jeho hudby. Usilovat o to, odkrýt po dvou stech letech pod nánosy legendy reálného člověka, je iluzorní. Ale můžeme se o to alespoň pokusit.

Během svého života se Chopin jevil světu jako enigmatická postava. Rezervovanost vůči okolí je nejvýraznějším rysem jeho psychologického profilu. O svých skladbách, o tom, co se mu při komponování honilo hlavou, se bavil nerad, hned odváděl řeč jinam. Jen v mládí pootevřel dveře do této tajné komnaty, když se svěřil příteli, na koho myslel při psaní Valčíku op. 70 č. 3 a Romance z Koncertu e moll; tento dopis Tytovi Wojciechowskému se náhodou dochoval, a tak víme, že to byla Konstancja Gładkowska.

Řídké příklady introspekce najdeme také v pozdějších dopisech Julianu Fontanovi. Často se v nich objevuje motiv citového útlumu, což je paradoxní vzhledem k tomu, že se Chopinova hudba stala synonymem sentimentality: „Není to má vina, že jsem jako houba, která vypadá jedlá, ale která otráví toho, kdo ji utrhne a ochutná v domnění, že jde o jiný druh. Vím, že jsem nebyl nikdy nikomu k užitku, tím méně sobě.“

Hudba, která vedle něhy a šarmu nepostrádá vášeň až divokost, není dílem jemného, neškodného individua, jak nám vnucuje legenda. Chopin byl osobností plnou protikladů – vezměme například jeho vzdor vůči hudebním konvencím na jedné straně a naprosté přijetí konvencí společenských v kruzích aristokracie, do nichž se dostal, na straně druhé. Nebo šlo o více či méně vědomou masku, jakou si k obraně svého nitra skladatel nasazoval?

Zázemí

Mísily se v něm dvě národnosti, dvě povahy. Po otci, Francouzi, který se v šestnácti letech vypravil do cizí země a prosadil se jako učitel, zdědil Fryderyk zdravý rozum, smysl pro realitu a pořádek, pronikavou inteligenci a také ironický postoj k sentimentalitě. S tím se bez problémů snoubil jeho sklon k dennímu snění v „jiných světech“, který přejal po své matce. Justyna byla ženou oddanou rodině a víře a představovala harmonický kontrapunkt k svému manželovi.

Těžko si lze představit šťastnější dětství, než jaké prožil Chopin, talentovaný miláček rodiny. Domácnost byla velmi skromná a nebýt chlapcova mimořádného nadání, asi by zůstal ve vyšších kruzích bez povšimnutí. Na cestě od zázračného dítěte k mladému muži riskoval, že bude v aristokratických kruzích přehlížen, jako se to přihodilo mladému Lisztovi. Ale nestalo se tak: Chopin si záhy vypěstoval jemný cit pro takt a vnímání toho, co se smí a co nikoliv. Proto dokázal svým bezchybným chováním, způsoby a oblečením s lehkostí zapadnout do jakékoli společnosti.

Pro fenomenálního umělce, jakým byl Chopin, nebylo třeba předstírat. Jeho skromné já dávalo druhým samozřejmě poznat, že se ocitli ve společnosti čehosi vyššího. Kamkoli přišel, zacházeli s ním jako s princem. Jestliže Berlioz, Mendelssohn, Meyerbeer, Rossini, Delacroix, Heine, Mickiewicz nebo George Sand považovali za čest jej znát, je to důkaz šťastné kombinace osobnostních vlastností: živá inteligence, velkorysost a vřelost, smysl pro humor – prostě neviditelná aura vydělující šlechtice bez ohledu na původ a jmění. Poznali v něm nekompromisního perfekcionistu, požadujícího to nejvyšší za standard.

Chopinovo sebeovládání ale kontrastovalo s výbuchy jeho vášnivého temperamentu, které se projevují jak v jeho hudbě, tak v důvěrné korespondenci s George Sand i v jejích vzpomínkách. V tomto vztahu se nesmíme nechat zmást věkovým rozdílem a osobnostní silou této výjimečné ženy a domnívat se, že ona vždy měla situaci ve svých rukou.

Je otázkou, nakolik byl komplikovaný Chopinův charakter, jeho náladová vrtkavost, ovlivněn jeho zdravotním stavem. Víme, že byl od mládí fyzicky slabý a v posledních devíti letech se jeho stav zhoršoval. A to se ještě v roce své smrti účastnil nervově vyčerpávajícího koncertního života v Londýně. Bezesné noci, krátící se dech a pocity frustrace z vlastní slabosti – to vše se na jeho povaze, od přírody vřelé a láskyplné, jistě podepsalo. Ve chvílích, kdy byla nemoc na ústupu, překvapoval optimismem a chutí k životu.

Představíme-li si Chopinovu každodenní existenci, život člověka napůl invalidního a odkázaného na pomoc druhých, může se nám jevit jeho nátura jako slabá, zženštilá. Tak vylíčila postavu prince Karola ve svém románu Lucretia Floriani zmíněná George Sand – a ačkoli Chopin četl ještě nepublikované verze tohoto textu a účastnil se předčítání v kruhu přátel, byl asi jediný, komu nedošlo, že Karol nese řadu jeho rysů v nelichotivé karikatuře. (Ačkoli Sand jakoukoli souvislost v tomto směru popírala.)

Tak se často kladlo rovnítko mezi křehkou tělesnou schránku a hudbu, kterou Chopin zanechal. To je ale omyl: skladatel byl ve svém umění naprosto nezávislý a sebevědomý, a to už od velmi mladého věku. Jeho tvůrčí původnost je daleko spíš výsledkem přesvědčeného zkoumání nových cest a prostředků. Fryderyk Chopin nežil ve vakuu, najdeme u něj stopy vlivu různých skladatelů. Ale zdá se, že záhy se těmto vlivům uzavřel a naslouchal už jen svému vnitřnímu hlasu. V době, kdy jako jedenadvacetiletý přijel do Paříže, byl už v každém směru hotovou osobností.

Chopin - věčná hádanka Chopin - věčná hádanka
Paříž

Paříž 30. let 19. století byla pro umělce toužícího po slávě anebo „jen“ po obživě lepší volbou než jiné evropské metropole: Vídeň ztratila na atraktivitě ještě před Schubertovým úmrtím a severoněmecká města spojená s Weberem, Schumannem, Mendelssohnem, Wagnerem a Brahmsem ještě nezačala zářit tak pronikavě. Paříž si zkrátka po určitou dobu mohla připsat přívlastek „hudební metropole“. Město, do něhož Fryderyk Chopin v roce 1831 přijel, se nepodobalo tomu, jaké známe dnes: Haussmannovy bulváry, křižovatky, náměstí a reprezentativní budovy byly na místě křivolakých domků středověkých základů postaveny až po revoluci roku 1848. Chopinova Paříž – to byla tajuplná Quartier Latin, ulice osvětlené plynovými lampami, po nichž jezdily omnibusy tažené koňmi, chodníky vysypané štěrkem a velké výlohy kaváren a obchodů. Ruch velkoměsta, a venkov přitom na dosah.

Začátky v tomto městě plném pianistů z celého světa byly pro Chopina, který na rozdíl od jiných svých krajanů nebyl politickým emigrantem, obtížné. Ačkoli se ho záhy ujali jeho aristokratičtí přátelé – kněžna Potocká, Czartoryská a další, první rok musel Fryderyka finančně podporovat otec. Koncert v únoru 1832 sice potvrdil Chopinovu reputaci v hudebních kruzích, ale cesta za výdělkem ještě nebyla jistá – vedla totiž přes salony, kam musel být nejprve uveden. Více než polská aristokracie možná pomohly Chopinovi Radziwiłłovy styky se svobodnými zednáři a bankéři.

Chopin – vlastenec?

V Chopinových mazurkách a polonézách se stále hledá výraz vlastenectví, identifikace s rodnou zemí a jejím národem. Spatřují se v nich doklady Chopinova patriotismu (pokusy nalézt polské předky u otce Nicolase už definitivně ztroskotaly). Ale obraz Chopina coby zapáleného polského vlastence, zapadající do ideální představy o polském národním skladateli 19. století, neodpovídá pravdě. Tvrzení stále se opakující i v novější literatuře, že Chopin, zapálený pro „polskou věc“, se kromě hudby zabýval výhradně polskou literaturou, básnictvím a politikou, je skutečně přehnané. Chopin ve skutečnosti jevil pozoruhodný nezájem o politické záležitosti a držel se dál od radikálních kruhů polské emigrace – však jej tak otec Nicolas v korespondenci nabádal. Vize polského národního umění, jak ji plamenně razil básník Adam Mickiewicz, nebo naléhání Josefa Elsnera, aby Chopin zkomponoval polskou národní operu, byly v rozporu s jeho představou, kam se svým uměním chce ubírat a jakou roli umění v duchovním světě jedince má hrát roli.

Vyhledávaný učitel

V roce 1833 se Chopin ze skromného bytu na bulváru Poissonniere stěhuje do elegantně zařízeného apartmá v Rue de la Chaussée-d’Antin, vlastní kočár a zaměstnává sluhu. Život na úrovni mu zajišťují lekce klavíru. Seznam Chopinových žáků znamená crème de la crème místní společnosti – jen dcery a synové z nejbohatších rodin si mohli dovolit zanechat po pětačtyřiceti minutách na krbové římse sumu 20 franků. Ze sto padesáti žáků, kteří prošli jeho rukama, se pouhých dvacet stalo profesionály. „Chopin neměl na žáky štěstí,“ poznamenal Liszt. Přestože Chopin nevytvořil klavírní školu jako Czerny nebo Clementi, byl rozený pedagog. Na nadané žáky, i když třeba nemajetné, si vždy udělal čas, odmítal pouze začátečníky a děti. Výjimečným případem byl teprve jedenáctiletý Carl Filtsch. O něm Liszt poznamenal: „Až tenhle vyrazí na koncertní cesty, zavírám krám.“ Filtsch bohužel v patnácti letech zemřel.

O tajemství své hry se Chopin s žáky velkoryse dělil, ale jen málo studentů mělo tu čest studovat s ním jeho vlastní díla. Odmítal mechanické cvičení – i stupnice pro něj byla hudbou; své žáky posílal do opery poslechnout si Rubiniho či Giudittu Pasta, aby se naučili na klavíru zpívat. Na rozdíl od legií virtuózů, kteří cepovali prsty, aby hrály všechny stejně vyrovnaně, respektoval a oceňoval Chopin „individualitu“ každého prstu.

Málokdo rozuměl nástroji tak jako on. „Klavír je mé druhé já,“ zní Chopinův vlastní výrok. Naprostá identifikace s tímto nástrojem poskytla jeho hudební tvořivosti prostor sice omezený, zato prozkoumaný do všech zákoutí, kam jej hnala jeho vášeň i lyrika. Chopin miloval zpěv a byl častým hostem italské opery, kde naslouchal nejlepším belcantovým zpěvákům. Vyrostl na Rossinim, Belliniho počítal mezi své přátele, přesto nic pozoruhodného pro zpěv nezanechal. Jeho zvuková senzibilita ho také nepřiměla k tomu, aby se zmocnil plné barevnosti orchestru.

Chopin byl romantik, ale pohrouženost do snů vlastní německým romantickým básníkům, stejně jako Schumannova hudba byly tomuto uctívači Mozarta nepochopitelné, hudební řeč přítele Berlioze považoval za bytostně cizí. I Franz Liszt, který záhy rozeznal Chopinův význam, projevil pozoruhodné nepochopení pro specifičnost jeho typu, když po koncertě v roce 1841 napsal, že tento skladatel nemůže vyjádřit vše, je-li omezen možnostmi klavíru – takové bylo ostatně i mínění George Sand, která vyslovila přání, aby jednou někdo Chopinovy skladby orchestroval.

Omezení se na klavír bylo u Chopina vědomým přitakáním vlastní přirozenosti a schopnostem. Pověstná jemnost jeho hry a nuance vycházející zejména z nízké dynamiky nenalézaly pochopení u všech – a Chopin si toho byl vědom. „Kdybych měl tolik síly jako vy, praskaly by v této baladě struny,“ povzdechl si před svým žákem. „Podle všeobecného mínění byla má hra příliš slabá a delikátní pro posluchače, kteří jsou tady zvyklí na umělce rozbíjející piana,“ psal domů po vídeňských koncertech.

„Talent pana Chopina je tak jemný a plný těžko postřehnutelných nuancí, že je pro něj škoda vystupovat s někým jiným. Pan Chopin by měl hrát sám, aby bylo možné ocenit vše, co umí,“ napsal kritik po koncertě, který dával Chopin společně s Ferdinandem Hillerem.

Navzdory všeobecně příznivým kritikám svých koncertů musel Chopin na začátku své pařížské dráhy čelit i chladnému publiku, které jej „dusilo“. Jak dovedl být uvolněný, když hrál v salonu pro několik přátel, tak trpěl, když měl vystoupit na veřejném koncertě. George Sand popsala příznaky Chopinovy ochromující trémy před koncertem v dubnu 1841 v dopise své přítelkyni Paulině Viardotové: „Ta chopinovská noční můra nastane dvacátého šestého u Pleyela. Nechce plakáty, nechce programy, nechce početné publikum. Nechce, aby se o tom mluvilo. Bojí se tolika věcí, že jsem mu navrhla, aby hrál bez osvětlení v prázdném sále a na němý klavír.“

Chopin - věčná hádanka Chopin - věčná hádanka
George Sand

Na Chopinově femme fatale, o šest let starší George Sand (vlastním jménem Aurore Dupin), páchali skladatelovi životopisci často křivdu. Snad v nejhorších barvách ji vylíčil Moritz Karasowski v roce 1879. Podle jeho pokřiveného obrazu spisovatelka, v každém směru nehodná Chopinovy lásky, strhla nebohého mladého muže do tenat vášně a nelegitimního svazku. Fakta usvědčují autora z nedůvodné podjatosti; jeho soud není důstojný těchto dvou ušlechtilých umělců.

Plný hořkosti po ztroskotaných zásnubách s Marií Wodzińskou se Chopin možná opravdu nechal zavléct do vztahu s nejslavnější a skandály proslulou baronkou Dudevantovou trochu proti své vůli. Možná v tom hrál roli i jistý snobismus: vybrala si jej žena, o níž mluvila celá Paříž. Ale v této neobyčejné bytosti, která neúnavně pracovala, vychovávala děti, nosila kalhoty a kouřila cigarety, nalezl také spřízněnou uměleckou duši. George možná záhy zjistila, že získáním Chopina vlastně adoptovala třetí a velmi problematické dítě, ale devět let strávených po jejím boku v zázemí, které mu na Nohantu a v Paříži vytvořila, patří k nejkreativnějším v Chopinově životě.

Jejich vztah přežil strašlivou zimu na Mallorce, kterou Chopin málem zaplatil životem, a ukončila jej až rodinná válka – syn Maurice na Chopina žárlil, dcera Solange zas na svou adoptivní sestru. Události eskalovaly poté, co Solange přivedla jako svého nastávajícího sochaře Clésingera, jehož bezskrupulózní povahu a čich na peníze odhadl jak Chopin, tak Delacroix. Po několika divokých scénách na Nohantu George Sand vyhodila Solange i Clésingera z domu. To, že se s nimi Chopin poté stýkal, považovala za zradu.

„Podivný konec devíti let výjimečného přátelství. Dejte o sobě občas vědět, vracet se k ostatnímu je zbytečné,“ napsala v dopise na rozloučenou. Chopin se z těchto událostí už nevzpamatoval. Jeho psychický i fyzický stav se rapidně zhoršoval. Přijal pozvání své žačky Jane Stirlingové (jež doufala, že by mohla zaujmout v jeho srdci místo uvolněné George Sand) a odjel do Anglie. Finanční úspěch koncertů byl ovšem zanedbatelný a přehnaná pozornost Stirlingové únavná. Doktorům bylo záhy jasné, že muž vážící méně než 45 kg je v posledním stadiu nemoci a trvali na jeho návratu do Paříže. Tam se rychle rozkřiklo, že Chopin umírá a, jak cynicky poznamenala Pauline Viardotová, „všechny dámy považovaly za společenskou nutnost jít omdlít do jeho pokoje.“ V novém bytě na Place Vendôme se u něj střídali přátelé, přijela sestra Ludwika s manželem a dcerou. 12. října Chopin v přítomnosti Solange a svého žáka Adolpha Gutmana zemřel.

Život po životě

C hopinovy skladby, tvorba jednoho z nejpronikavějších hudebních duchů postbeethovenovské éry, odpovídala v průběhu 19. století různým kulturním komunitám – a tak vzniklo několik různých obrazů Chopina. Francouzští kritikové zdůrazňovali pojem expresivity, rafinovanost a umění nuancí – Chopin byl básníkem klavíru, odhalující skrze něj své utrpení. Ze salonního skladatele do pantheonu klasiků pomohli Chopinovi Němci – vydáním jeho kompletního díla u Breitkopfa & Härtela, publikováním životopisů a analýz. Pro ruské skladatele 19. století byl Chopin především Slovanem, vzorem, jak smísit nacionalismus s moderním hudebním jazykem... A tak bychom mohli pokračovat až do dnešních dnů, kdy lze chopinovské ohlasy vysledovat i v laciných derivátech určených „relaxaci“.

Chopinova hudba přežila mnohé násilné zacházení i ideologickou interpretaci. Je větší než naše pokusy zmocnit se jí slovy.

Chopinův klavír

R omantický repertoár jsme zvyklí slýchat z pódií na obrovských nástrojích s mohutným, bohatým tónem, obrovskou dynamickou šíří, vyrovnanými rejstříky a dlouhým dozvukem. Není na škodu poslechnout si, jak zněly nástroje Chopinovy éry. Tu možnost poskytují nahrávky (vychází komplet Chopinova díla na dobových klavírech), ale i různá muzea hudebních nástrojů. Na první poslech nezvyklá je transparentnost zvuku, kdy i basové trylky nebo akordy v úzké sazbě znějí zřetelně. Výšky se zdají velmi pronikavé. Chopinova oblíbená značka klavíru byl Pleyel, „jediný, na nějž se dá hrát Mozart“. Na obrázku je vloni dokončená kopie jednoho z Pleyelových nástrojů z dílny Paula McNultyho, která se v tomto roce objeví na mnoha koncertech.

Jaké tajemství skrývá Chopinovo srdce?

O statky muže, jejž Poláci považují za svého největšího skladatele, spočívají v hojně navštěvovaném hrobu v pařížské nekropoli Père Lachaise. Chopinovo srdce, které mu bylo na vlastní žádost po smrti vyňato z těla, převezla sestra Ludwika do Varšavy. A právě tento orgán nesmrtelného „básníka tónů“, uložený v perfektním stavu ve skleněné dóze naplněné (patrně) brandy, je předmětem zájmu biologů. Rádi by jej prozkoumali a potvrdili tak hypotézu, že Fryderyk Chopin nezemřel na tuberkulózu, jak zněl verdikt lékaře provádějícího ohledání, ale na dědičnou chorobu zvanou cystická fibróza. Nepřímé důkazy, které badatele přivedly na tuto stopu, jsou chatrné zdraví, subtilní až podvyživená postava umělce, častý kašel, vpadlý hrudník, pravděpodobná neplodnost – a také to, že dvě ze tří Chopinových sester zemřely předčasně na mnohočetné selhání orgánů.

Vědcům by stačil nepatrný plátek Chopinova srdce, aby na základě analýzy DNA zjistili, zda byla cystická fibróza skutečným viníkem Chopinovy předčasné smrti. Avšak polská vláda nedala týmu Michaela Witta z varšavského Institutu molekulární a buněčné biologie svolení narušit hermeticky uzavřenou schránu a odebrat potřebný vzorek – Chopinovo srdce je v Polsku a nejen tam chápáno jako posvátná relikvie.

Biologové se ale nevzdávají. Nejde jim vlastně ani tak o opravení malého historického faktu, mnohem větší motivací je „zviditelnit“ tuto v Evropě rozšířenou dědičnou nemoc, která se přenáší pouze tehdy, předají-li oba rodiče, u nichž se žádné příznaky neobjeví, každý jeden vadný gen potomkovi. V prohlášení vědců se píše: „Jestliže se potvrdí, že Chopin trpěl cystickou fibrózou, ukáže se, že ani těžký tělesný handicap není překážkou k dosažení slávy a úspěchu. Pro mnoho trpících lidí by to znamenalo signál, že nemusí odejít, aniž by po sobě zanechali stopu, něco, co obohatí a inspiruje příští generace.“

Chopin - věčná hádanka Chopin - věčná hádanka
Fryderyk Chopin: život a doba v datech

1771 Ve francouzském městě Marainville (Lotrinsko) se narodil Fryderykův otec Nicolas; jeho křestní list objevený roku 1926 dokazuje Nicolasův francouzský původ

1772 První dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko

1787 Nicolas Chopin odchází do Varšavy, stává se účetním v továrně na tabák

1793 Druhé dělení Polska následované neúspěšným povstáním, které vyústilo v další dělení. Polsko už de facto neexistuje, vlastenci se rozprchli do Evropy.

1797 Narodil se Franz Schubert

1802 Nicolas Chopin se stává domácím vychovatelem v sídle baronky Skarbekové v Żelazowe Wołi. Tam potkává Justinu Krzyzanowskou, příbuznou majitelky statku. Svatbu slaví 2. června 1806.

1803 Narodil se Hector Berlioz

1804 Narodila se Aurore Dupinová, provdaná Dudevantová, později píšící pod mužským pseudonymem George Sand

1809 Zemřel Joseph Haydn

Narodil se Felix Mendelssohn

1810 22. února (někde najdeme 1. března) narodil se Fryderyk Francis Chopin

Narodil se Robert Schumann

Rodina Chopinova se usazuje ve Varšavě, Nicolas jmenován profesorem francouzštiny v lyceu; kvůli přivýdělku rodina přijímá studenty z bohatých rodin na byt a stravu.

1811 Narodil se Franz Liszt

1813 Narodili se Richard Wagner a Giuseppe Verdi

1815 Po pádu napoleonského císařství vyústí Vídeňský kongres ve čtvrté dělení Polska. Velkovévodství varšavské je prohlášeno částečně autonomní republikou pod správou cara Alexandra I.

1816 Fryderyk zahajuje lekce klavíru u Vojtěcha Živného, rodáka z Čech. U něj se učí do roku 1822, získá solidní základy a disciplínu na dílech Bacha a vídeňských klasiků.

1818 23. února první veřejný koncert. Na programu Jírovcův koncert a vlastní skladby. Varšavské noviny píší: „Opravdový hudební génius. Nejenže hraje na klavír nejtěžší díla s pozoruhodnou chutí a lehkostí, ale už také zkomponoval několik tanců a variací.“

1823 Fryderyk nastupuje na lyceum – do té doby se vzdělával doma. Chopinovi se stěhují do většího bytu a přijímají více studentů, mezi nimi najdeme Fryderykovy nejoddanější přátele a adresáty jeho dopisů: Tyta Wojciechowského, sourozence Wodzińské, Julia Fontanu.

1825 Jako „první pianista ve městě“ hraje Fryderyk před carem Alexandrem I. U Brzeziny vychází jeho op. 1, Rondo c moll.

Car Alexandr umírá 1. prosince; povstání děkabristů v Rusku

1826 Fryderyk nastupuje na varšavskou konzervatoř, jejímž ředitelem je skladatel Josef Elsner. „Mimořádně nadaný“ zapsal si Elsner v prvním roce studia. Na konci třetího poznamenal „hudební génius“.

Fryderyk zažívá první úspěchy jako virtuos. Pilně komponuje, často pobývá na zámku prince Radziwiłła, hudebního nadšence.

1827 Umírá Ludwig van Beethoven

Ve věku čtrnácti let umírá Chopinova sestra Emilie

1828 Umírá Franz Schubert

Fryderyk cestuje s otcem a přáteli do Berlína. Zhlédne tam pět oper, mezi nimi Weberova Čarostřelce.

1829 Koncert Paganiniho ve Varšavě zapůsobí na Fryderyka jako šok.

Pobyt ve Vídni – setkává se s Czernym, intendantem císařského divadla Gallenbergem, navštěvuje operu. 11. dubna první koncert v Divadle u Korutanské brány: improvizuje na témata z Boieldierovy Bílé paní a hraje vlastní Variace na téma Mozartovy árie La ci darem la mano. „Variace měly takový účinek, že jsem byl mnohokrát vyvoláván. Má improvizace způsobila bouři aplausu.“

18. dubna druhý koncert, který potvrzuje triumf

Rok 1829 je ve znamení lásky ke Konstancii Gładkowské – Larghetto z Koncertu f moll a Valčík op. 70 č. 3 komponoval v myšlenkách na ni.

1830 17. března první velký veřejný koncert ve Varšavě s Koncertem f moll a Fantazií na polské melodie. Úspěch je tak velký, že se koncert musí opakovat o pět dní později. Fryderykovi nabízejí, ať nechá vytisknout svůj portrét. „Nechci, aby do mě balili máslo,“ odmítne.

Tiskem vycházejí Variace op. 2 La ci darem la mano – dílo, které Robert Schumann ohodnotí známým „klobouk dolů, pánové, je to génius“

11. října poslední koncert ve Varšavě, premiéra Koncertu e moll

2. listopadu, na Dušičky, odjíždí. „Je mi, jako bych odjížděl na smrt,“ píše Chopin. Svou zemi ani Konstancii už nespatří.

22. listopadu začínají ve Varšavě nepokoje. Otec píše Fryderykovi do Vídně, aby se raději nevracel. Ten zůstane ve městě osm měsíců.

1831 V červenci odjíždí z Vídně se záměrem jet přes Paříž do Londýna.

18. září se ve Stuttgartu dozvídá o pádu varšavského povstání. Přijíždí do Paříže, ve stejnou dobu jako Heinrich Heine, s nímž se spřátelí. Potkává slavného pianistu Kalkbrennera, který mu nabízí lekce a představí jej Camillu Pleyelovi, majiteli továrny na klavíry, jehož značce zůstane Chopin věrný celý život.

1832 26. února první koncert v Paříži v Pleyelově salonu. Na programu je Kalkbrennerova Polonéza a Introdukce s pochodem pro šest klavírů – mezi interprety je krom autora a Chopina také Mendelssohn. Chopin provádí svůj Koncert f moll a Variace La ci darem.

Po obtížných začátcích v metropoli Chopin náhodou na ulici potkává prince Radziwiłła, který jej vezme k baronu Rotschildovi. Chopin se dostává do vysoké společnosti: zvou jej do módních salonů. Setkává se s Rossinim i Cherubinim. „Ocitl jsem se v nejvyšší společnosti uprostřed velvyslanců, princů, ministrů, ani nevím, jak jsem k tomu přišel,“ píše.

1833 Tiskem vycházejí Etudy op. 10

Narodil se Johannes Brahms

1834 Na jaře doprovází Chopin svého přítele Ferdinanda Hillera do Aix-la-Chapelle na festival, kde diriguje Felix Mendelssohn-Bartholdy.

1835 15. srpna Chopin po pěti letech opět spatří (naposled) své rodiče v Karlových Varech. Cestou zpátky navštíví v Drážďanech rodinu Wodzińských, s šestnáctiletou Marií se do sebe zamilují. Tajné zásnuby, které se uskuteční o rok později, se však nenaplní.

Umírá Bellini, s nímž se Chopin několik měsíců předtím seznámil; jeho odchod jej velmi zasáhne.

Na cestě do Lipska představí Mendelssohn Chopina Claře a Robertu Schumannovým.

1836 9. dubna koncert s Lisztem v Erardově sále. Liszt provádí jemu dedikované Chopinovy Etudy op. 10.

Na podzim se přes Liszta a Marii d’Agoult setkává s George Sand. „Jak je nesympatická, tahle Sand! Je to vůbec žena? Mám o tom pochybnosti.“ Chopin, ještě pod dojmem zklamání ze vztahu k Marii Wodzińské, nereflektuje na pozvání George, aby strávil pár dnů na jejím sídle v Nohantu. V průběhu času se však tito dva stanou nerozlučnými.

1837 Cesta do Anglie s Camillem Pleyelem

Vychází Schumannův Karneval: jedna z částí má název Chopin.

1838 27. října odjezd na Mallorku s George Sand a jejími dětmi Mauricem a Solange. Pobyt se ukázal jako nešťastný, Chopin onemocněl: „Tři lékaři z ostrova se sešli k poradě nad mým lůžkem. Jeden pravil, že chcípnu, druhý že chcípám a třetí, že už jsem chcípnul.“

1839 12. února odjezd z Palmy. Během cesty se Chopinův stav zhoršuje alarmujícím způsobem. Zůstává s George v Marseille až do května.

Po návratu pobyt na Nohantu, kde napříště tráví všechna léta s výjimkou roku 1840

Eugène Delacroix maluje známý dvojportrét George Sand a Chopina. Nedokončené plátno bylo sběratelem na konci 19. století rozříznuto vedví.

1840 15. prosince, u příležitosti přenesení ostatků Napoleona do Invalides, se Chopin účastní zkoušky na Mozartovo Requiem. Partituru od té doby nedá z ruky.

Umírá Nicolò Paganini

Narodil se Petr Iljič Čajkovskij

1841 Chopin se stěhuje k George Sand do Rue Pigalle

26. dubna koncert v sále Pleyel „před nejelegantnějšími dámami, nejmódnějšími mladíky, nejslavnějšími umělci, nejbohatšími finančníky, celou elitou společnosti, aristokraty původem, jměním či krásou,“ napsal ne bez ironie Franz Liszt.

1842 21. února další koncert u Pleyela. Týž večer umírá ve Varšavě Vojtěch Živný.

Vychází freska Consuelo George Sand: poznáváme v něm Chopina, Paulinu Viardotovou či polského básníka Mickiewicze.

1844 3. května umírá Nicolas Chopin

1846 Román George Sand Lucrezia Floriani – krutý portrét Chopina v osobě prince Karola

1847 George oznamuje Chopinovi v dopise rozchod. Psaní se našlo v roce 1950. Předmětem sváru byl mimo jiné sňatek dcery Solange, s nímž George nesouhlasila.

Umírá Felix Mendelssohn-Bartholdy

1848 16. února v Salle Pleyel poslední Chopinův koncert v Paříži. Za dvanáct let pobytu zde odehrál pouhých devatenáct koncertů, z toho třináct recitálů a čtyři, kde byl jediným sólistou.

Odjezd do Londýna na pozvání studentky Jane Stirlingové

Po celou zimu se jeho zdraví zhoršuje, rozhoduje se povolat sestru Ludwiku

1849 8. srpna přijíždí Ludwika. V září se Chopin stěhuje do nového bytu na Place Vendôme.

17. října ve dvě hodiny ráno Fryderyk Chopin umírá

30. října se v kostele Madeleine odehrává pohřební slavnost s Mozartovým Requiem. Účastní se jí tři tisíce lidí. Chopin je pohřben na hřbitově Père Lachaise. Na jeho přání (ze strachu před pohřbením zaživa) mu bylo vyňato srdce a přeneseno do Varšavy. Tam je uloženo v jednom z pilířů kostela Svatého kříže na Krakovském předměstí, kde Chopin žil jako chlapec.

Od romantiky k věcnosti a zpět

Chopin na válečcích, šelaku, LP a CD

Interpretace děl Fryderyka Chopina je v čase nesmírně proměnlivá: ve vlnách přicházejí a odcházejí přístupy více „romantické“ a „věcnější“. Někdo si tempo rubato vykládá jako totální rytmickou anarchii, jiný zas hraje Chopina podle metronomu. Osobnosti klavíru, jejichž zvukové záznamy jsme vybrali, jsou svou individualitou nadčasové – jakkoli zakotveny ve své době. Nepominuli jsme ani hrstku děl, které Chopin věnoval jinému médiu než klavíru.

Alfred Cortot (1877 – 1962)

Od tohoto kulturně nesmírně činorodého a vlivného pianisty švýcarského původu, pedagoga a autora knih vede přímá linie zpět k Chopinovi: učil se v Paříži u Émila Descombesa, Chopinova žáka. Jak v jeho koncertním repertoáru, tak na nahrávkách (začal relativně pozdě, až po první světové válce) vystupují Chopinova díla do popředí. Při jejich poslechu mějme na paměti, že neexistovaly možnosti střihu jako dnes a technická perfekce nebyla cílem. Dostupné jsou například Etudy (Great pianists of the 20th Century, Philips) nebo Preludia, Impromtus ad. na reedicích EMI z konce 80. a počátku 90. let.

Arthur Rubinstein (1887 – 1982)

Na nahrávkách tohoto lva salonů a bonvivána – „nejšťastnějšího člověka, jakého jsem kdy potkal,“ jak o sobě prohlásil –, posluchače i dnes zasáhne (navzdory stáří desek) jeho „zlatý tón“. Skladby svého krajana nahrál Rubinstein mnohokrát a jeho schopnost snoubit melodii s architekturou jim stále zaručuje přední místo v poličkách diskofilů. Vybíráme například 51 Mazurek (EMI) nebo Polonézy (BMG); u RCA Victor vyšel jedenáctidílný chopinovský komplet.

Vladimir Sofronitzky (1901 – 1961)

Tajný tip znalců. Byl výsostným interpretem Skrjabina (vzal si jeho dceru), ale kromě toho se věnoval převážně Chopinovi. Hojné rubato, nepředvídatelnost podání prostého rutiny – Sofronitzkého nelze zařadit k žádné škole. Nahrávky s ambicí kompletu začaly v 80. letech vycházet u Melodije, částečně se objevily také na různých obskurních labelech.

Claudio Arrau (1903 – 1991)

Po vynálezu dlouhohrající desky zahájil tento „chilský Mozart“, žák Lisztova žáka Krauseho, chopinovský komplet. Arrau ztělesňuje přechod od romantické tradice k antiromantismu. Perfekcionista s odpovědností k notovému textu vydal u americké firmy Decca Balady, Scherza a další Chopinova díla, pak pokračoval u Columbie (Etudy). Z novějších edic jsou k dispozici kompletní Nokturna a Impromtus, stejně jako koncerty (vše Philips).

Arturo Benedetti Michelangeli (1920 – 1995)

Automobilový závodník a elegantní Ital způsobil šok už svými prvními záznamy (šlo o Scarlattiho a Schumanna) na šelakových deskách. Hra perfekcionisty s vysokými nároky na interpretaci působí na někoho až chladně. Z relativně úzkého repertoáru, na nějž se Michelangeli zaměřil, nelze pominout snímek Chopinovy Sonáty č. 2 (Praga Digitalis) či mazurek, Balady a Scherza (Deutsche Grammophon).

Ivan Moravec (1930)

Mnoho zvukových snímků pianisty s nesmírným tónovým bohatstvím a smyslem pro vytváření napětí vyšlo v USA u Connoisseur Society. Než budou zpřístupněny, lze si vychutnat CD se čtyřmi baladami, mazurkami a Barkarolou fis moll (Supraphon) nebo nedávno vydaný záznam z recitálů v Bruselu s nokturny, mazurkami a Scherzem h moll (Supraphon).

Martha Argerich (1941)

Intenzivní, mocná, barevná, ohnivá, temperamentní – to jsou nejčastější přívlastky hry dnes nejslavnější pianistky světa. Její intuitivní spíše než analytický přístup k partituře si dobře rozumí s Chopinovou hudbou. Srovnat lze například snímky Koncertu č. 1 z roku 1965 (LSO, Abbado – DG) s nahrávkou o třicet let mladší (Montréal, Dutoit – EMI)

Maurizio Pollini (1942)

Nejvýznamnější italský pianista po Michelangelim, virtuos-intelektuál ještě neřekl poslední slovo: dokazuje to čerstvou nahrávkou Bachova Temperovaného klavíru. Pollini vyhrál v roce 1960 Chopinovu soutěž a jeho vůbec první nahrávkou byl Chopinův klavírní koncert (DG); nahrávka etud posadila řadu umělců zpět do cvičební místnosti. Polliniho ideálem je „nová věcnost“ a služba dílu. Deutsche Grammophon vydal v 90. letech několik Polliniho chopinovských disků.

Maria João Pires (1944)

Existuje „pozdní Chopin“?, ptá se tato neokázalá, spirituální a vysoce muzikální portugalská pianistka s krystalickým úhozem na svém posledním dvojdisku, který vyšel u Deutsche Grammophon vloni. Obsahuje Sonátu č. 3, nokturna, mazurky, Polonézu-Fantasii As dur, violoncellovou sonátu – skladby od op. 58, tedy z posledních šesti let Chopinova života. Vynikající je ale také nahrávka kompletu nokturen z roku 1996 (DG).

Murray Perahia (1948)

Nádherný tón, subtilní frázování, průzračnost struktury – to jsou devizy Newyorčana Perrahii, ať hraje Bacha či Chopina. Za nahrávku koncertů (Zubin Mehta, Izraelská filharmonie – Sony) získal v roce 1990 Grand Prix du Disque de Chopin ve Varšavě, nahrávka kompletních etud z roku 2002 má všechny výše zmíněné kvality a navíc dech beroucí brilanci.

Garrick Ohlsson (1948)

První americký vítěz Chopinovy soutěže – to znamenalo v roce 1970 podobný průlom, jako vítězství Vana Cliburna na soutěži Čajkovského v Moskvě za studené války, v roce 1958... Garrick Ohlsson, kterého české publikum rádo a často vítá na našem pódiu, dokončil zkraje 90. let monumentální úkol natočit kompletní Chopinovo dílo pro klavír: dvanáctidílný komplet vyšel u Arabesque.

Krystian Zimerman (1956)

Nejmladší z účastníků Chopinovy soutěže ve Varšavě 1975 a její vítěz platí dodnes za ideálního tlumočníka Chopinovy hudby. Záznam z jeho soutěžního vystoupení vydal Deutsche Grammophon následujícího roku. Od svých raných desek se pianista distancuje. My ale máme k dispozici řadu novějších, např. fenomenální nahrávku balad z roku 1988, nebo koncerty (1999), v nichž Zimerman od klavíru diriguje Polský festivalový orchestr (vše DG).

Jevgenij Kissin (1971)

Největší pianistická senzace po Horowitzovi, fenomén a spíše přírodní úkaz – to je Jevgenij Kissin, umělec s nadlidskou technikou. Snímky jeho živých chopinovských recitálů z roku 1984 mají takřka kultovní postavení (BMG/RCA).

Rafał Blechacz (1985)

Nejmladší z našeho výběru tu není kvůli tomu, že je právě „v kurzu“, ale proto, že jeho snímky (natočil Chopinova preludia a koncerty, obojí DG) jsou více než generační výpovědí. Mladík se jménem archanděla a tíhnutím k filosofii zvítězil před pěti lety v Chopinově soutěži, kde pobral ještě další zvláštní ceny. Jeho exkluzivní smlouva s nahrávací společností vyprší příští rok, ale o jeho další kariéru se jistě bát nemusíme.

Jean-Marc Luisada a Talichovo kvarteto, Benjamin Berlioz – kontrabas : Koncert č. 1 (RCA/BMG, 1998)

Chopinův klavírní koncert jako kvintet? Ano, to není marketingový výmysl, ale způsob, jak sám autor své dílo prováděl – například na svém prvním veřejném pařížském koncertě v Salle Pleyel 26. února 1832. Naprosto nezvyklá sluchová zkušenost – ale zjistíme, že Chopin nebyl až tak špatný orchestrátor, jak se mu někdy vyčítá.

Jiří Bárta, Martin Kasík, Jan Talich : Sonáta pro violoncello op. 65, Introdukce a brilantní polonéza op. 3 pro violoncello a klavír, Grand duo concertante na témata z Roberta Ďábla, Klavírní trio g moll op. 8 (Supraphon 2007)

Trojice respektovaných českých umělců připomíná, že ač „klavír byl jeho druhé já“, přesto zanechal Fryderyk Chopin i skladby pro jiné obsazení.

Nahrávek Chopinových písní – složil jich dvacítku na texty polských autorů, vyšly posmrtně – na trhu příliš není. Hyperion vydal CD Urszuly KrygerovéCharlese Spencera , nazpívala je také Elzbieta SzmytkaMalcolmem Martineau pro Deutsche Grammophon.

Kuriozita na závěr: Chopinovy mazurky opatřené textem Louise Pomeyho v úpravě pro zpěv a klavír od Chopinovy přítelkyně Pauline Viardotové. Isabel Bayrakdarian je podává na labelu Analekta s neodolatelnou lehkostí a šarmem.

Prameny: Ingo Harden, Gregor Willmes: PianistenProfile. Bärenreiter 2008.

www.ourchopin.com a vlastní sbírka autorky

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.