pondělí, 14. únor 2005

Česká komorní filharmonie

Napsal(a) 

Česká komorní filharmonie Česká komorní filharmonie
Česká komorní filharmonie , umělecky vedená Zdeňkem Adamem , nachází s dirigentem Vojtěchem Spurným svůj nový profil. Orchestr se nadále věnuje i populárnější poloze. Druhým směrem jeho aktivit se však stále více stává soustředěně chápané baroko a klasicismus.

"Nadále chceme přinášet posluchačům klasické výběry a hity. Už jsme vydali dvě CD Ohňostroj klasiky, nyní jsme připravili úpravy, v nichž hraje sólově pan Adam," říká manažerka tělesa Olga Kokošková . Druhý směr je to, do čeho teď má orchestr s dirigentem velkou chuť - starší hudba. "Vydali jsme dvě CD u firmy BMG. Zaznamenali jsme už velký ohlas, i z Anglie. Trochu jsme zaplnili, co na trhu scházelo, a chceme to dále rozvíjet," slibuje. Daří se také hrát v zajímavých sálech. V Berlínské filharmonii se během roku 2004 objevil orchestr celkem čtrnáctkrát. Lahůdkou byla prý také účast na festivalu v Brühlu, na zámku nedaleko Kolína nad Rýnem, kde se setkávají soubory hrající na běžné nástroje i soubory druhého typu. ČKF hrála Mozarta, Haydna, Schuberta.

Vojtěch Spurný Vojtěch Spurný
Česká komorní filharmonie patří k orchestrům založeným po roce 1989. Iniciátorem byl hobojista Zdeněk Adam, který ji dodnes vede a zároveň v ní hraje. Dá se o této filharmoni hovořit jako o podnikatelském projektu? Olga Kokošková říká, že se "docela daří", i když nedostávají státní dotace a subvence a doposud ani granty. "Částečně jsme živi ze sponzorské podpory, zvláště komorní cyklus v hotelu Crown Plaza. Nechceme být jen studiový orchestr. V reklamě a nahrávání jde o samofinancování. Je to jasný obchod. Mám dobrý orchestr, chci ho maximálně prodat...," říká manažerka. Orchestr je podle ní díky důsledné práci Zdeňka Adama kompaktní a stálý. "Také požadavky, které klade na hráče pan dirigent, jsou tak specifické, že by těžko někdo mohl přijít na záskok...," ilustruje situaci.

"Nemůžeme si dovolit věci jako státně subvencovaný orchestr, třeba nákupy tolika a tolika nástrojů, musíme myslet na zadní kolečka, ale kvalitu práce to neovlivňuje a případné existenční svízele mohou naopak motivovat v umělecké sféře k ještě lepšímu," říká Vojtěch Spurný. Ideální podmínky totiž podle jeho zkušenosti vedou spíše ke zpohodlnění. "V současnosti kultura nemá na růžích ustláno, lidé zabývající se klasickou hudbou jsou bídně placeni... Jediná možnost, jak vytvořit něco nového a jak přežít, je vzbudit v lidech touhu po něčem, co má smysl, přesvědčit je o smyslu jejich práce," přemítá dirigent.

Spurný studoval flétnu a dirigování na AMU a v Utrechtu. Věnoval se také operní režii a hře na klavír a cembalo. V paměti zůstává jeho záskok při Prodané nevěstě . V Göteborgu nastudoval Lazebníka sevillského a Cestu do Remeše , v Plzni Purcellovu operu Dido a Aeneas a pro Litomyšl českou premiéru první dochované opery - Periho Euridiky z roku 1600. Během působení ve Státní opeře Praha dirigoval mimo jiné Cosî fan tutte , Zemlinského Bylo nebylo , Vojáka a tanečnici od Martinů a Treemonishu Scotta Joplina.

V roce 2003 uskutečnila Česká komorní filharmonie 82 koncertů a natočila čtyři CD. V dlouhodobějších vizích ovšem figuruje - spíše než ještě větší počet koncertů - dokonalejší provozní zázemí, možnost zvát zahraniční sólisty a hrát po světě v lepších sálech. "I členové nejrenomovanějších českých orchestrů si občas odskočí na koncert nebo na natáčení filmové hudby. Buď je to pro ně finančně zajímavé, nebo se realizují v komorních ansámblech," říká Spurný. V České komorní filharmonii jsou lidé, kteří hrají ve stálých souborech či v divadlech, nebo dokonce ještě studují. Pro jiné je práce v ní hlavní. Zvláště to platí pro první hráče a ty, kteří vedou sekce. Nemají to ovšem v pravém slova smyslu jako zaměstnání. Zde nejsou totiž pracovní smlouvy. V podstatě si hráče agentura najímá. Devadesát procent ovšem tvoří stálí. "Automaticky si zařídí, že přijdou. Stačí rozdat plán práce," tvrdí Olga Kokošková.

Ve sféře staré hudby se ve světě pracuje jen na projektovém principu - lidé jsou vybíráni podle povahy koncertu nebo chystané opery. "Skoro nikdo z barokních hudebníků nechodí do stálého zaměstnání. Myslím, že i když to vypadá nesociálně a nevýhodně, že je to motiv, který je žene dále. Nejstinnější stránkou českých hudebních institucí po listopadu 1989 jsou takzvané nezrušitelné trvalé smlouvy," hájí praxi orchestru Spurný. "Jsme nuceni pracovat velmi ekonomicky a rychle, ale troufám si tvrdit, že srovnatelně s podobnými orchestry," dodává.

V současnosti se podle něj orchestr profiluje jako těleso plné mladých lidí schopných jít nevyzkoušenými cestami. "Rád bych, abychom při provozování hudby od Bacha do standardního repertoáru 19. i 20. století nepodlehli unifikaci - aby se styl hraní proměňoval v souladu s požadavky, které hudba klade. Je pro mě nemyslitelné opustit to, čemu se říká principy historicky poučené interpretace nebo autentická provozovací praxe. To se ovšem týká jakékoli, ne jen barokní hudby. Vážím si, že tady je prostor na to, abychom hledali a nalézali," zdůrazňuje dirigent. Jako problém vidí, že absolventi českých škol často nemají dostatečnou průpravu v orchestrální i v komorní hře a že nemají dostatečné vzdělání ohledně stylové interpretace. "Není jedno, co a na co se hraje a jak se to hraje," upozorňuje Spurný. "Včetně minuciózní práce na aspektech, jako je artikulace, dynamika, obsah hudby... Jako kdyby se tohle vytrácelo, jako by na to nebyl čas - ale to nejde!" Orchestr se bez problémů adaptoval na to, že Spurný diriguje od cembala, že dává nástupy hlavou... Název je nyní vyslovován s důrazem na slovo komorní. Hudba 18. století je založena na pocitu sounáležitosti a na ansámblové souhře, tedy na principu vyrůstajícím z komorní hudby. Olga Kokošková k tomu dodává, že asi právě zde dirigentova práce souzní s myšlením Zdeňka Adama, hledajícího ten pravý zvuk.

Hledání zvuku ovšem nutně nesouvisí s historickým instrumentářem, protože řada věcí se podle Spurného dá řešit s použitím netradičních přístupů i na klasické nástroje symfonického orchestru. Problém je v tom, že v běžném provozu normálního orchestru na to není čas. Ještě před 60 až 80 lety se evropské orchestry odlišovaly právě nezaměnitelným zvukem. "Dnes už to neexistuje. Jednak proto, že hráči migrují, jednak proto, že dirigenti čtou na poslední chvíli partitury v letadlech a stačí jim čtyři zkoušky. Zvuk se pak unifikuje. Globalizace je dobrá věc. Nesmí se ovšem kvůli ní ztratit jedinečnost a originalita. A o tu já usiluji," prohlásil Spurný. Nejde mu tedy o to, aby se Česká komorní filharmonie učinila komerčně zajímavou. "Jde o to, že pro mě v tuto chvíli v hudbě do roku 1800 je jediným přijatelným řešením přejít ke starým nástrojům či jejich kopiím," tvrdí a polemizuje s odpůrci takzvané autentické interpretace: "Pakliže někdo dojde k tomu, že potřebuje hrát na barokní nástroj, je to výraz jeho nejvnitřnějšího přesvědčení o tom, že se ta hudba jinak dělat nedá. Chce-li hrát opravdu dobře, musí absolvovat důkladné školení. Řada hráčů má v porovnání s běžným absolventem čtyřnásobně širší vzdělání a čtyřnásobný rozhled. A strnulost? Takové obvinění bych daleko spíše hledal právě na straně klasických hudebníků, kteří Mozarta hrají už dvacet let stejně a nijak se nesnaží, kromě not před sebou, do hudby proniknout a nezajímá je smysl té hudby. Ale právě o ten jde, ne o ty noty...!"

Podle Olgy Kokoškové zkoušela Česká komorní filharmonie od 90. let více dirigentů, ale vždy se nakonec ukázalo, že nenastalo souznění s představami uměleckého vedoucího. Až nyní. A je Spurný momentálně jediným? "Vhodnějšího nemáme, obsáhl vše, včetně hitů klasiky a populárního repertoáru, a udělal z toho, co měl, podle gusta uměleckého šéfa," říká manažerka a dodává: "Jestliže hrajeme Dvořákův Karneval ve 26 lidech, musí to pochopitelně být trochu jiná interpretace, než když se hraje v Rudolfinu ve sto lidech. Je třeba vychytat nuance a dát najevo, proč to Česká komorní filharmonie dělá."

Spurný hrál i čtvrttónovou hudbu. Bude se snad Česká komorní filharmonie věnovat Hábovi? "Kdybychom měli abonentní řadu a byli absolutně nezávislí, byli v prestižním sále a mohli dělat cokoli, tak bychom bezpochyby paletu rozšířili. Ale pokud máme dělat hudbu baroka a klasicismu s použitím takzvaných autentizujících prvků a na druhé straně dosáhnout preciznosti v úpravě Dvořákova Karnevalu v šesti primech, zabere to tolik času, že rozšiřování působnosti není reálné," vysvětluje dirigent. A publikum často není ještě ani tak daleko, aby přijímalo stejně samozřejmě jako Bacha a Mozarta také Bartóka a Prokofjeva. Natož Hábu. "Dá-li nám ale zahraniční festival náležité podmínky, abychom nastudovali celovečerní koncert z Hábových děl se čtvrttónovým klavírem, budu první, kdo řekne ano," uzavírá Spurný.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.