Český swing zbaven prachu

Tak například na albu orchestru S. E. Nováčka , který ve čtyřicátých letech vytvářel pro společnost Esta protiváhu k Dvorskému nebo Vlachovi na Ultraphonu, se tehdejší velký šlágr, waltz Modravé dálky představí v docela zajímavé swingové orchestrálce „na čtyři“ a ukáže, že alespoň někteří jeho členové se s chutí „odvázali“, pokud se jim k tomu naskytla příležitost. Podobně i poslední tři čísla alba Heleny Blehárové z let 1965-67 (Černý pasažér , Tea For Two a Útesy ) zachycují nejen jazzovou orientaci Bromovců, ale i pozoruhodný projev zpěvačky, která může oslovovat i jazzové obecenstvo.

swingSamostatné album orchestru Gustava Broma Hvězdy nad Bromem se snímky z let 1957-1980 staví výhradně na zpěvácích, přináší však jazzově zbarvené a dnes už nedostupné nahrávky Gerry Scottové , Evy Olmerové , Jiřího Suchého i méně známý Kainarův text na Tiger Rag v podání Jiřího Jelínka . „Nejjazzovější“ z celé série jsou ovšem alba věnovaná Emilu Ludvíkovi, Kamilu Běhounkovi a Traditional Jazz Studiu Pavla Smetáčka. CD Harlem volá přichází s tím, co z Ludvíkových nahrávek zbylo po reedici aranží Fritze Weisse. Je tu především titulní orchestrálka Milana Hally, který jako aranžér dokázal s Weissem držet krok. Generační hymna Sjezd swingařů tu zazní ve dvou odlišných verzích a klasická Inspiration ukazuje, jak se klarinetista Václav Novák dokázal přiblížit svému americkému ideálu. Většina bigbandových aranžmá – na rozdíl od Weissových nápadů – působí poněkud rutinním dojmem. Ale Ludvíkův big band byl také živnou půdou pro improvizující sestavy různého obsazení: od kvarteta s akordeonem Petra Ledna až k septetu s trubkou Karla Šidly a tenorem Václava Nováka. Mihnou se tu i naši bopoví pionýři trumpetista Dunca Brož nebo altsaxofonista Mirek Stuchlý , u piana se střídají Ladislav Horčík nebo Jiří Verberger , který si tu i zazpívá Some of These Days – žádné z těchto jmen však údaje na obalu neuvádějí. Senzačních objevů se dočkáte stěží: 12 taktů sexteta z roku 1943 už dnes posloucháme spíš jako historický dokument, jak se tehdy naši jazzmani vyrovnávali s bluesovou dvanáctkou. Album Kamila Běhounka nazvané Má láska je jazz nabízí bohatý výběr z jeho nahrávek od roku 1936 až k poválečnému big bandu o deset let později. Cenné jsou především sólové snímky z let 1936-38: Běhounek jako osobitý akordeonista cítil v oné době zřejmě u nás nejlíp, co dělá jazz jazzem. Střídání napětím kypících jednohlasých linek se stejně dynamicky burcujícím zvukem plných akordů ukazuje (třeba ve srovnání s Petrem Lednem na ludvíkovských nahrávkách), jak daleko vpředu stál Běhounek před našimi tehdejšími sólisty. Škoda, že z šesti nahrávek, pořízených v této době, se na album vešly jen čtyři.

swingZáslužné je i uvedení dvou Běhounkových orchestrálek (Blázinec a Swing telegrafních drátů ) s orchestrem Harryho Hardena z roku 1938 – cenná připomínka naší předludvíkovské a předvlachovské bigbandové tradice. Už tenkrát hráli jazzoví sólisté všude, kde byla příležitost. Běhounkova malá obsazení z roku 1945 jsou téměř jedinými snímky pianisty Ládi Horčíka , a trumpetistu Duncu Brože s klarinetistou a altsaxofonistou Mirkem Stuchlým zachycují, ještě než odstartovali svůj evropsky unikátní Rytmus 1948 . Nejzajímavějším objevem je však závěrečný dvouminutový záznam stažený z filmového týdeníku roku 1940 – Tiger Rag v podání Blue Music , jediný snímek, který nám dnes ukazuje, proč se trumpetistovi Janu Novému tehdy říkalo „český Armstrong“. Ludvíka a Běhounka vydal Rychtařík ve spolupráci s Edicí Fonogram. Zatímco jeho vlastní alba obsahují u každé nahrávky datum vzniku, Fonogram to považuje za zbytečné. Místo toho doplňuje značně všeobecné krátké texty, které datace příliš neupřesňují: v běhounkovském albu jsou dvě sólové nahrávky z roku 1938 volně roztroušeny mezi bigbandové snímky z roku 1945 a 6. Chybí jakékoliv údaje o sólistech, ale objevují se vyložené chyby. Jestliže reedice Weissových aranžmá (rovněž za spolupráce Fonogramu) uváděla na obalu podivně poskakující a často nesprávné číslování, bylo to možno ještě považovat za chybu na kráse jinak zdařilého projektu. Ale v albu Emila Ludvíka se u čísel 21 a 22 přehodí pořadí dvou písní z filmu Celá škola tančí a pod číslem 25 místo kvintetové Bláznivé melodie zazní nikde neuvedené bigbandové aranžmá Mořské nemoci se zpěvem Zdeny Vincíkové . Na Běhounkově albu se místo uvedeného čísla 16 Setrvačník ozve neuvedená skladba Dej mi A se všem muzikantům známým povelem k ladění.

swingČtyři nesprávné údaje na dvou CD – nehledě k absenci alespoň základních údajů o sólistech, u jazzových reedic nezbytných – nedávají editorské pečlivosti dobré vysvědčení. Kde zůstala samozřejmá solidnost Ivana Poledňáka, Zbyňka Máchy, Josefa Kotka, Gerharda Conrada nebo Rainera E. Lotze, kteří kdysi některé z těchto nahrávek připravovali u nás, v SNR nebo v Anglii k reedici na dnes nedostupných LP deskách? Z Rychtaříkovy vlastní produkce pochází CD Traditional Jazz Studia (po česku: Smetáčkovců): Těm, kterých se to může (do)týkat s úplnou dokumentací i detailním obsazením všech 24 snímků z let 1961 – 1999. Hned první nahrávky překvapí svou vervou i elánem: je cítit, že kapela hrála s mimořádnou chutí hudbu, v níž si u nás získala významné postavení. Z doby do roku 1967 pochází jedenáct nahrávek (šest z nich z produkce Amigy, u nás ne tak snadno dostupné) a jsou tu i dva bonusy z werichovského filmu Až přijde kocour (1963). Tradiční jazz nebývá dnes považován za podstatnou součást našeho jazzového dědictví, ale snímky Smetáčkovců znějí s příjemnou svěžestí a historickou připomínku si zaslouží. Program pokračuje deseti snímky z let 1978 až 1985. Tady se stylový záběr rozšiřuje až k ranému swingu středního obsazení, ba – ve skladbě Giorgia Gasliniho Friends nebo v Bílého Polárkové planetě – k tónům ještě „modernějším“. Nadšení, které soubor vyzařoval v šedesátých letech, se už zklidňuje, ale výběr nahrávek (většinou z rozhlasového studia v Ústí nad Labem) naznačuje i tady přístup spíše muzikantský než dokumentaristický. Závěrečný bonus představuje krátký záznam z jam session v sicilském Valderice z roku 1999, opět s pěknou spontání náladou, která tomuto druhu hudby dodává její hlavní náboj.

Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky: reedice našeho staršího jazzu se dnes obracejí k jinému obecenstvu, než jaké je přijímalo tehdy. Máme-li však zůstat u tipů odbytově alespoň relativně spolehlivých, dovedu si představit, že například album jazzových orchestrálek Karla Vlacha z první etapy jeho činnosti by si i dnes našlo vděčný a značně početný okruh posluchačů.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější