Bamberští symfonikové , orchestr, který od loňského roku nese zároveň označení Bavorská státní filharmonie (a z toho plynoucí patřičné finanční zabezpečení), patří léta k předním evropským symfonickým tělesům. Jeho zejména v počátcích pohnutá historie úzce souvisí s Prahou, a navíc sídlí v městě, které je velice podobné ať už právě Praze, nebo například Českému Krumlovu – mimo jiné i tím, že jeho historický střed je začleněn do památek pod patronací UNESCA. Těleso vytvořili před 58 lety hráči z německých divadelních orchestrů nejen z Prahy, ale také z Karlových Varů a Slezska, kteří byli po druhé světové válce nuceni naše území opustit. Prý si s sebou nemohli vzít ani všechny nástroje. Podařilo se jim však usadit poměrně blízko za hranicemi, v Bamberku – městě, které je sice přijalo za své, kde ovšem nejen že nebyla žádná hudební tradice, nebyl tu ani žádný koncertní sál. A tak se útočištěm stovky hudebníků stala gotická budova bývalého dominikánského kláštera – se „zázemím“ v křížové chodbě… Přesto se tu odehrála velmi důležitá etapa dějin Bamberských symfoniků: odsud pocházejí všechny velké nahrávky s dirigenty jako byl Eugen Jochum (proslulé beethovenské, mozartovské a straussovské kreace), Horst Stein (který několikrát vystupoval s Bamberskými také v Praze), nebo Joseph Kelbreith , který hudebníky po válce do Bamberku přivedl a stál v jejich čele (s malou poválečnou přestávkou) od roku 1949 až do roku 1968.
V souvislosti s těmito velkými dirigentskými zjevy dovolte malou odbočku: letos v květnu se v Bamberku uskutečnil první ročník mezinárodní dirigentské soutěže Gustava Mahlera, který zaštítila paní Marina Mahler, a práce poroty se účastnili vedle současného šéfdirigenta pořádajícího orchestru Jonathana Notta například Leon Botstein, Lawrence Foster, Esa-Pekka Salonen nebo Rolf Beck. Zájem o soutěž projevilo 299(!) mladých dirigentů 43 národností a z vybraných 16 (šest bylo dokonce dam) si první cenu odvezl Gustavo Dudamel z Venezuely.
Ale zpět k historii: nová etapa v práci Bamberských symfoniků započala jednak roku 1993 s otevřením nového Koncertního a kongresového centra a sídla orchestru na ostrově, který tvoří svými rameny řeka Regnitz, podle níž má toto centrum také název (Sinfonie an der Regnitz), jednak roku 2000 s příchodem mladého anglického dirigenta Jonathana Notta . Tomu se totiž ve spolupráci s intendantem orchestru Paulem Müllerem podařilo oživit dramaturgii abonentních koncertů tělesa o soudobou hudbu – navíc takovým způsobem, že nevyhání posluchače ze sálu. Zájem o koncerty Bamberských symfoniků byl ve městě vždy velký, orchestr měl od samého počátku abonmá (i když převážná část jeho činnosti se obzvláště v prvních poválečných letech odehrávala z „prostorových důvodů“ v zahraničí – kam ostatně vyjíždí velice často dodnes, například letos to bylo Švýcarsko, Polsko, tradičně Francie a už podesáté Japonsko), ovšem po otevření nové haly se v sedmdesátitisícovém městě zájem o koncerty tělesa zdvojnásobil a abonentů je nyní přes šest tisíc! Nepočítaje v to studenty a mladé posluchače, pro něž jsou pravidelně zpřístupněny a slovem provázeny generální zkoušky.
Dramaturgická otevřenost se promítá i do řady nahrávek, které v době krize nahrávacích společností orchestr pravidelně pořizuje ve spolupráci s firmou Tudor a s Bavorským rozhlasem: vedle Schubertových a Mahlerových symfonií zde najdeme díla Luciana Beria, Ariberta Reimanna, Hanse Wernera Henzeho a dalších autorů, kteří ovšem na CD uvedené kompozice svázali s odkazem Franze Schuberta.
Obohacením bude i česká hudba, kterou orchestr nastuduje na přání festivalu Pražský podzim, na jehož letošním ročníku vystoupí 24. a 25. září: Dvořákova 8. symfonie a Janáčkova Sinfonietta patří téměř do kmenového repertoáru tělesa, ale Fibichova Bouře , Smetanův Valdštýnův tábor nebo Novákův Klavírní koncert budou pro orchestr i pro jeho šéfdirigenta Jonathana Notta zajímavou premiérou. Jako ve všem, co hrají, zde budou moci uplatnit svůj charakteristicky temný, sametový zvuk smyčců – zvuk, který si prý hudebníci přivezli ještě ze svého původního působiště v Čechách a který se dědí zřejmě podobně jako židle v tomto mimořádném orchestru.
