pátek, 30. listopad 2007

Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci

Napsal(a) 

Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci

Během několika posledních roků vstoupil dirigent Charles Olivieri-Munroe (37) do povědomí publika, u nás i ve světě. Při nahlédnutí do katalogu koncertů a operních vystoupení žasneme nad dynamičností jeho pohybu po světových hudebních scénách. I dirigentský projev je strhující. Hned při vstupu na pódium upoutá charismatickým zjevem, k němuž se pojí schopnost docílit u orchestru působivý, průzračný zvuk. Má jemný cit pro stavbu díla a širokou dynamickou škálu včetně smyslu pro dramatické situace. Překvapuje navíc pozoruhodnou znalostí českého jazyka. Jistě ne náhodou se s ním setkáme na letošním mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro.

Z jakého hudebního zázemí vychází vaše hudebnost a kde je původ toho, že jste nakonec zakotvil v Čechách?

Vyrostl jsem v múzicky založené rodině. Otec hrál na housle a na klasickou kytaru a maminka je malířka. Začínal jsem jako pianista, až teprve později jsem se rozhodl pro dirigování. Studoval jsem na Royal Conservatory of Music a zároveň na University of Toronto ve čtyřletém bakalářském studiu. Mezi někdejším Československem a Kanadou, mým rodištěm, existoval tehdy živý hudební kontakt založený Karlem Ančerlem a návštěvami Václava Neumanna, Libora Peška a Jiřího Bělohlávka. S ním jsem se potkal v roce 1991 a tehdy mi doporučil studium u Otakara Trhlíka v Brně. Uposlechl jsem a posléze u něj na JAMU studoval i absolvoval.

Stal jsem se na dva roky druhým dirigentem u Státní filharmonie Brno, v letech 2001?-?2004 šéfdirigentem Slovenského rozhlasového orchestru a dodnes jsem hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ještě během studia jsem přijal post dirigenta brněnské Komorní opery a dostal jsem se i k zajímavé práci v amsterdamském Nederlands National Ballet. Letos jsem debutoval s Českou filharmonií a mám od ní na březen 2009 nabídku dalšího abonentního koncertu. V roce 1997 přišla jakoby shůry krásná nabídka Severočeské filharmonie Teplice k šéfdirigentskému angažmá. Tím jsem se přesunul do půvabného menšího, klidného města, plného kulturního života a přitom i do blízkosti Prahy.

Jak jste se vlastně při studiu klavíru rozhodl pro dirigování?

V osmnácti mi došlo, že začít kariéru pianisty je už pozdě. V Kanadě je navíc velká konkurence klavíristů, a pokud člověk neměl ve čtrnácti letech debut v Carnegie Hall, je konec. Pro začátek dirigování mi to přišlo právě včas. Rád spolupracuji s lidmi a miluju zvuk orchestr, tak nebylo o čem přemýšlet. Role dirigenta je otázkou toho, ze které strany ji nazíráte, z publika nebo z orchestru. Šéfdirigent je pro publikum navíc ten, kdo podporuje hudební život města a vybírá pro něj skladby, které se mu budou líbit, ale který i trošku provokuje něčím novým. Orchestr je naopak zvyklý na jeho dramaturgii a baví ho hrát hudbu méně obvyklou a obehranou. Nám v Teplicích přispěl k výběru repertoáru překvapivě bohatý notový archiv, kde jsem našel famózní skladby i v zahraničí málo hrané.

Jak dnes vypadá vaše dirigentská příprava ke koncertu?

Ve dvaceti jsem doma dirigoval před zrcadlem a považuji to i dnes za velmi důležité. Učím na dirigentské katedře AMU a doporučuju svým žákům, ať se na sebe podívají. Někdo to nemá zapotřebí, ale někomu zase není dáno, i když je jinak dobrý muzikant. Je třeba využít všech možností, přípravu s klavírem i bez něj, třeba na cestách, dokonce ve vlaku a v letadle.

Také doma si musím mezi svými dvěma dětmi najít klidný prostor ke studiu. Mám tříletou dceru Kiranu (v Sanskrtu to znamená Paprsek světla) a dvouletého syna Niko, a ti mi dokáží vytvořit prostředí opravdu čilého rozruchu, s nímž se musím vyrovnat.

Při zkouškách se snažím orchestr zaujmout a neříkat stejné věci stejnými slovy. Nestává se, že by soubor nebyl soustředěný a neměl chuť k práci. I mimo pódium je náš vztah velmi přátelský, stejný jako se sólisty, kteří s orchestrem vystupují. Pokud jde o interpretaci, dávám přednost jejich pojetí a jen málokdy prosazuji svůj přístup. Pro mne je totiž hudba stálým objevováním a oni na ni mnohdy přinášejí úplně nový pohled. Na ten jsem vždycky zvědavý.

Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci

Rozumíte si dobře s orchestrem, ale co sám se sebou? Dbáte vedle přípravného studia i na osobní kondici pro dirigenta nezbytnou?

Jistě. Chodím na fitness a mám rád různé sporty, hraji tenis, squash a pěstuji plavání. Odpočívám i pasivně, obnovuji síly klidem domova. Rád se dívám na dobré filmy, což je pro mne velký relax. Myslím si, že je dobré pěstovat také jógu, ale nevěnuji se jí zatím tak soustavně jako třeba Yehudi Menuhin.

Inspiruje vás reakce publika? Je pro vás elektrizujícím vzrušením?

Chtěl bych říct že ne, ale přiznávám, že je to naopak. Jsme nakonec umělci, kteří předávají hudbu, a tak chceme cítit ohlas na naše sdělení. V každé zemi reaguje publikum trochu odlišně. V té komunikaci mezi orchestrem a publikem se vytváří zázračná atmosféra, která přináší krásný pocit, že děláme cosi na vysokém stupni umění, které má odezvu. Velmi krásný ohlas cítím doma v Teplicích. Máme publikum všech věkových skupin a je velmi pozorné.

Stala se pro vás významnou orientace na slovanskou hudbu, se kterou jste se u nás víc seznámil?

Setkal jsem se tu s krásnou tradicí. Tady se hrají skladby, které se v západních zemích moc neznají, Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů. Je to pro dirigenta obohacující.

Který z autorů je váš nejoblíbenější?

To nemohu říct, ale mám rád třeba Dvořákovu Polednici, Othella a Pátou symfonii, Janáčkova Tarase Bulbu, Sinfoniettu, Jenůfu, Káťu Kabanovou, ale i symfonickou báseň Šumařovo dítě, symfonický obraz Žárlivost nebo symfonický cyklus Dunaj a z Martinů čtvrtou a pátou symfonii. Bylo by těch skladeb víc.

Čím se vyznačuje desetiletí vašeho působení v Čechách?

Je to velká část mého života a nádherně tvořivé období plné dobrodružství. Byl to i začátek mé mezinárodní kariéry. Teplice jsou ideálním místem pro život i práci dirigenta. Nevelké město s nádherným parkem, s kulturním domem v samém centru, vzdálené pouhou hodinu od Prahy, odkud je na všechny strany blízko. Dá se tam krásně pracovat. Pro umělce je to zázrak. Koncertní sál v kulturním domě (řekl bych mimochodem s nejlepší akustikou v celé České republice) má široké pódium, kde se dá pravidelně zkoušet na stejném místě, v jakém pak probíhají koncerty.

Jaký je dnešní stav teplického orchestru?

Je patrné, že orchestr hraje s jasnou vizí. Pracuje soustavně a s chutí. Navíc máme výborné muzikanty. Orchestr hledá se mnou, jak docilovat stále vyšší úroveň. Je mu v tom nápomocná i přízeň města, plného aktivit, kde se neustále něco děje.

Máme už dnes mnohé nahrávky a četná domácí i zahraniční turné. Na sklonku roku orchestr spolupracoval s jedním režisérem z BBC a vyneslo to jeho uznání překvapivé úrovně souboru. Ocenění zažíváme i doma, čemuž nasvědčuje podpora města a Lázní Teplice, i zájem privátních sponzorů a firmy dekorativního a stavebního skla Glaverbel.

K povinnostem orchestru působícího v lázeňském městě patří i letní kolonádní koncerty. Nesnižuje se jimi interpretační úroveň souboru?

Nebrali jsme je nikdy na lehkou váhu a snažili se dobrat se i na nich zlepšení úrovně. Můj první kolonádní koncert byl pro mne něco úplně nového a navíc komicky unikátního. Byl jsem v šatně, připraven posbírat partitury a vyjít na pódium, když ke mně přistoupil inspektor orchestru s tím, že publikum nemá programy, a že je třeba skladby uvádět. Usoudil jsem, že nemohu díla jen tak oznamovat, a tak jsem se pokusil něco k jejich obsahu říct. Bylo to ovšem v prvopočátcích mého poznávání češtiny, takže jsem vytvářel neuvěřitelné výrazy a slovní vazby, což ovšem publikum neobyčejně zaujalo a pobavilo.

Mohu potvrdit, že to byl úžasný zážitek, a že se publikum královsky bavilo.

Přijal to s humorem i orchestr a myslím, že se tím upevnil náš vzájemný vztah. Jsem povahou optimista, a tak na pódiu, stejně jako ve zkouškách, dávám přednost vztahu přátelství a dobré pohodě, bez autoritářského přístupu. Respekt získaný přirozenou cestou je součástí slušného chování a dobrého vzájemného kontaktu. Jen tak se dá svobodně pracovat a docilovat výsledek s osmdesáti muzikanty osmdesáti rozdílných povah. Myslím, že jsme měli na sebe štěstí, a že naše sestava hraje dobře dohromady. Lidsky i umělecky.

Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci Charles Olivieri Munroe - kus místa v jeho srdci

Mnozí muzikanti se často snaží dostat se do orchestrů centra a do oblastí se zdánlivě nikdo nehrne.

Řeknu vám toto. Ne všichni, kdo hrají v Birminghamu nebo v Liverpoolu chtějí raději hrát v Londýně, a myslím si, že zdaleka ne všichni z Teplic chtějí působit v Praze. Když mají dobré zabezpečení, odpovídající životní podmínky, příjemné osobní vztahy v orchestru a k tomu stoupající úroveň tělesa, jsou spokojeni. A ne všichni touží po kosmopolitním ovzduší Prahy. To hlavní ovšem je, že už nejsme lázeňský orchestr, že jsme skutečnou filharmonií, s abonentními cykly, Beethovenovým festivalem a s pevným společenstvím posluchačů. Ten letní lázeňský program je něco navíc, perlička navrch, a muzikanti to dělají docela rádi.

Napadlo vás před lety, že byste se v Čechách usadil nadlouho nebo i natrvalo?

Tenkrát jsem netušil, že bych tu setrval tak dlouho. Nejdřív jsem uvažoval o působení tak na jeden dva roky. Koncem studia v Brně začaly ale chodit nabídky na koncerty a bylo mi jasné, že tady logicky začíná start mé kariéry. Časem jsem si uvědomil, že Čechy miluju, že mi dokonce vyhovuje stálé pendlování mezi Teplicemi, Prahou a dalšími městy, a ukázalo se, že je odtud snadná startovní cesta ke koncertům do zahraničí.

Vaší umělecké pověsti jistě prospěla stoupající úroveň teplického orchestru, jemuž se dnes hrnou zahraniční pozvání.

Hned v prvním roce mého působení jsme uskutečnili koncert na letním festivalu na Sardinii. A v roce 1997 jsme na pozvání knížete Rainiera a princezny Caroliny vystoupili v Monte Carlu. Vzbudili jsme hned u místních obyvatel velký rozruch, když jsme dorazili dvěma autobusy ČSAD před honosnou budovu Royal Opera House. Hledali jsme možnost, kde zaparkovat, a musel jsem shromáždění přihlížejících i policistům vysvětlovat, odkud jsme a kdo jsme. Hrál pak s námi slavný houslista Maxim Vengerov a to našemu koncertu dodalo ještě větší lesk.

Vedle domácího působení máte teď na svém kontě mnoho hostování, snad po celém světě.

Bylo štěstí, že jsem v roce 1999 vyhrál několik mezinárodních soutěží (v Katovicích, Kopenhagenu, Trentu, Záhřebu - pozn. MK) a další rok první cenu na Pražském jaru. Ten úspěch mi otevřel cestu do světa. Hned přišla nabídka z berlínské Komische Oper na Falstaffa, z Benátek na koncert v Teatro la Fenice a z Berlína na koncert s Deutsche Symphonie Orchester, který tehdy šéfoval Vladimir Ashkenazy. A pak také z Toronto Symphony Orchestra, z mého mateřského města. Materiály, ze kterých jsme hráli, byly od Václava Talicha, které se tam dostaly díky Karlu Ančerlovi. Byla v tom dvojí nostalgie, pozvednout nad nimi taktovku.

Který z orchestrů vás kdy nejvíc překvapil?

Nesmírně mě udivila Česká filharmonie, i když ji znám a věděl jsem o jejím nedávném vyhlášení mezi deseti top-orchestry Evropy. Naše první spolupráce byla tak přirozená a plná úcty, jakou jsem nečekal. Je to ovšem soubor, který měl nejlepší dirigenty, Talicha, Kubelíka, Ančerla, Neumanna, Bernsteina. A přesto bylo naše první setkání jakoby samozřejmostí. Hráči pochopili, že nemyslím na efekt, ale že chci z našeho společného vystoupení dostat co nejvíc. Splnili mi vše, co jsem si představoval.

Máte nějakou významnou ideu příštího uměleckého snažení?

Můj zatím největší uskutečněný projekt jsou moje dvě děti. A letos v květnu to bude koncert na Pražském jaru se Severočeskou filharmonií Teplice. Dál se ukáže.

Účast na pražském Mezinárodním hudebním festivalu je pro vás jistě významným oceněním.

Na samém začátku našeho jednání zazněla pochvala má teplické dramaturgie. Oceněn byl i můj návrh festivalového koncertu, který bude nesen shakespearovskou inspirací, díly Dvořáka, Trojana, Prokofjeva a Korngolda. Nejvíc překvapivá byla asi pro vedení festivalu moje odpověď na otázku, který orchestr bych si pro festival vybral. Řekl jsem jednoznačně: Severočeskou filharmonii Teplice. Souhlasili, protože věděli, že dnešní úroveň orchestru je skutečně hodna mezinárodního festivalu. Na ten koncert se moc těším a bude mi velkou radostí.

Myslíte si, že jste už v Čechách zapustil kořeny?

Dostal jsem tady velké možnosti. I kdybych jednou v budoucnosti získal stálé angažmá někde ve světě, vždycky budu jednou nohou v Čechách. Ta země mi hodně dala a mám tu i dobré kolegy a kamarády. Miluju Čechy, miluju Prahu a Teplice. Mám kus svého srdce všude, kde jsem byl, ale velká část patří tomuto místu v srdci Evropy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.