Když budeme zvát jenom slavné světové hvězdy, bude se ve všech operních domech hrát totéž, říká intendant Bavorské státní opery Nikolaus Bachler. Říká také, že sám má raději rozhlasové přenosy oper, než přenosy do kin nebo ty televizní. Když něco přenáší televize, řeší se jenom marketingové smlouvy a o umění se nikdo nestará, dodává s nadhledem. Stejně jako přesně ví, že ikonou Bavorské opery byl po léta Carlos Kleiber. Bavorská státní opera má ve štítu tři skladatele, kteří určovali její historii: Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Wagner a Richard Strauss – s odkazem na památné premiéry Idomenea či Tristana a Isoldy. A když pak člověk slyší Lohengrina, kde kraluje Anja Harteros jako Elsa, dnes možná nejlepší představitelka této role, a slavná Waltraud Meier jako Ortruda, velká herecká a pěvecká osobnost, jenom žasne. (Režie Richarda Jonese je ovšem typicky postmoderně pitomá. Mají to zapotřebí?) A hned druhý den – Mlčenlivá žena Richarda Strausse, prý jedna z nejnudnějších skladatelových oper, která se díky sopranistce Dianě Damrau a basistovi Franzi Hawlatovi, skvělé režii i oslnivé výpravě promění v geniální taškařici, kterou divák vydrží sledovat přes tři hodiny. Obojí v pečlivém nastudováni Kenta Nagana.
Mnichov působí na příznivce hudby jako další země zaslíbená. Symfonický orchestr bavorského rozhlasu vede Mariss Jansons a Mnichovskou filharmonii Christian Thielemann – a opravdu během sezony pravidelně s orchestry pracují. Seznam pozoruhodných hostujících dirigentů by byl také dlouhý a každý si ho může najít. První, co si řekneme, je, že takový hudební život je o úplně jiných penězích. A také o tradici, kterou založili bohatí králové. Pak si ale v programu Bavorské státní opery na příští sezonu všimneme premiéry Rusalky, kterou bude dirigovat Tomáš Hanus, a také představení Její pastorkyně s týmž dirigentem. Hned člověka napadne, že by to nemuselo být všechno marné. Není žádný recept, jak rychle dohnat světové scény a světové orchestry. Ale to jednoznačné rozhodnutí, že chceme navazovat na své nejlepší tradice, které je v Mnichově patrné na každém kroku, je příkladné. Takové rozhodnutí musí být zřejmé na první pohled – a musí tu být dřív než dotace.
