pondělí, 8. říjen 2007

Charles Dutoit - Na Krále Rogera s Českou filharmonií se těším

Napsal(a) 

Charles Dutoit - na Krále Rogera s Českou filharmonií se těším Charles Dutoit - na Krále Rogera s Českou filharmonií se těším

Charles Dutoit patří už dvacet let mezi světovou dirigentskou špičku. Před pěti lety ukončil své působení ve funkci uměleckého ředitele a šéfdirigenta Symfonického orchestru v Montrealu, které trvalo celých 25 let. A tak mne při našem setkání, které se uskutečnilo během přípravy na koncert s Českou filharmonií na Pražském jaru 2007, nejdříve zajímalo, jak se jeho umělecký život po odchodu z Montrealu změnil.

Užíval jsem si tohoto období především z hlediska mnoha zahraničních cest a koncertních turné. Přiznám se, že vášnivě cestuji. Obzvlášť, pokud jsou mé cesty spojeny s mou profesí. Cestoval jsem skutečně po celém světě a za svou kariéru jsem jako dirigent navštívil celkem 195 zemí. Posledních pět let pro mne tedy znamenalo jakési přechodné období, ve kterém jsem chtěl mít více času pro sebe a své projekty, a také čas svobodně se rozhodnout o svém příštím dlouhodobém působení. Nyní jsem si již svá další angažmá začal vybírat - v únoru jsem byl nominován k čtyřletému působení jako šéfdirigent a umělecký poradce prestižního amerického Filadelfského orchestru, kde nastoupím na podzim roku 2008. V sezoně 2009?-?2010 budu rovněž působit jako umělecký ředitel a hlavní dirigent Královské filharmonie v Londýně. Za celý život jsem byl neustále v různých pozicích v čele vynikajících orchestrů - bylo to 25 let v Montrealu, 10 let v Paříži, pak 10 let v Tokiu, kde sice ještě stále působím, ale pouze jako čestný šéfdirigent. Takže teď je to skutečně trochu jiné, což mi také umožnilo přijet do Prahy, protože si nyní mohu dovolit více koncertovat jako hostující dirigent. Například letos jsem absolvoval tříměsíční koncertní turné po celé Americe s přibližně 10 až 12 nejlepšími americkými orchestry. A je pravda, že v příštích letech již nebudu moci podobné nabídky přijmout. Moje nové působení ve Filadelfii mne skutečně velmi vytíží a svým novým angažmá se chci maximálně věnovat. A to bude znamenat, že si budu moci dovolit dirigovat pouze velmi málo dalších koncertů jako hostující dirigent.

Máte ve vašem náročném uměleckém životě čas věnovat se například mladým začínajícím hudebníkům a předávat jim tak vaše cenné zkušenosti?

O spolupráci s mladými hudebníky jsem se zajímal po celý svůj život. Často jsem pracoval s orchestrem Mladé německé filharmonie (Junge Deutsche Philharmonie) , dokonce jsem na jednom z našich turné vystoupil i v Praze. Spolupracoval jsem s orchestrem mladých hudebníků na festivalu ve švýcarském

Verbier a rovněž s Národním mládežnickým orchestrem Velké Británie (National Youth Orchestra of Great Britain) . A potom samozřejmě často v Americe, například asociace Chicagského symfonického orchestru mne pozvala na víkendový seminář s orchestrem jejich mladých orchestrálních hráčů. Pracoval jsem také s orchestrem Curtisova institutu. V New Yorku jsme s orchestrem prestižní hudební školy Juilliard School of Music měli dokonce koncert v Carnegie Hall. To jsou samozřejmě všechno fantastické orchestry a je radost s nimi pracovat, ale přiznávám, že je tu ještě další důvod. Když stárnete, máte jednoduše touhu předat dále vaše nabyté zkušenosti. A často si vzpomenu na sebe. Když jsem byl mladý, nejvíce jsem se naučil právě od svých profesorů, od vynikajících osobností té doby, kteří všichni osobně znali největší skladatele 20. století. Například právě můj hlavní poradce z doby mých počátků, Ernest Ansermet, měl mezi svými nejlepšími osobními přáteli kromě Stravinského také Debussyho, Hindemitha, Ravela, Bartóka, de Fallu, všechny - dokonce i Martinů. Každý týden jsme měli v jeho skvělém švýcarském orchestru (l0˜Orchestre de la Suisse Romande - red.) premiéru jednoho díla někoho z těchto slavných skladatelů. Bylo samozřejmě úžasné pracovat s někým, kdo osobně všechny tyto velikány znal. Navíc všichni tito skladatelé osobně vpisovali poznámky do partitur svých děl, ze kterých jsme studovali. Mám ale pocit, že takovéto silné osobnosti, jako byli dříve Charles Munch, Monteux, Ansermet, kteří doslova vytvářeli novou školu, se bohužel jakoby vytrácejí. Něco podobného dnes nenaleznete. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem od těchto hudebních velikánů 20. století měl příležitost v osobním kontaktu získat celé jejich hudební dědictví a převzít tyto hudební tradice. Samozřejmě občas pořádám dirigentské kursy - v Buenos Aires, v Japonsku, dokonce i v Číně, kde jsem založil hudební akademii a kam pravidelně na tři týdny v červenci zajíždím. Právě na těchto svých kursech se skutečně snažím mladým vše předat. Chtěl bych, aby i oni měli příležitost tyto vědomosti získat, i když už to je samozřejmě pouze zprostředkovaně.

S Českou filharmonií jste v roce 2005 absolvoval prestižní koncertní turné po Japonsku, letos jste vystoupil na festivalu Pražské jaro v čele České filharmonie, příští koncert vás s tímto tělesem čeká opět v Praze již v říjnu. Orchestr jistě znáte dobře, a tak dovolte hypotetickou otázku. Pokud byste se stal šéfdirigentem České filharmonie, na co byste se ve vedení orchestru nejprve zaměřil?

Každý orchestr je více méně zvyklý hrát svůj určitý repertoár, ať to jsou Vídenští filharmonikové, Berlínská filharmonie nebo i přední americké orchestry. Já nechci mít limity v repertoáru. To znamená, že orchestry pod mým vedením hrají hudbu od Monteverdiho až po Bouleze a Xenaxise. Je samozřejmé, že pro tento přístup potřebuji, aby orchestr byl flexibilní a měl schopnost rychle se přizpůsobit. Víte, jsem zvyklý pracovat hodně s americkými orchestry, kde je na vše málo času. Takže musím pracovat opravdu rychle a efektivně a dokázat program připravit na prvotřídní úrovni ve velmi krátkém čase. Ale v Americe jsou hráči na toto tempo již zvyklí a nedělá jim to problémy. Například v létě na festivalu v Saratoze s již zmiňovaným Filadelfským orchestrem provedeme 12 programů v 17 dnech. Je to samozřejmě program, který během sezony hráli, ale máme na každý koncert s jiným programem pouze jednu zkoušku. Například na takové Svěcení jara budeme mít v rámci zkoušky maximálně hodinu, což je ale běžné. Nikdy to nezkoušíme déle. Toto je tempo Filadelfského orchestru. Takže pokud bych se stal šéfdirigentem orchestru ve střední Evropě, vytrénoval bych ho pracovat velmi efektivně a především rychle. Tím ale nechci říci, že se tím výsledná úroveň zaručeně zlepší. Prostě pokud hráči potřebují více času, tak dobrá, ať ho mají. Důležitý je výsledek. Pravda ale je, že při pro mne pomalejším způsobu práce orchestru bych k dosažení svého ideálu provedení díla potřeboval na zkoušení více času. Ten ale samozřejmě mnohdy nemám. Možná mohu nadneseně říci, že to ani tak není problém orchestru, jako můj.

Charles Dutoit - na Krále Rogera s Českou filharmonií se těším Charles Dutoit - na Krále Rogera s Českou filharmonií se těším

Kdysi jste ale začínal hudební kariéru jako violista v orchestru, takže máte přímou zkušenost orchestrálního hráče. Jak dalece vás později v roli dirigenta toto období ovlivnilo?

Hraji na housle a na violu a pokud máte v orchestru minimálně 60 % hráčů na smyčce, většina orchestru tak okamžitě vycítí, že jako dirigent jejich nástroji rozumíte. Prostě k nim nemluvíte jako klavírista... Podíváte se na ně a oni vědí, že vy na jejich nástroj umíte hrát a hned máte jako dirigent u orchestru jinou pozici. Máte tak daleko větší kontrolu nad orchestrem a samozřejmě okamžitý respekt minimálně 60 % hráčů. Jako orchestrální hráč jsem skutečně hrál všechno, jak v komorním, tak ve velkém symfonickém orchestru. Hrál jsem operu, balet, také hodně komorní hudbu - po tři roky jsem hrál na violu v jednom výborném kvartetu. Dokonce jsem zamlada dirigoval sbor. To jsou pro budoucího dirigenta nesmírně důležité zkušenosti, kterými získáte obrovské vědomosti a informace. Je tedy pravda, že pro budoucího dirigenta je velkou hodnotou jakákoliv zkušenost, kterou můžete praxí získat. Dnes je přirozeně spousta vynikajících talentů. Znám několik fantastických mladých hudebníků, ale všichni potřebují kromě výuky také čas v sobě všechny získané informace a vědomosti vstřebat. Nejsou to pouze hudební díla, která musí nastudovat a dirigovat, a nejsou to pouze hudební znalosti, které musí pro svou profesi v každém případě získat. Ale mám na mysli také všeobecné kulturní znalosti, dokonalé znalosti historie. Znalosti, které jsou samým základem pro další hudební vzdělání a cítění.

Vy sám jste kromě hudby také vystudoval matematiku a kulturní historii, takže tady určitě hovoříte přímo z vlastní zkušenosti.

Nemůžete jako hudebník ignorovat celý kulturně historický kontext doby, ve kterém dílo vznikalo. Je nemožné opravdu dobře hrát Beethovena, pokud dobře neznáte politickou a ekonomickou situaci konce 18. a začátku 19. století. A pokud také nerozumíte anglické a francouzské revoluci, která měla zásadní význam pro vývoj společnosti ve druhé polovině 18. století, ovlivnila vnímání světa a přinesla myšlenky svobody ducha a nezávislosti. To vše je Beethoven. Je důležité předat mladým pocit respektu ke kulturnímu rozhledu všeobecně a vštěpit jim potřebu pocitu vlastní kulturnosti. Přimět je, aby kulturu a všechny informace a vědomosti do sebe absorbovali, ale aby je, jak se říká, také "strávili" a nechali v sobě uzrát. Aby se nesnažili být pouze informovaní a dobře vyškolení. K opravdovému umění pouze informace nestačí.

Mohl byste ale v tomto kontextu více pohovořit právě o sobě a vlastních zkušenostech?

Jsem z tohoto hlediska trochu staromódní. Měl jsem to štěstí, že naše generace ve Švýcarsku byla opravdu intenzivně vzdělávána v humanitních oborech, kdy nám byly vštěpovány kulturní souvislosti a hudba nebyla vyučována jakoby izolovaná a vytržená z kontextu celého vývoje společnosti tak, jak to často vídáme nyní. To je velký problém hlavně pro hudebníky z Asie. Jsou to často fantastičtí hudebníci, velmi talentovaní, ale nechápou pořádně kulturní pojmový obsah a kořeny v naší kultuře. Za mlada jsem skutečně začal nejprve studovat matematiku. Přiznám se, že jako kluk jsem zrovna ze cvičení na housle nebyl nadšený. Byl jsem "do houslí" nucen rodiči a několik let byly housle až na okraji mých zájmů. Hodiny hry na housle byly ve škole levné a já jsme spíš chtěl hrát na trombon ve školním big-bandu. Ale i když mne potom hudba skutečně zaujala a začal jsem se jí zabývat vážně, stále jsem pokračoval ve svých původních studiích všeobecného vzdělání, jenom jsem se odklonil od matematiky a vědeckých oborů a začal jsem více studovat hudbu a klasické humanitní obory. Takže dnes mám spoustu zájmů a moje zmíněná záliba v cestování není pouze z profesionálních důvodů. Přeji si každou zemi blíže poznat z hlediska její historie a politického, ekonomického a etnického pozadí, migrace a podobně. Chtěl jsem za svůj život skutečně navštívit všechny světové země a už se mi to až na ty opravdu malé v podstatě podařilo. Každá ze zemí mi dává odpovědi na další a další otázky. Jinými slovy, je potřeba mladým vštěpovat, že k vysoké profesionalitě nestačí pouze znalost not, nenechat je, aby jenom stále dokola poslouchali nahrávky na CD. Je pravda, že dnes mají mladí možnosti, které my jsme neměli. Já jsem měl jenom pár nahrávek, byly tehdy strašně drahé. Dnes máte internet, něco potřebujete a hned to máte... Vše je možné. Je ale k zamyšlení, jestli naše společnost přes tyto veškeré možnosti informací je také dostatečně kultivovaná a kulturní.

Po tomto vyznání bych se ráda zeptala také na váš vztah k české hudbě.

Českou hudbu jsem dirigoval opravdu velmi často. Hrál jsem s Firkušným, znám osobně samozřejmě Josefa Suka, Zdeňka Mácala, znal jsem dokonce Neumanna, Ančerla, znám většinu českých hudebníků, kteří se ve světě prosadili. Ale česká hudba je globálně skutečně obrovsky populární, dnes je to především hudba Leoše Janáčka. Dirigoval jsem jeho opery a jeho symfonická díla, ale dirigoval jsem také všechny Dvořákovy symfonie, dokonce jsem v Montrealu provedl i Dvořákovu první a druhou symfonii, které se často nehrají. Ale uváděl jsem také Smetanu - jeho opery a známá symfonická díla, Martinů, Suka. Jsem opravdový nadšenec pro českou hudbu a českou kulturu.

Na vašem říjnovém koncertním vystoupení v Praze s Českou filharmonií ale koncertně provedete operu Král Roger Karola Szymanowského. Dirigoval jste skoro všechna jeho symfonická díla ještě před tím, než jste poprvé uvedl právě Krále Rogera. Je skoro poslední v řadě všech vámi nastudovaných a provedených děl. Proč?

To není ani tak otázka času jako příležitostí k provedení. Nejsem na Szymanowského hudbu specialista, ale vždy jsem měl rád jeho hudbu. Můj vztah k Szymanowskému je do určité míry až osobní - zemřel v roce 1937 v Lausanne, kde jsem se narodil já o pár měsíců dříve na jaře 1936. Je to hudba polská, která tak trochu ve svém základě bojuje proti hudbě ruské - můžeme říci proti Kozákům, a zároveň proti hudbě německé. Vychází z velké tradice polské folklorní hudby, ale je v ní patrný vliv západních hudebních směrů. Má obrovskou eleganci, až bych řekl, že zní velmi francouzsky. A mě tato hudba pochopitelně velmi přitahuje. Vůbec celý Szymanowského hudební vývoj je velmi zajímavý. Začal svou kariéru pod vlivem Richarda Strausse a ve svých počátcích byl touto značně závažnou a až bych řekl těžkou hudbou velmi ovlivněn. Následně se ale inspiroval poezií a mystikou blízkého východu. Szymanowski byl homosexuál, měl velký cit pro krásu a byl až posedlý touhou obklopovat se různými krásnými věcmi. A právě umění a celá kultura blízkého východu ho velmi zajímala a ovlivnila. To se projevilo v jeho tvorbě druhého tvůrčího období, kdy vznikala tak nádherná díla jako jeho třetí symfonie. V jeho třetím tvůrčím období se naopak do středu jeho hudebního výraziva dostaly prvky polské národní hudby, ale v poměrně přísnějším způsobu vyjádření. Opera Král Roger stojí mezi druhým a třetím obdobím. Je to hudba, která je až bych řekl velmi sladká, sensuální, plná smyslnosti, ve které se v plné síle zrcadlí hédonismus; hudba vyjadřuje radost, dobro, slast a doslova umění žít. Mám tuto hudbu nesmírně rád, i když je pro dirigenta velmi obtížné vyrovnat zvuk orchestru. Orchestrace obsahuje mnoho různorodých prvků a podnětů. Szymanowski do partitury zapisuje mnoho zvláštních poznámek a není výjimkou ani velmi protichůdná notace, se kterou se musí dirigent vyrovnat. Poprvé jsem Krále Rogera nastudoval se Symfonickým orchestrem v Montrealu, a když jsem ho chtěl během amerického turné navrhnout na koncert v Carnegie Hall, dozvěděl jsem se, že to bude první provedení. Dirigoval jsem tedy premiéru Krále Rogera přímo v Carnegie Hall, ale především bylo mým nesmírným potěšením, že jsem mohl tuto operu provést v roce 1996 poprvé v Paříži. Je opravdu velmi smutné, že toto dílo čekalo na svou pařížskou premiéru tak dlouho. Nikdy jsem ale nedirigoval Krále Rogera ve scénické verzi, vždy pouze koncertně. Před třemi lety jsem dirigoval jeho premiéru i v Japonsku a koncert natáčela japonská televize. Nyní se těším na Krále Rogera s Českou filharmonií. Dozvěděl jsem se, že i tento můj říjnový pražský koncert bude prvním provedením tohoto díla Českou filharmonií.

V případě zájmu naleznete více informací o opeře Král Roger a o dirigentovi Ch. Dutoitovi v časopise Rudolfinum Revue č. 1, 2007/2008.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.