úterý, 26. březen 2013

Cesta solitéra Viléma Veverky

Napsal(a) 

Cesta solitéra Viléma Veverky, foto Vilém Veverka Cesta solitéra Viléma Veverkyfoto: Vilém Veverka

Co hýbalo světem hobojisty Viléma Veverky v roce 2004? Měl za sebou účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester, následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně a působil právě v Berlínské filharmonii. Také poskytl rozhovor pro časopis Czech Music Quarterly, v němž se ho Marek Kopelent tázal, co bude dělat, až u berlínských filharmoniků za rok skončí. Odpověď zněla: Nevím. Nejspíš budu usilovat o místo v orchestru, sólovým hraním se lze sotva uživit. Pesimistická (nebo spíš realistická) vize se však naštěstí nevyplnila a Vilém Veverka je dnes uznávaným sólistou i komorním hráčem, s Markem Kopelentem tvoří úspěšný tým skladatel – dvorní interpret a u Supraphonu vydává své první sólové CD, čímž dává českému hudebnímu světu najevo, že i zdánlivě nemožné se s trochou dobré vůle a velkým zapálením pro věc může stát možným.

Vydání nahrávky pouze se sólovým hobojem vyžaduje v našich podmínkách velkou odvahu. Jak dlouho ta myšlenka vznikala? Je fakt, že podobných projektů v našem ani ve světovém kontextu není mnoho. Ta idea samozřejmě potřebovala svůj čas na to, aby uzrála, a celý proces od rozhodnutí až po realizaci trval zhruba rok. Realizaci alba podpořili exkluzivní partneři, hudbu jsem nahrál v září v Anežském klášteře a v listopadu byla deska fakticky hotová. Práce na tomto albu byla výjimečná také právě v tom, že jsem poprvé jediným interpretem na celé nahrávce. Je to pro mě myslím do jisté míry charakteristickým rysem. Pak je to také svého druhu obhajoba hoboje jako čistě sólového nástroje. Tedy cesta „solitéra“ ve dvou různých úrovních. Telemannovy Fantazie bych směle přirovnal k Sonátám a Partitám J. S. Bacha, myslím tím co do komplexnosti, náročnosti interpretace respektive hudební kvality. Fantazie byly zkomponovány původně pro flétnu, ale ještě je u nás žádný flétnista ani hobojista nenahrál souborně. Je to hodinový cyklus, tedy značné pensum hudby, velký úkol pro interpeta.

Proč jste k Telemannovi přiřadil právě Brittena? Diskutovali jsme, zda nechat Telemannovy Fantazie na desce samotné, či ne. Nakonec se Britten a jeho Šest metamorfóz ukázalo být ideálním komplementárním dílem. Leitmotivem zůstal Telemann. Původně jsem chtěl na album zařadit ještě Aulodii pro hoboj současného rakouského skladatele Thomase Daniela Schlee , krátkou monodickou skladbu. Posléze jsme usoudili, že dvojice autorů Telemann – Britten je dané optimum a Aulodii zařadili jako bonus k digitální verzi alba. Brittenovy Metamorfózy jsou základním stavebním kamenem hobojové literatury 20. století, jednou z prvních kapitol moderního hoboje. Rád jej zařazuji na koncertech s Kateřinou Englichovou, kdy spolu realizujeme takový „duel“. Ona hraje Brittenovu pětivětou Suitu pro harfu, kterou prokládáme Metamorfózami. Je to vlastně originální hudební diskurz.

Byl jste od začátku rozhodnut, že ten projekt bude jen sólový, nebo jste přemýšlel nad nějakým hostem? Ano, byl jsem od začátku rozhodnut, že to bude takhle, že tentokrát nebude na nahrávce participovat žádný další hudební partner. Byl jsem přesvědčený, že ta myšlenka v této podobě je správná, a shodli jsme se na tom od začátku i s producentem Matoušem Vlčinským, za což jsem byl vděčný a rád bych mu poděkoval za podporu při realizaci alba.

Takže to není produkt žádného kompromisu. V žádném případě. Od začátku šlo o jakousi exkluzivní myšlenku, která nesnesla kompromisy.

Na fotografii na bookletu jste zachycen s hobojem v ruce a s výrazem, který jako by měl posluchači říct: Jen já a hoboj, to je středobod téhle chvíle... Je to záměr? (smích ) To je možná Vaše interpretace titulní fotografie, byt‘ středobod okamžiku, jak říkáte je správný úhel pohledu. Víte, původně jsme zamýšleli dát desce nějaký název. Projdete-li se po chodbách Supraphonu, vidíte na zdech viset například desky Karla Gotta s názvy Dotek lásky, Sentiment a podobně. A nám se líbil název Narcissus, což je zároveň titul jedné části Brittenových Metamorfóz. Od programového titulu jsme ale upustili a ve finále jsem na obalu opravdu jenom já s hobojem, interpret a jeho nástroj, jako jeden element.

Cesta solitéra Viléma Veverky, foto Vilém Veverka Cesta solitéra Viléma Veverkyfoto: Vilém Veverka

Plánujete tento repertoár uvádět společně na recitálech? Určitě ano, láká mě uvádění těchto dvou cyklů jako jeden propojený monolit, střídání jednotlivých částí obou cyklů.

Zdá se, že vás tohle propojování různých děl velice láká. Souvisí to s nějakou vaší osobní potřebou hledání komplexního pohledu na svět? Myslím, že máte správný odhad. Dá se říct, že můj osobní i umělecký život je jedno velké hledání komplexnosti, hledání obecně. A význam toho slova – komplexost, co se interpretace týká, vystihuje určitou schopnost interpreta pojmout hudbu jako celek, ve všech vrstvách, což je podle mě jeden z nejdůležitějších aspektů. S prolínáním skladeb do sebe navzájem jsem se setkal několikrát v zahraničí a například vynikající švýcarský flétnista Felix Renggli vytvořil prokomponovaný program, v němž uváděl Telemannovy skladby proložené soudobými díly, která byla Telemannem přímo inspirována. Takové počiny mě oslovují a vedou mě k rozvíjení vlastních autentických myšlenek.

Téma komplexnosti mě napadlo také kvůli šíři vašich zájmů. Věnujete se fotografování, horolezectví... Jaký to má vliv na vás jako interpreta? Já si nedovedu představit sám sebe pouze s hobojem v ruce. Mám-li to říct s lehkou nadsázkou, ten hoboj ožívá v mých rukách právě skrze prožitek, emoci, kterou zažívám v horách. Hory pro mne představují silný fenomén mého života, jsou jakýmsi kontrapunktem vůči hudbě. Pokud chci realizovat ty nejnáročnější myšlenky a záměry, musím odněkud čerpat. Jinými slovy, věřím, že skrze zkušenosti a emoce, které zažívám v vysokých horách, dokážu být zajímavějším interpretem i člověkem.

Dá se nějak srovnat adrenalin v horách s tím koncertním? Já cesty do hor neberu jako adrenalinovou situaci. Do hor si jezdím především odpočinout, byť to stojí mnohdy velké fyzické úsilí. Je to proces čerpání, abych se mohl k hudbě vracet. Vypětí na pódiu je samozřejmě také velké a je třeba být v kondici, je to provázané. Můžete mít sebelepší myšlenku v hlavě, ale pakliže vám chybí slovní zásoba – schopnost myšlenku reprodukovat, nikdo váš záměr nepochopí.

Cesta solitéra Viléma Veverky, foto Vilém Veverka Cesta solitéra Viléma Veverkyfoto: Vilém Veverka

Nedávno jste v Popradu a v Brně uvedl výstavu fotografií Muž tří tváří. Chystáte i další podobné projekty? Řekněme, že jsem dostal další nabídky a uvažuji o možných výstavách. Horská fotografie je pro diváka velmi atraktivní téma. Teď jsem se vrátil z Argentiny a eventuelně bych realizoval tématickou výstavu, která by se týkala jen této výpravy, kde jsem byl měsíc, pochopitelně, že bez hoboje. Ovšem vše, co má být perfektní, vyžaduje úsilí a v případě fotografie pak i další s tím spojené náklady. Uvidíme, jako fotograf jsem velmi svobodný, o všem rozhoduji sám. Fotografie z nejvyšších vrcholů And by jistě stály za další zveřejnění.

Byl jste v Argentině poprvé? První dvě moje návštěvy Jižní Ameriky vždy souvisely s koncertním turné. Vloni v létě jsem byl v Chile, kde mi český velvyslanec velkoryse umožnil i výlet do hor, a letos jsem jel počtvrté do Jižní Ameriky jenom do hor. Vlastně poprvé v mém profesním životě jsem si udělal takhle dlouhou pauzu od hudby. A stálo to za to, Argentina je bezpochyby jednou z nejkrásnějších zemí vůbec.

Jak se potom dlouho dostáváte do formy? Dlouho. Ale na druhou stranu aby organismus obstál delší dobu ve vysokých horách, musí být ve skvělé kondici, takže co mi teď bude scházet, budu snad dohánět tou fýzis.

Jaké hory vás nejvíc uchvátily? Musím říct, že se rád vracím do Tater a mám rád i naše Krkonoše. Jihoamerické Andy, to je samozřejmě jiný rozměr hor. Tam člověk pozná, jak mohou být hory drsné. Zažil i momenty, kdy lidé v horách byli na pokraji svých sil, kdy najednou z vrcholu již nesestoupí zpět. Taková expedice se pak logicky posouvá do jiné dimenze. Jsou to dojmy, které si nechám dále pro sebe. Zkrátka, člověk by se měl snažit být vždy maximálně připraven, stejně jako se připravujete, když jdete na pódium.

Berete si s sebou do hor hudbu alespoň v nějaké podobě, nebo si zakazujete mluvit o hudbě, přemýšlet o hudbě? Neberu si s sebou žádný přehrávač, ale hudba je se mnou pořád. Zažil jsem jeden z intimních momentů, když jsem vystoupal na Aconcaguu. Po celou dobu stoupání byly poměrně náročné klimatické podmínky. Na vrchol jsem vystoupal sám, chvíli před ostatními. A vybavuji si naprosto přesně moment, kdy slyšíte a přesně chápete hudbu Richarda Strausse, jeho Alpskou symfonii, „Auf dem Gipfel“. Tehdy jsem pochopil, proč se tenisti po velkém úspěchu rozpláčou přímo na kurtu.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.