úterý, 17. srpen 2010

Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala

Napsal(a) 

Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala

Dvaadvacetiletá britská houslistka Chloë Hanslip, dívka s vizáží porcelánové panenky, okouzlila publikum na festivalu v Kutné Hoře. Ve věku, kdy většina jejích vrstevníků tápe, co by měla v životě dělat, je Chloë respektovaná umělkyně, která má za sebou řadu vynikajících nahrávek a koncertů, kalendář plný prestižních destinací, a co dělá, dělá naplno a s láskou. Po koncertech v Kutné Hoře relaxovala s detektivkou a u své oblíbené čokolády.

Při jaké příležitosti jste se setkala s violoncellistou Jiřím Bártou a jak vás přemluvil, abyste navštívila jedno relativně malé městečko v Čechách? Potkali jsme se na festivalu ve finském městě Kuhmo, je to už spoustu let, tam jsme společně pracovali na nonetu Bohuslava Martinů. Také jsme vystupovali v Praze na Strunách podzimu a ve Slavkově. Jsem ráda, že jsem kývla na pozvání do Kutné Hory, protože je to nádherné město. A pracovat s Jiřím Bártou, Konstantinem Lifschitzem a ostatními je prostě špička. Mám českou hudbu ráda, Martinů mě uchvátil a Dvořákův kvartet, který jsme včera provedli, hlavně jeho druhá věta, to je něco tak neuvěřitelně nádherného a nostalgického. Bylo to intenzivní zkoušení, jsme různí lidé se spoustou nápadů, takže to bylo náročné, ale to se mi právě na tom líbí, je to zároveň nesmírně obohacující a užijeme si i legraci.

Stává se vám často, že se vyskytujete v podobných lokalitách? To je různé. Festivaly komorní hudby se i po světě pořádají v malých městech a mně se to líbí, tvoří to jejich specifičnost.

Nemíváte v tuto dobu spíš prázdniny? Většinou ne, vlastně moc volna během roku nemám, ale obvykle si sem tam beru dva týdny nebo týden volna. Snažím se během odpočinku na housle opravdu ani nesáhnout. Nejde jen o to, že svaly rukou potřebují relaxovat, ale musí si odpočinout hlavně uši. Sluch se vám během hodin cvičení postupně vyladí na jednu věc, a když se po týdnu vrátím, slyším něco úplně jiného.

Jste ještě velmi mladá a už máte za sebou imponující kariéru. Kdy přišel ve vašem životě okamžik přerodu z nadaného dítěte v profesionálku? Nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o nějakém zázračném dítěti, prostě jsem jen dělala, co mě bavilo: hrát na housle, koncertovat, setkávat se s muzikanty a lidmi vůbec, navštěvovat zajímavá místa... Takže ten okamžik, o kterém mluvíte, nemohl nastat, pokračuji v tom, na co jsem byla odmalička zvyklá, a považuji to za velké štěstí.

Takže cesta k hudbě musela být pro vás velmi přirozená. Přivedli vás na ni rodiče? Vzala jsem housle do ruky, když mi byly dva roky. Rodiče nejsou muzikanti, ale mají oba hudbu velmi rádi. Babička z matčiny strany byla klavíristka a taky moje sestra hraje výborně na klavír.

Taky jste měla štěstí na učitele. Jakým způsobem vyučuje Zakhar Bron, u nějž jste strávila deset let? Jeho styl vyučování spočíval v tom, že předváděl, jak to sám vidí, neustále nám hrál. Nikdy jsme necvičili stupnice, technické problémy vždycky vycházely ze skladeb samotných – když se tam vyskytla obtížná pasáž, ukázal mi deset způsobů, jak ji cvičit. Inspirující je slovo, které jeho osobnost asi nejlépe vystihuje.

Sólisté se také mohou hodně naučit od dirigentů... Samozřejmě, v té souvislosti musím zmínit Marisse Jansonse. Ale také mě hodně dali Pavel Kogan, Leonard Slatkin, Paavo Järvi... I když spolu nemusíme nutně probírat detaily skladby, stačí sledovat způsob, jak vedou tutti, a člověk je rázem bohatší o zkušenost. Na hudbě se mi líbí právě to, jak je pokaždé jiná, žádný koncert není stejný jako předchozí. Je to jazyk, kterému rozumí všichni, bez ohledu na to, jaké jsou národnosti nebo věku.

Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala, foto Lotos Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovalafoto: Lotos

Máte maličké ruce. Není to pro houslistku handicap? Ne že by to na pódiu bylo znát – působíte velmi nenuceně... To jsou ta léta dřiny, protože mám opravdu malé ruce a krátké prsty. Musela jsem levou hodně trénovat.

Nahrála jste houslový koncert Johna Adamse, premiérovala díla Joha Tavenera nebo Andrewa Lloyda-Webbera. Máte k hudbě 20. století a té současné větší zálibu než například v romantické? Kdybych si měla vybrat, kterou epochu v dějinách hudby preferuji, byl by to asi počátek 20. století. Šostakovič a Prokofjev jsou asi mí nejoblíbenější skladatelé, v jejich hudbě se cítím jako doma. Ale romantické koncerty mě samozřejmě taky baví. Chystám se teď například dělat Čajkovského v Bonnu.

A vaše další letní plány? Teď mám v hlavě trochu prázdno, počkejte... Čeká mě zajímavý zájezd do Ázerbajdžánu, na to jsem hodně zvědavá, pak recitály v USA.

Máte raději živé koncerty, nebo studiové natáčení? Obojí má něco do sebe. Miluji nahrávání. Ve studiu si člověk může dovolit větší piana, nemusíte se ohlížet na to, jestli vás slyší vzadu v sále. Celý proces stříhání, poslouchání verzí, to mě zajímá. Na druhou stranu živé vystoupení má v sobě obrovskou energii, zvlášť s orchestrem, kdy máte za zády sedmdesát lidí a společně děláte hudbu. To je magie.

Pamatujete si své vůbec první veřejné vystoupení? Ne tak docela. To vůbec první se uskutečnilo, když mi byly tři roky, hrála jsem tenkrát písničku Twinkle Twinkle Little Star. Ale rok nato jsem vystoupila v Southbank Centre a z toho se, myslím, zachovalo nějaké video.

Jak jste získala svůj současný nástroj z dílny Guarneriho del Gesù? Bylo to velké štěstí. Tyhle housle mám už čtyři roky, předtím jsem rychle vystřídala řadu sice vynikajících nástrojů, ale někdy nastaly chvíle, kdy jsem nevěděla, na co budu hrát příští koncert. Díky několika skvělým lidem, kteří mě chtějí podpořit, mám jistotu, že deset let mám na co hrát. Sama jsem do toho také vložila peníze. Je to fantastická investice – ta se nikdy neznehodnotí. O historii nástroje toho bohužel moc nevím, i když bych strašně ráda, ale musím respektovat, že předchozí vlastník chce zůstat v utajení. Housle byly vyrobené v roce 1737, takže musí mít za sebou obdivuhodný příběh. Třeba se ho jednou dozvím.

Dá se popsat, čím jsou právě tyto housle výjimečné? Pokusím se – spočívá to v jejich neuvěřitelném barevném spektru. Můžete si s nimi dělat, co se vám zlíbí. Mají schopnost hovořit velmi tiše a zároveň mají velmi nosný tón ve forte.

Nelitujete občas, že většina lidí vašeho věku si užívá relativně bezstarostného studentského života? Zatímco vy máte závazky, zodpovědnost... Nezávidím nikomu ani trochu. To, co dělám, považuji za obrovské privilegium a jsem za to vděčná, rodině i všem okolo, kteří mi věří a podporují mě. Nevím, jestli je můj život lepší, nebo horší, než mají ostatní, ale jsem opravdu šťastná.

Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala Chloë Hanslip - za zázračné dítě jsem se nikdy nepovažovala

Chloë Hanslip

„Jsem přesvědčen, že se stane největší houslistkou své generace,“ napsal o Chloë Hanslip kritik Christopher Latham. Dvaadvacetiletá houslistka nepochází z vyloženě hudební rodiny. Vyšla z „líhně“ legendárního ruského pedagoga Zakhara Brona, učitele Vengerova nebo Repina. Ten byl jejím mentorem po deset let.

Houslistka se jako desetiletá objevila ve filmové adaptaci Evžena Oněgina v roli zázračně nadaného dítěte. Bryn Terfel ji pozval jako první instrumentalistku na operní gala svého festivalu Faenol; v Buckinghamském paláci provedla premiéru Tavenerova koncertu Ikon of Eros, premiérovala rovněž Fantasii na Fantoma opery Andrewa Lloyda-Webbera.

Už ve svých třinácti letech podepsala smlouvu s Warner Music. Její CD s koncertem Johna Adamse (s Royal Philharmonic Orchestra a Leonardem Slatkinem) vystoupalo na druhé místo žebříčku nejprodávanějších klasických desek v Británii a kritik Philip Clark o něm v Gramophone napsal: „Takováto hra by měla Chloë Hanslip zajistit reputaci na celý život.“ Její předchozí projekty s London Symphony Orchestra jí přinesly německou cenu Echo Klassik pro nejlepšího debutanta a titul Young British Classical Performer na Classical BRITS 2003.

Přes své mládí je Chloë Hanslip vyhledávanou sólistkou, ale i komorní hráčkou, která se pravidelně účastní festivalů komorní hudby ve Švýcarsku, Německu či Finsku. Debutovala na všech významných londýnských pódiích včetně Proms, dále ve vídeňském Musikvereinu, pařížském Louvru, petrohradské Ermitáži nebo v Carnegie Hall. Impozantní je i výčet orchestrů, se kterými spolupracovala: např. London Symphony Orchestra, Hallé, Academy of St. Martin-in-the-Fields, BBC Philharmonic, Royal Liverpool Philharmonic, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, orchestry v Moskvě, Lotyšsku, Bulharsku, Japonsku nebo Malajsii.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.