Český swing zbaven prachu

Dvě až překvapivě zdařilé reedice našich jazzových nahrávek ze čtyřicátých let (Weissova válečná aranžmá pro Emila Ludvíka a poválečný big band Ladislava Habarta) posluchače namlsala: kdo ví, co by se v našich archivech mohlo ještě objevit? Alespoň částečnou odpověď záslužně nabízí produkce vydavatelství Františka Rychtaříka. Jeho CD přinášejí reedice především populární hudby, řazené většinou podle zpěváků (Blehárová, Čeřovská, R. A. Dvorský, Kozderková, Vašíček, Veselá aj.). Občas se tu však objeví něco zajímavého i pro přátele jazzu.

Tak například na albu orchestru S. E. Nováčka , který ve čtyřicátých letech vytvářel pro společnost Esta protiváhu k Dvorskému nebo Vlachovi na Ultraphonu, se tehdejší velký šlágr, waltz Modravé dálky představí v docela zajímavé swingové orchestrálce "na čtyři" a ukáže, že alespoň někteří jeho členové se s chutí "odvázali", pokud se jim k tomu naskytla příležitost. Podobně i poslední tři čísla alba Heleny Blehárové z let 1965-67 (Černý pasažér , Tea For Two a Útesy ) zachycují nejen jazzovou orientaci Bromovců, ale i pozoruhodný projev zpěvačky, která může oslovovat i jazzové obecenstvo.

Samostatné album orchestru Gustava Broma Hvězdy nad Bromem se snímky z let 1957-1980 staví výhradně na zpěvácích, přináší však jazzově zbarvené a dnes už nedostupné nahrávky Gerry Scottové , Evy Olmerové , Jiřího Suchého i méně známý Kainarův text na Tiger Rag v podání Jiřího Jelínka . "Nejjazzovější" z celé série jsou ovšem alba věnovaná Emilu Ludvíkovi, Kamilu Běhounkovi a Traditional Jazz Studiu Pavla Smetáčka. CD Harlem volá přichází s tím, co z Ludvíkových nahrávek zbylo po reedici aranží Fritze Weisse. Je tu především titulní orchestrálka Milana Hally, který jako aranžér dokázal s Weissem držet krok. Generační hymna Sjezd swingařů tu zazní ve dvou odlišných verzích a klasická Inspiration ukazuje, jak se klarinetista Václav Novák dokázal přiblížit svému americkému ideálu. Většina bigbandových aranžmá - na rozdíl od Weissových nápadů - působí poněkud rutinním dojmem. Ale Ludvíkův big band byl také živnou půdou pro improvizující sestavy různého obsazení: od kvarteta s akordeonem Petra Ledna až k septetu s trubkou Karla Šidly a tenorem Václava Nováka. Mihnou se tu i naši bopoví pionýři trumpetista Dunca Brož nebo altsaxofonista Mirek Stuchlý , u piana se střídají Ladislav Horčík nebo Jiří Verberger , který si tu i zazpívá Some of These Days - žádné z těchto jmen však údaje na obalu neuvádějí. Senzačních objevů se dočkáte stěží: 12 taktů sexteta z roku 1943 už dnes posloucháme spíš jako historický dokument, jak se tehdy naši jazzmani vyrovnávali s bluesovou dvanáctkou. Album Kamila Běhounka nazvané Má láska je jazz nabízí bohatý výběr z jeho nahrávek od roku 1936 až k poválečnému big bandu o deset let později. Cenné jsou především sólové snímky z let 1936-38: Běhounek jako osobitý akordeonista cítil v oné době zřejmě u nás nejlíp, co dělá jazz jazzem. Střídání napětím kypících jednohlasých linek se stejně dynamicky burcujícím zvukem plných akordů ukazuje (třeba ve srovnání s Petrem Lednem na ludvíkovských nahrávkách), jak daleko vpředu stál Běhounek před našimi tehdejšími sólisty. Škoda, že z šesti nahrávek, pořízených v této době, se na album vešly jen čtyři.

Záslužné je i uvedení dvou Běhounkových orchestrálek (Blázinec a Swing telegrafních drátů ) s orchestrem Harryho Hardena z roku 1938 - cenná připomínka naší předludvíkovské a předvlachovské bigbandové tradice. Už tenkrát hráli jazzoví sólisté všude, kde byla příležitost. Běhounkova malá obsazení z roku 1945 jsou téměř jedinými snímky pianisty Ládi Horčíka , a trumpetistu Duncu Brože s klarinetistou a altsaxofonistou Mirkem Stuchlým zachycují, ještě než odstartovali svůj evropsky unikátní Rytmus 1948 . Nejzajímavějším objevem je však závěrečný dvouminutový záznam stažený z filmového týdeníku roku 1940 - Tiger Rag v podání Blue Music , jediný snímek, který nám dnes ukazuje, proč se trumpetistovi Janu Novému tehdy říkalo "český Armstrong". Ludvíka a Běhounka vydal Rychtařík ve spolupráci s Edicí Fonogram. Zatímco jeho vlastní alba obsahují u každé nahrávky datum vzniku, Fonogram to považuje za zbytečné. Místo toho doplňuje značně všeobecné krátké texty, které datace příliš neupřesňují: v běhounkovském albu jsou dvě sólové nahrávky z roku 1938 volně roztroušeny mezi bigbandové snímky z roku 1945 a 6. Chybí jakékoliv údaje o sólistech, ale objevují se vyložené chyby. Jestliže reedice Weissových aranžmá (rovněž za spolupráce Fonogramu) uváděla na obalu podivně poskakující a často nesprávné číslování, bylo to možno ještě považovat za chybu na kráse jinak zdařilého projektu. Ale v albu Emila Ludvíka se u čísel 21 a 22 přehodí pořadí dvou písní z filmu Celá škola tančí a pod číslem 25 místo kvintetové Bláznivé melodie zazní nikde neuvedené bigbandové aranžmá Mořské nemoci se zpěvem Zdeny Vincíkové . Na Běhounkově albu se místo uvedeného čísla 16 Setrvačník ozve neuvedená skladba Dej mi A se všem muzikantům známým povelem k ladění.

Čtyři nesprávné údaje na dvou CD - nehledě k absenci alespoň základních údajů o sólistech, u jazzových reedic nezbytných - nedávají editorské pečlivosti dobré vysvědčení. Kde zůstala samozřejmá solidnost Ivana Poledňáka, Zbyňka Máchy, Josefa Kotka, Gerharda Conrada nebo Rainera E. Lotze, kteří kdysi některé z těchto nahrávek připravovali u nás, v SNR nebo v Anglii k reedici na dnes nedostupných LP deskách? Z Rychtaříkovy vlastní produkce pochází CD Traditional Jazz Studia (po česku: Smetáčkovců): Těm, kterých se to může (do)týkat s úplnou dokumentací i detailním obsazením všech 24 snímků z let 1961 - 1999. Hned první nahrávky překvapí svou vervou i elánem: je cítit, že kapela hrála s mimořádnou chutí hudbu, v níž si u nás získala významné postavení. Z doby do roku 1967 pochází jedenáct nahrávek (šest z nich z produkce Amigy, u nás ne tak snadno dostupné) a jsou tu i dva bonusy z werichovského filmu Až přijde kocour (1963). Tradiční jazz nebývá dnes považován za podstatnou součást našeho jazzového dědictví, ale snímky Smetáčkovců znějí s příjemnou svěžestí a historickou připomínku si zaslouží. Program pokračuje deseti snímky z let 1978 až 1985. Tady se stylový záběr rozšiřuje až k ranému swingu středního obsazení, ba - ve skladbě Giorgia Gasliniho Friends nebo v Bílého Polárkové planetě - k tónům ještě "modernějším". Nadšení, které soubor vyzařoval v šedesátých letech, se už zklidňuje, ale výběr nahrávek (většinou z rozhlasového studia v Ústí nad Labem) naznačuje i tady přístup spíše muzikantský než dokumentaristický. Závěrečný bonus představuje krátký záznam z jam session v sicilském Valderice z roku 1999, opět s pěknou spontání náladou, která tomuto druhu hudby dodává její hlavní náboj.

Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky: reedice našeho staršího jazzu se dnes obracejí k jinému obecenstvu, než jaké je přijímalo tehdy. Máme-li však zůstat u tipů odbytově alespoň relativně spolehlivých, dovedu si představit, že například album jazzových orchestrálek Karla Vlacha z první etapy jeho činnosti by si i dnes našlo vděčný a značně početný okruh posluchačů.